Už ji zbyl jen život...No život. Jestli se to dá brát vůbec jako život. Zadívala se na fotografii dívky spíše mužského vzhledu. Rozplaka se ještě více. Jak se tak rozhlížela po stěnách začala se se slzami v očích se staženým hrudníkem od bolesti bolestí smát. Svíčky zhasínaly. A místnost potemněla. Začala zmateně hledat zapalovač. V tom zmatku ji blesklo hlavou, že potřebuje ještě ty svíčky. Už by zapalovala vzduch. Jo klasika. U ní byli takové věci na denním pořádku. Výpadky, agrese, šílenství střídající se s náhlou radostí či prudkými stavy těžké deprese či úzkostí. Mezi lidi moc nechodila.
No hodně ji ublížili. Ano...Kdysi věřila lidem. A to je největší chybou. Ano největší chybou je věřit lidem. Byla tichá...V davu lidí. Spíše se jim vyhýbala. No zhruba po svých cyklech třech až čtyřech měsících vylezla někam na nějakou akci či konzert oblíbené hudby. Prostě po určitých cyklech (pár měsících) vyšla mezi lidi. Občas i po několika měsících zase na pár měsíců začala chodit mezi lidi či po určitém období vyšla mezi lidi jednou a pak se zase stáhla do sebe a opět nevycházela mezi lidi. Bylo to různé. Někdy se jí zase nálady střídali asi sto-krát za den a někdy zase se vystřídala až po několika dnech, týdnech, měsících...
Voda byla pomalu studená. Jak se jí opět ztratil čas. Svíčky vyhasly mezitím úplně. Zašátrala zamyšleně hledíc do prostoru po tom zapalovači. Už by zase zapalovala vzduch. Vyhrabala konečně ty svíčky a po hmatu je začala zapalovat. Zapálila rovnou další cigaretu. A začala vypouštět tu studenou vodu a napouštět do doho zpět vařící. Po kůži ji přejel mráz. Jak tak potahovala nikotin do plic a vyfukovala zase se rozplakala. Vzpoměla si na svou mrtvou dívku. Anička. Pohlédla zpět k oné fotografii. Zadívala se na tu vodku. Natáhla se pro ni. Otevřela a dala si pár pořádných loků. Zatočila se ji hlava i žaludek. Zašroubovala flašku a položila zpět na pračku. Típla už vyhaslou cigaretu. A zapálila další. Klepala se a slzy stále tekly...
Vzala nůž do ručky a z ničeho nic si ho začala bodat do stehen. Najednou šílený burácivý smích. Cítila najednou obrovské štěstí při každém dalším bodnutí. Smála se. Šíleným smíchem ve svém šílenství. Hned na to ji pohltila znovu hrozná úzkost...Všimla si zábleskem svého zápěstí. Zděsila se. Pak se zadívala zpět na své stehna. Ach, zase to přišlo. Vzdychla. Vážně je toto peklo k žití? Ne ona nemá život. Tomuto se nedá říkat život...Povzdechla si..Přála si být normální člen společnosti...Mít přátele...a lásku..Samota je zlá...
-Pokračování příště
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc všem mým čtenářům, že čtou mou tvorbu. Těší mě každý starý i nový čtenář, odběr, komentář. Píšu převážně BL, yaoi a občas i GL, yuri. Nejčastěji píšu FF na čínské BL drama Chen Qing Ling neboli The Untamed, ano je to má největší posedlost, a ano píšu převážně jen fanfikce, ale občas čistě dle mé fantazie. Ten kdo mě zná, už ví o čem píšu, takže toto je spíš pro nové čtenáře. Doufám, že se vám má tvorba líbí, nebo bude líbit. Zanechte komentík, ať vím že jsi byl|a na mém blogu. Aneb píšu přes čtrnáct let. S pozdravem váš Lan Wang-ťi.