Hodiny-Čas bez času dvacátý díl- (DOKONČENO)

Její rodina byla velice zvláštní. Její máma byla vlezlá medovitá ženská. A její nevlastní otec tyran. A pravý otec alkoholik z těžkými depresemi. Její rodiče se rozvedli když ji byli dva roky. Její máma měla nového muže ještě před rozvodem. A časem se dozvěděla, že ji psychiatři zkurvili život. Proto k nim přestala chodit. Ani oni jejich dceři neuměli pomoci. Měla hodně psychických nemocí na které se přišlo už moc pozdě tak, že už s tím nešlo dělat nic. Jak tedy měla žít když ji nikdo neuměl pomoci? Jak měla žít když nikoho neměla? Když ji nakonec každý poslal do prdele? Či ji zemřeli? Jak s tím vším měla žít když na vše byla sama? Jen samota,bolest,utrpení. Rozvrácená rodina, která ji nedokázala brát takovou jaká byla. Snažili se z ní udělat normálního člověka aniž by věděli, že není normální a nikdy nebude. Když všichni psychiatři tvrdili, že je úplně normální a jen nevychovaná. Tak ovšem svou debilitou a nevzdělaností zničili jeden lidský život. Roky šikany, teroru, bolesti, smrti. Celý život ji umírali její milovaní. Roky sebedestrukce. Pokusů o sevevraždu. No konečně je po své vysněné smrti. A šťastná.

Hodiny-Čas bez času devatenáctý díl

"Kdo jste?" optala se těch tří. První postava byla kostra s černou kápí a v kostnatých rukou držela kosu. Jo tuto postavu už moc dobře znala. Byla to sama Smrt. Druhá postava byla bílá s žlutými křídli a svatozáří a v dlaních držela bílou svíčku s bílomodrým plamínkem. To musí být nějaký anděl, ale už nevěděla, který je jich strašně moc. Třetí postava byla podobná té druhé jen byla černá s rudou korunou, kterou zobrazoval had a v dlaních svírala jablko. To musí být pán podsvětí. Proč se jich vůbec ptala když zhruba ví co jsou zač. "Já jsem Smrt. A toto jsou mí dva věrní sluhové. Toto je archanděl Gabriel a toto Hádes." pronesla postava s kosou. "No představovala jsem si vás jinak. Teď bych měla projít očistcem co?" prohlásila. "Ano. Teď půjdeš s námi. Pak se uvidí co s tebou bude dál" odvětila Smrt. Nějak se nebránila tohoto světa měla plné zuby.

Hodiny-Čas bez času osmnáctý díl

Ticho a klid. To co hledala celý život našla až po smrti. Stála nad svým mrtvým hmotným tělem. A jen tak bez pohnutí ho sledovala. Povedlo se. Radovala se. Měla úsměv na tváři. Konečně toto hmotné tělo zemřelo. A já jsem volná. Říkala si. Byl to nádherný pocit. Pocit volnosti. Euforie. Konečně žádná odporná bolest. Konečně. Jásala. Najednou ji z toho jásání vytrhli nějaké hlasy. Zahlédla pár. Nějakého muže a ženu jak se blížili k jejímu mrtvému tělu. "Proboha!!" vyjekla ta neznámá žena. "Je mrtvá?" otočila se k tomu muži. Muž se snažil u dívky nahmatat tep, ale marně, ale tělo bylo ještě lehce teplé. "Zemřela před chvílí. Maximálně hodinu zpět" odvětil klidně muž. "Chudák holka" pronesla žena. Dívka se zazačala smát. Pche, prej jsem chudák když jsem mrtvá. Říkala si. Neznámá žena sebou cukla. Muž se divil co dělá. "Měli bychom zavolat policii, záchranka je už zbytečná" otočil se muž na ženu. Ta zkameněla s vyděšeným výrazem "Ale tu voláš ty drahý" pronesla směrem k němu. Muž vytáhl mobil z kapsy. "Nu tak tedy dobrá" pronesl otráveně a zamyšleně.

