Její rodina byla velice zvláštní. Její máma byla vlezlá medovitá ženská. A její nevlastní otec tyran. A pravý otec alkoholik z těžkými depresemi. Její rodiče se rozvedli když ji byli dva roky. Její máma měla nového muže ještě před rozvodem. A časem se dozvěděla, že ji psychiatři zkurvili život. Proto k nim přestala chodit. Ani oni jejich dceři neuměli pomoci. Měla hodně psychických nemocí na které se přišlo už moc pozdě tak, že už s tím nešlo dělat nic. Jak tedy měla žít když ji nikdo neuměl pomoci? Jak měla žít když nikoho neměla? Když ji nakonec každý poslal do prdele? Či ji zemřeli? Jak s tím vším měla žít když na vše byla sama? Jen samota,bolest,utrpení. Rozvrácená rodina, která ji nedokázala brát takovou jaká byla. Snažili se z ní udělat normálního člověka aniž by věděli, že není normální a nikdy nebude. Když všichni psychiatři tvrdili, že je úplně normální a jen nevychovaná. Tak ovšem svou debilitou a nevzdělaností zničili jeden lidský život. Roky šikany, teroru, bolesti, smrti. Celý život ji umírali její milovaní. Roky sebedestrukce. Pokusů o sevevraždu. No konečně je po své vysněné smrti. A šťastná.
Jo byla to zvláštní rodinka. A ve svém novém životě měla pár opravdových přátel. Její máma co ji přivezli strážníci zpět domů tak začala přemýšlet. "A jak to bude s pohřbem? Moc dlouho ji tam mít nemůžeme" pronesl k ni jeden ze strážníků. "To ještě nevím přesně. Musím obvolat zbytek rodiny. A domluvit se s nimi. Počítejte z pátkem. Prozatím." odvětila a šla domů. "Co se stalo? Kde jsi byla? A co tu dělali?" hned mezi dveřmi se jí ptal Luděk její příttel. "Adriana je mrtvá. Byla jsem potvrdit tělo." odvětila mu otráveně Darila. "Musíme zařídit pohřeb. A to co nejdříve" dodala. "Cože? Mrtvá? Co se stalo? Pohřeb? Na to nemáme peníze." odvětil vykuleně Luděk. "A kde bude pohřbena?" optával se dál. "Jak to mám vědět? Nejdříve musím dát vědět zbytku rodiny a jejímu otci. Před pár hodinami jsem se dozvěděla o její smrti." odvětila zamyšleně. Pak odešla po schodech do svého pokoje. Zamkla se. A tam se rozplakala. Prohlížela si fotky kde byla s nimi. Zapnula počítač. Brouzdala po různých internetových stránkách a hledala přijatelnou pro její pohřeb.
A přemýšlela jak to oznámí jejímu otci. A též nad tím proč se to stalo. Dávala si to za vinu. Možná. Bylo ji zle. Nebyla schopna přijít na to co bylo špatně. Zvedla telefon a vytočila číslo jejího otce. "Ahoj. Co potřebuješ, že se umíš i ozvat?" ozval se v telefonu Lukáš. "Naše dcera je mrtvá. Potřebuji se domluvit na pohřbu. Kdy a kde ji pohřbít" odvětila mu. "Počkat cože? Nedělej si ze mne srandu! A jak to víš?" vyjel na ni Lukáš zaraženě až vyděšeně. Ale věděl, že by se mu jen tak neozvala kdyby to nebylo nijak vážné. "Dnes tu byla policie. Byla jsem potvrdit tělo. Tak co s pohřbem? Jak ji néchame pohřbít a kde? A bude to jen rodinný pohřeb?" ptala se ho. "Takže to myslíš vážně" zamyslel se. "Jaké bylo její nejoblíbenější místo? A jaký byl její nejoblíbenější hřbitov? Milovala hřbitovy" posmutněl. "Měla pár přátel ve svém novém životě. Milovala Liboc, ale já tam nikdy nebyla. A nejoblíbenější hřbitov nevím. Nevím kam chodila když vůbec vyšla mezi lidi. Vlastně o jejím novém životě nevím nic moc." zamyslela se.
"Takže pohřeb bude veřejný" rozhodl otec. "A jak to, že o ni nic nevíš? Byla to tvá dcera" vyjel. "To ty máš vážně co říkat! To já ji měla na krku do její smrti! To já se o ni musela starat! Když tobě byla volná! Co? Ty věčně v hospodě a o rodinu jsi se nijak nestaral!" vybouchla. "Co já? Se podívej jak ta tvá péče dopadla! Je mrtvá! Bych se ani nedivil kdyby ji hráblo s tebe! Se podívej jak se chováš!" vyprskl naštvaně. "Dej mi vědět až bude pohřeb kdy a kde" a položil jí to. Pak vytočeně a deprimovaně obvolala zbytek rodiny a snažila se otráveně ohledat její přátele. Potom se dala do dalšího hledání pohřební služby. Až našla vhodnou. Luděk se mezitím opil vodkou. Domluvila pohřeb na sobotu dřív tato služba nemohla..Potom sehnala kněze a kostel na rozlučku. Dala vědět zbytku rodiny datum i čas. A potom jejím přátelům. Zazvonil telefon. Byla to policie. Napruzeně to zvedla "Ano? Co ještě chcete?" vyjela. "Už víme jak zemřela vaše dcera. Nebyla to nehoda. Spáchala sebevraždu. Nebyla na tom psychicky dobře" a položili to.
No super řekla si. A šla spát. Ráno se probudila úplně mimo. Den před pohřbem. Šla si udělat kávu a jídlo. Neměla na to chuť, ale natlačila to do sebe. Tento den utekl poměrně rychle. Zase noc. A zase spánek. Spala neklidně. Zdálo se jí o ní. A den pohřbu. Celá rodina se sešla u nich. Všichni v černém. Zleďovatělá půda byla na to akorát hodit držku či si zlomit hnátu. Nastoupili do svých aut a rozjeli se do kostela sv. Gabriela. Dalo jim zabrat aby na té kluzavce neskončili hned za ní. Ale nakonec se jim povedlo dojet v pořádku. Její přátelé už čekali před kostelem. Byla za ni mše a nějaké proslovy. Ale to už jí bylo jedno. Už byla se svou láskou. Pak se jelo na místní hřbitov. Tam její mrtvé tělo v černé rakvi sesunuli do díry v zemi. Naházeli tam nějaké bílé a rudé růže. Pak díru zakopali. Pokřížkovali se. A konec zvonec.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc všem mým čtenářům, že čtou mou tvorbu. Těší mě každý starý i nový čtenář, odběr, komentář. Píšu převážně BL, yaoi a občas i GL, yuri. Nejčastěji píšu FF na čínské BL drama Chen Qing Ling neboli The Untamed, ano je to má největší posedlost, a ano píšu převážně jen fanfikce, ale občas čistě dle mé fantazie. Ten kdo mě zná, už ví o čem píšu, takže toto je spíš pro nové čtenáře. Doufám, že se vám má tvorba líbí, nebo bude líbit. Zanechte komentík, ať vím že jsi byl|a na mém blogu. Aneb píšu přes čtrnáct let. S pozdravem váš Lan Wang-ťi.