"Kdo jste?" optala se těch tří. První postava byla kostra s černou kápí a v kostnatých rukou držela kosu. Jo tuto postavu už moc dobře znala. Byla to sama Smrt. Druhá postava byla bílá s žlutými křídli a svatozáří a v dlaních držela bílou svíčku s bílomodrým plamínkem. To musí být nějaký anděl, ale už nevěděla, který je jich strašně moc. Třetí postava byla podobná té druhé jen byla černá s rudou korunou, kterou zobrazoval had a v dlaních svírala jablko. To musí být pán podsvětí. Proč se jich vůbec ptala když zhruba ví co jsou zač. "Já jsem Smrt. A toto jsou mí dva věrní sluhové. Toto je archanděl Gabriel a toto Hádes." pronesla postava s kosou. "No představovala jsem si vás jinak. Teď bych měla projít očistcem co?" prohlásila. "Ano. Teď půjdeš s námi. Pak se uvidí co s tebou bude dál" odvětila Smrt. Nějak se nebránila tohoto světa měla plné zuby.
A chtěla konečně vypadnout jinam. Kamkoli. Hlavně už konečně nebýt zde. Smrt šla vpřed a ti dva za ní. Objevil se větrný hvězdný vír. Světlo. Bílé oslepující světlo. Kde to jsem? Říkala si. Působilo to jako nějaký divný podchod. Smrt už byla z víru. A hned po ní ona. Ocitli se mezi mraky. "Tak teď půjdeš s námi k nebeskému soudu." pronesla najednou Smrt. Soudu? Nu dobrá tedy řekla si. Letěli mezi rudými a bílími mraky. Na každém mraku byl černý kříž. Minuli černé slunce a krvavě rudý měsíc. Letěli dál výš a výš až doletěli ke zlaté zářivé bráně.
"Teď už musíš jít sama" pronesla smrt. "Ti dva na tebe počkají" dodala smrt. Zadívala se na ty dva. "Nu dobrá. Takže pak mám přijít sem?" ptala se dívka smrti. "Prozatím ano. Uvidí se kam tě pošle Bůh" odvětila smrt. Dívka se tedy vydala ke zlaté zářící bráně. "Takže Bůh existuje jo?" ještě dodala zvídavě směrem ke smrti. "Nezdržuj a už jdi" popohnala ji už mírně otrávená smrt. Tak tedy vešla do brány. Na druhé straně byli růžové a bílé růže v jakési mlze. A všude kolem motýli. Když prošla zlatou bránou ocitla se v jakési zahradě? Stáli zde stromy. A byla zde fontána s čirou jako by vodou. Kolem ní drobné malinké bytosti s malými křidélky. Co to je? Divila se. "My jsme víly" jako by ji četli myšlenky. Je toto ten bájný ráj? Přemýšlela. "Ne ten je ještě výše v další dimenzi" pronesli opět víli. "Tak co dělám tady když mám jít k nebeskému soudu? A mám poznat toho Boha?" vyjekla dívka k vílám.
"Tady je něco jako čekárna. Však už se blíží andělé pro tebe" odvětili víli. Dívkka začínala být slušně zmatená. Nechápala která bije. Najednou se u ní objevilo něco jako rotující duha která se rozevřela a z ní vyletěli čtyři andělé.. Pak se zatáhla. "Dobrá už jsi tu. Tak teď půjdeš s námi" pronesl jeden z andělů. Jiný zamával dlaněmi v bílo-šedém protoru a dimenzionální duhová brána se opět otevřela. Prudký vír ji vcucl dovnitř a anděli hned po ní. Duha, barevné květy, hvězdy a planety se točili všude kolem ní. Až se jí z toho i po smrti točila hlava kolem. Kdyby měla hmotné tělo skolabovala by, ale i v nehmotném těle se ji dělalo divně. Vyhodilo ji to před nějakou budovu. Byla obrovská s gotickými klembami. Celá bílo-modrá.
Vedli do ní schody mnoho schodů do výše mezi mraky a blesky. Budova byla na jakési skále či co to bylo. Vyšplhala se až k další bráně. Andělé kolem ní poletovali. A usmívali se. Tato brána byla větší a průhledně bílá. Vešla do brány. Kolem ní se rozprostřely hory a pláně s loukami a lesy a kolem ní poletovali ptáci. "Tudy" řekl anděl a ukázal k budově. Dívka vešla tedy do budovy. Na to jak z venku vypadala pochmurně až deprimovaně tak uvnitř vypadala až děsivě. Jako z hororu. Temná chodba se zapálenými svícemi a na zemi různé patvary kostí. Připadala si jako ve středověké mučírně. Padla na ni děsná tíseň až úzkost. Andělé prozařovali tyto prostory nádhernou září. Díky nim se tak nebála a cítila bezpečí. Došli dlouhou chodbou do úplně zadní místnosti, která už působila přijatelněji.
"Sedni si" nabídl ji anděl k tomu aby si sedla na lavici. Tak si otráveně sedla. "Jak ještě to vše kruci bude trvat dlouho?" otočila se k andělům a zněla značně opruzeně. Už ji to přestávalo bavit. "A kde je má láska?" dodala. Hleděla na anděli jak si zvesela poletují. "Nauč se být konečně trpělivosti. Nebuď tak nervní. Vše má svůj čas." při této odpovědi myslela, že bouchne jako bomba. Nakonec se uráčil objevit Bůh. "Vítej v mém paláci Adriano Lovelová! Tak začneme?" vedle něj se objevil on. Sakra co tu dělá? A jak se vzal po jeho boku? Pak se tam objevila spanilá žena a druhá temná až za hrob. Lilith! Ne jen tu ne! A tu druhou neznala. Lilith se jen šklebila. A už by si ji brala sebou do Abbysu. "Tak jak bys schrnula svůj život? Adriano Lovelová? " ptal se jí Bůh. "Nevím. Plný bolesti a utrpení. A především plný smrti. Hlavně smrti mé lásky. Celý život hledajíc v temnotách pravé světlo. Něco jako ztracený poutník hledajíc světlo a mír." odvětila. A zahleděla se směrem ke své lásce.
"A víš proč jsi tak trpěla?" otázal se ji Bůh. "To nevím" vejrala na něj udiveně. "Bolestí a utrpením jest tvá duše vykoupena. Ve světě lidí jste si se svou láskou nebyli souzeni. Trpěli jste aby jste mohli po smrti býti spolu šťastny. Ano tvá láska je můj syn. I když jste spáchali oba sebevraždu a je to proti mému řádu měli byste oba jít do Abbysu. Ale na druhou stranu jste se vždy chovali lidsky a pomáhali jste druhým i když jste oba žili v utrpení. A to je hodně cenné. Takže si vytvořte váš svět a odejde tam. A v něm budete žít v klidu a míru." pronesl k nim oboum Bůh.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc všem mým čtenářům, že čtou mou tvorbu. Těší mě každý starý i nový čtenář, odběr, komentář. Píšu převážně BL, yaoi a občas i GL, yuri. Nejčastěji píšu FF na čínské BL drama Chen Qing Ling neboli The Untamed, ano je to má největší posedlost, a ano píšu převážně jen fanfikce, ale občas čistě dle mé fantazie. Ten kdo mě zná, už ví o čem píšu, takže toto je spíš pro nové čtenáře. Doufám, že se vám má tvorba líbí, nebo bude líbit. Zanechte komentík, ať vím že jsi byl|a na mém blogu. Aneb píšu přes čtrnáct let. S pozdravem váš Lan Wang-ťi.