Hodiny-Čas bez času sedmnáctý díl

Rozhodla se pro poslední snahu aby bylo lépe. Rozhodla se po pomalu roce co je sama si najít přítele či přítelkyni. Poslední snaha se se vším vyrovnat. Poslední snaha o to začít úplně znovu. A když poslední snaha nevvyjde tak se rozhodla se prostě zabít. Snaží se po dvou letech opět nabrat sílu vstát. Nemůže jít dál když během dvou let nemá sílu ani vstát. Poslední dva roky to zabili úplně. Snaží se to vše přejít a mávnout nad tím vším rukou. Jen ji ty události srazili na takové dno na jakém nikdy předtím nebyla.. Ano to co se vše stalo..To ji zničilo...Tolik bolesti a žalu. Lidé ji úplně zničili..Už nikomu nevěří. Bolí ji duše. Povede se ji být někdy šťastná? To je ve hvězdách. Dokáže být jiná? O to se marně snaží celý život. Změnit to co změnit nejde. A smířit se s minulostí? Nemožné. Proč to tak bolí? Proč jsou lidé tak zlí a necitelní? Ano bývala i komunikativní, ale po jisté události se úplně distancovala od lidí. Její strach z lidí se prohloubil. Lidé jsou necitelní tvorové. Bála se další bolesti, kterou už nedávala. Chtěla zemřít.

Hodiny-Čas bez času šestnáctý díl

Láska je kurva. Miluje ho šest let od prvního pohledu na něj. Miluje ho celým svým srdcem. Ten s vlasy barvy slunce. Pořád ji zachranuje život. Stále a pořád dokola. Zachránil ji už tehdy než to udělal. Než se zabil. Vždy když někoho miluje tak zemře či ji ublíží. Smrt ji pronásledovala všude. Už nemohla dál. Ta bolest ji spalovala jako plameny ohně unitř jí. Byla to smrt za živa. Už se nedokázala smát a cítit štěstí. Hledala světlo v temnotách, ale temnota byla její jedinou přítelkyní co ji doprovázela všude kam se hla. Jen úporná bolest, žal, utrpení, samota. Jo jednou v životě se necítila sama. Ano ty dva zasraný roky. Roky faleše a lži. Ten ji srazil na nejnižší dno. Kvůli němu tehdy opět spadla do alkoholu, trávy a znovu do drog. V nejtěžších depresích začala sbírat hřbitovní svíčky. Byli prvně na jejich hroby avšak nějak nestihla otevřený jediný hřbitov. A z toho vzešla posedlost hřbitovními svíčkami a celkově smrtí. Začala z toho všeho býti posedlá smrtí a vším co se smrtí mělo co dočinění.

Hodiny-Čas bez času patnáctý díl

Šla spát. Usla pomalu jen co lehla. Ráno odjel bez rozloučení. Bylo ji smutno v hloubi duše. Toužila po smrti. Dál ji hnalo jen to, že zde ještě na někoho čekala. Na osobu co má být mrtvá. Na svou lásku. Avšak viděla ho jen dvakrát v životě. Sice si vzal život, ale vstal z mrtvých. Ach, kdo by řekl, že láska na první pohled bude tak silná? Milovala ho, toužila po pravdě jen po něm. Ale věděli to snad jen dvě osoby. Dalo by se říci, že to bylo jejím tajemstvím. Bylo pro ni nebezpečné aby nejí nejniternější nitro a bolest někdo znal. Hodně nepřátel v zádech. A hodně ji lidé ublížili. Lidé ty malé červy zadupat do země. Lidstvo největší špína a odpad. Avšak sám Lucifer prahl po její duši. Bůh ji vždy chtěl zničit a temnota ji chránila před likvidací. Avšak pár démonů po ni občas útočí. Nejraději na ni útočí démoni bolesti. Živí se její bolestí. Má ji v sobě tolik, že se stáhla úplně od lidí a zešílela s toho všeho.

Hodiny-Čas bez času čtrnáctý díl

Vyspala se a k večeru šli do čajovny. Už dávno nemá s kým tam chodit. Povídali si o všem možném. O životě, psychických poruchách, vztazích o světě. V něčem si rozuměli a v něčem nikoli. V něčem byl úplně jiný. Hlavně nevěřil v magii a nic o tom nevěděl. No jo vysvětluj něco člověku. To je téměř nemožné. Nechápal ji ve většině věcí a v pár ano. Objednali si čaj a vodní dýmku. Jo dýmky. Tu neměla asi rok...staré časy...minulost. Temná část minulosti. To co ji srazilo nejvíce na kolena. Sny se tříští a zdraví jde do kopru. Nenáviděla tento svět. A nenáviděla lidi. Padl na ni smutek. Bolest na duši. Toto peklo není k žití. Chtělo se plakat. Prostě nechtěla žít. K tomu ji bylo zle fyzicky. Nachlazená. Bolest hlavy,kašel,dušení,bolest v krku, oteklý krk(uzliny).

Hodiny-Čas bez času třináctý díl

Spala až do osmi večer. Její spánek byl neklidný. Budila se. Zdálo se ji o něm. O své lásce. Jen ve snech byla s ním. Když se ji o něm zdálo byla v euforii. Jedině tam s ním cítila štěstí. Jen tam mohli býti spolu. Když se probudila byla spokojená ale i v depresi. Už opět nebyla s ním. Zase krutá realita a samota. Sedla si ke stolu v kuchyni a hleděla do zdi. Mimo realitu. Opět ten tupý pohled někam. Stav kdy se vypaří vždy čas. Zapálila cigaretu. Ach, zapálila filtr. To se jí dloho nestalo. Tak si šla udělat kafe. A pustila si random písničku Shura-2Shy. Zapla si vymletě počítač. A vzala si čokoládovou tyčku položenou na stole. Byla už dávno noc. Avšak takové vyčerpání dlouho necítila. Definitivní vyčerpání organismu. Opět. Opět je to tu.

Hodiny-Čas bez času dvanáctý díl

Došla na vlakové nádraží. Ještě stíhala poslední vlak. Nastoupila a sedla si k oknu. Začalo pršet. Vítr foukal jako o závod. Tma jako v pytli. Podzim. Na začátku zimy. Blížili se Vánoce. Ano už zase. Nenáviděla je. Jo měla určité dny, které nenáviděla. Valentýn,Vánoce,Silvestr. A pak 19.květen,3.květen a říjen,listopad,únor. Milovala sice to počasí a vše, jen ji to vracelo do jejího dávného období které ještě neskončilo. Blbé vzpomínky. Nenáviděla svůj život. Nenáviděla sama sebe. Chtěla tu zrůdu zabít. Tu zrůdo, kterou byla. Pro ostatní zrůda nebyla, ale nikdo ji to nevymluví. Pro sebe byla zrůdou. Mohli ji říkat jak je dokonalá, ale pro sebe byla ošklivá.

Hodiny-Čas bez času jedenáctý díl

Dopila. Měla tak pět panáků vodky a jeden zelený. Jo byla hezká, ale ona stále milovala svou mrtvou přítelkyni a ještě více jeho. Svou lásku. Možná ani neexistuje. Šílenství? Nemluvila jsem se vzduchem? Byla lehce v náladě. Rozhodla se jít domů. Bylo kolem desáté. Zapálila cigaretu. A vyfoukla hustý dým do černé noci. Šla na stanici vlaku. Sovy houkaly vzduchem. Už se jí nechtělo chodit pěšky. Rozhodla se sjet těch pár stanic vlakem. Pouliční lampy svítili v temnotě noci. Vrány. Ozval se zpěv vran. Obří hejno krákalo nad její hlavou ve stromech. Symbol smrti. Ale co tu dělají?

Hodiny-Čas bez času desátý díl

Tak se začali bavit. Měli mnoho společného. Udělali mnoho gotických fotek na hřbitově. V podzimním sychravým listí v nádechu podvečerní melancholie, na náhrobcích u starých soch andělů a svatých, křížů, lavičce i takové kde si dávali pusy. Obě byli tuze, velice osamělé ona byla více na holky a ta dívka byla moc roztomilá. Navíc byla jako ona. Ta dívka byla nádhernou temnou princeznou jejích snů. Její mramorové srdce začalo tát.

Hodiny-Čas bez času devátý díl

Stála tam jako přimražená. Nakonec vyděšeně přeběhla zbytek kolejí. Stihla to. Pak ve tmě sledovala osvětlený kostel. Ano stála těsně u kolejí u zábradlí. Vyhlížela vlaky. Chtěla to ukončit. Avšak vždy když přijížděl vlak tak se jen přitiskla k zábradlí a sledovala je jak pár centimetrů projíždí těsně kolem ní. Nebyla schopna pod něj skočit. Vždy jen dlouhé čekání a pak těsné uskočení. Není lehké skočit pod vlak či ze skály.

Hodiny-Čas bez času osmý díl

Smutek,úzkost,bolest. Největší zlo. Její život byl obrovská horská dráha. Chvílemi se cítit jako Bůh a potom jako bláto na zemi. Ale kdo nezná nepochopí. Čím větší boží stav tím větší čeká spád dolů do těžkých depresí či stavy šílenství. Období chaosu miliony nápadů a myšlenek a období těžkých depresí neschopnosti čehokoli.

Hodiny-Čas bez času sedmý díl

Gud döden kommer för mig ..Jag är död. ..Min själ fördömd för evigt ... Jag är fördömd ...

I prdel je procházka růžovou zahradou...toto je horší než to být jen v prdeli. Těžké deprese střídající se s agresí a Bohem. Minimálně. Noční nespavost a období převráceného režimu.

Hodiny- Čas bez času šestý díl

Stále přemýšlela co bude dělat. Hřbitovy ji už nudily stejně jako vše. Na čtení knížky náladu neměla. Na čumění na film též náladu neměla. To dělala pomalu pořád. Pustila si Sigur Rós- Ekki Múkk její nejoblíbenější písničku od nich. Milovala sever. Přála si zmizet nejlépe na Island za polární září či do Švédska za svou nejoblíbenější kapelou.

Hodiny- Čas bez času pátý díl

Po dvou dnech se vzbudila v té vaně. Ach..bylo ji zase zle. Nebylo to poprvé od jeho smrti. Proč mne zase zachránil? Ku*va! Říkala si v duchu. Ano jako pokaždé ji nakonec zachránil. Tentokrát mu to dalo zabrat více než normálně..Zapálila si cigaretu. Na nervy. V té už dávno ledové vodě.

Hodiny- Čas bez času čtvrtý díl

Vstala. Pokusila se vylést z vany jenže v ní uklouzla a bouchla se do hlavy. Omdlela a usla...Před očima se jí zamlžilo. A přestala vnímat...Necítila nic...Jen ticho a klid..necítila své tělo. A jen tak si poletovala po Astrálu. Cítila volnost. A pocit nehorázného štěstí. Přišel za ni z vyděšeným výrazem on. Objal ji. Její láska...za kterou chtěla odejít. Najednou se kolem ni slétly Andělé..Přivolal je. Tak spolu poletovali a smáli se spolu. V onom prostoru.

Hodiny- Čas bez času třetí díl

Samota ji ubíjela. A něco čemu se říká čas už pro ni přestalo existovat. Od jistých událostí, které začali před dvěmi lety se zbláznila. No spíš už od jejího zrodu na tuto pustou zem trpěla. Ano. Vzpoměla si. Kdysi jako malé dítě ještě byla komunikativní. A bavila se s lidmi. Jen oni s ní ne už od jejího početí. Ano byla sama v temnotě a prázdnotě už od chvíle co přišla na matku zemi. Tuto planetu. Byla jiná. Jen to tehdy jako dítko ještě nevěděla. Avšak je pravda, že už od malého dítka věděla a cítila, že sem nepatří. Že nepatří do této doby. Věděla, že patří jinam. V jistých věcech přeci jen věděla, že je jiná než ostatní...

Hodiny- Čas bez času druhý díl

Už ji zbyl jen život...No život. Jestli se to dá brát vůbec jako život. Zadívala se na fotografii dívky spíše mužského vzhledu. Rozplaka se ještě více. Jak se tak rozhlížela po stěnách začala se se slzami v očích se staženým hrudníkem od bolesti bolestí smát. Svíčky zhasínaly. A místnost potemněla. Začala zmateně hledat zapalovač. V tom zmatku ji blesklo hlavou, že potřebuje ještě ty svíčky. Už by zapalovala vzduch. Jo klasika. U ní byli takové věci na denním pořádku. Výpadky, agrese, šílenství střídající se s náhlou radostí či prudkými stavy těžké deprese či úzkostí. Mezi lidi moc nechodila.

Hodiny- Čas bez času první díl

Obrázek1, Obrázek 2

Hodiny tikají v té prázdné místnosti. Seděla tiše v koutě a žiletku svírala. Vzpomínky se ji vraceli. Více než kdy jindy. Prořízla bledou kůži. Kap,kap,kap. Kapičky rudé krve stékali na chladnou podlahu. Pršelo. Pohlédla z okna. Vítr vířil seschlé listí prázdnou ulicí. Černé těžké mraky stály na obloze. Chladné dny přišly. Přišel temný melancholický podzim. Z černých mraků stále k zemi dopadaly krůpěje deště. Kroupy.