Zlaté koruny stromů 9. Vůně podzimu

 “Ok no.” řekne trochu podrážděně.

“Fajn, tak co chceš dělat?” zajímá mě. “Tak teď mě máš pro sebe. Doufám, že už víš co chceš dělat.” dodám, na jeho výrazu poznám, že nemá, klasika.  

“A už začínám být trochu unavený.” prohlásím. 

“Co třeba hrát hry?” nadhodí. 

“Proč ne.” odpovím. 

Ze zdola slyším, jak Jonas hraje na kytaru a zpívá mé sestře.

Trochu žárlím, jeho hlas miluje víc než ten můj a to ji občas taky něco složím a taky zpívám. Však se do něj zamilovala podle jeho hlasu, dřív než věděla jak vlastně vůbec vypadá. Další věc ve které je lepší než já, což mě naprosto vytáčí a sere. 

Vnitřní pocity, se kterými se často sám v sobě peru, občas vybuchnu. Nedokáži ty pocity popsat, sám nevím co to přesně je, ale jsou to dost nepříjemné pocity, které mě dohání k šílenství.

Sám nevím co to se mnou je. Avšak přeji ji pouze štěstí, protože je pro mě nejdůležitější ze všech a jelikož jsme dvojčata a rodina, tak nemůžeme mít spolu veřejný vztah, možná i proto tak šílím, oni se nemusí schovávat, za to když jsem to já a má sestra, tak musíme. 

Je to divný. 

Jenže ji chci mít jen pro sebe, avšak já taky mám partnera, takže nejsem pouze s ní, tudíž já mám fakt co říkat, miluji ho a ona miluje Jonase, takže jsme si kvit. Přesto žárlím. 

Já přeci taky miluju i někoho jiného než je ona. 

Od

____O dvě hodiny později____

“Já už jdu spát. Jsem dost unavený.” promluvím. 

“To jdeš tedy spát se svou sestrou?” řekne trochu podrážděným tónem. 

“No dobře, tak to nechám na zítra.” odpovím mu také lehce podrážděně. 

Nechci zkazit tuhle klidnou chvíli. 

Začnu se převlékat do pyžama, on chvíli po mě taky. 

Lehneme si vedle sebe do postele a on se ke mě přitulí.

Jeho také miluji.

“Miluji tě.” zašeptá mi do ucha. 

“Já vím. Vždyť já tebe taky.” odpovím.

“Já tebe víc.” odpoví a má pravdu.  

____Druhý den____

Když se probudím je už poledne a Xiao už je očividně vzhůru, protože tu není. 

Musel jsem být vážně unavený, jelikož se normálně budím dřív než on či tak na stejno. Zývnu a začnu se převlékat z pyžama. 

Mám chuť si dneska vyjet se sestrou na koních. 

Nadhodím to, podle mě bude souhlasit a bude ráda. Miluje projížďky na koních. 

Jdu dolů do kuchyně. 

Cítím vůni kávy a vonných tyčinek a svíčky, i čaje a nějakého jídla. 

“A tak už jsi vzhůru.” pronese má sestra a jde ke mě, přitáhne si mě blíž k sobě do polibku. “Dobré ráno miláčku.” dodá a znovu mě políbí. 

“Dobré ráno lásko. Miluji tě.” odpovím a jdu k mému partnerovi, políbím ho na ústa. “Tobě taky dobré ráno miláčku.” dodám. 

Posadím se ke stolu a sestra mi položí teplou kávu a snídani na stůl. Je to chleba s máslem a domácím medem. Všichni už dávno sedí u stolu a pijí kávu a snídají. 

“Co kdybychom si dneska vyjeli na projížďku na koních, sestřičko?” zeptám se ji. 

“Jasně, velmi ráda. Však mě znáš ze všech nejlíp.” usměje se. 

“To máš pravdu a ty zase mě.” taky se usměji. 

Xiao a Jonas se na sebe podívají tím svým pohledem. Takový ten, že si rozumí a ví co ten druhý cítí, že jsou na tom podobně, né-li pomalu stejně. Chápavý pohled s povzdychem. Ani nemusí mluvit, oči to prozradí. 

Možná taktéž žárlí i na to, že oni takovou osobu nemají, tak jako ostatní, jenže to by oni nikdy nepřiznali. 

Mě teď napadlo, možné to je. Sice mají nás, ale to není stejný, jako to co mezi sebou máme se sestrou, mým dvojčetem. 

Možná nám tak jako ostatní závidí naše pouto, že my máme jeden druhého a oni nikoho takového nemají. Je to úplně jiný vztah, než partnerský, úplně odlišný.

“Já bych vyrazila hned po snídani.” pronese má sestra. 

“To je skvělý nápad, dobře.” souhlasím. 

“Super. Moc se těším.” odpoví.

Začnu pít teď už studenou kávu a konečně jíst chleba s medem. 

Sestřička si zapálí cigaretu a jde si nalít další hrnek kávy a sedne si. Taky si jdu nalít ještě kávu, potřebuji se trochu probudit. Před chvílí jsem se vzbudil. Chce to, se trochu rozkoukat. 

Miluji projížďky na koních s mou nejlepší starší sestrou. 

Když dokouří a dopije kávu, pronese. “Jdu připravit koně, než se rozkoukáš.” a políbí mě na ústa. 

Opět jsem nemusel ani nic říkat. “Dobře.” odpovím. 

Zvedne se a dá špinavé nádobí do myčky, pak se nejprve jde převléct do oblečení na ven, po několika minutách už jde do stáje připravit koně. 

Já si mezitím udělám ještě chleba s medem, mám docela hlad. Čtyři krajíce stačí. 

Po pár minutách už jdu dát nádobí do myčky a jdu se oblékat na ven, na projížďku. 

Chvíli přemýšlím co si vezmu na sebe. Nakonec to vyhrají černé teplé tepláky a teplé černé tričko s dlouhým rukávem, fialová teplá mikina a černá bunda na ven, oblečení co není do města, pak černé boty. 

Když jdu dolů po schodech, tak vidím že má sestra je už připravená a čeká na mě. 

Ta je oblečená celá v černé, taky oblečení co není do města, ale na ven po vesnici. 

“Konečně už jdeš.” lehce si rýpne, svým škádlivým a roztomilým stylem, usměji se. 

“Ano už jdu.” zasměji se. “Moc se těším.” dodám.

“To já taky, naprosto miluji koně a projížďky na nich s tebou.” usmívá se, úplně miluji její krásný a sladký úsměv. 

Vyjdeme před dům, kde jsou přivázaný koně k plotu, aby neutekli. 

Odvážeme je a naskočíme na ně. Já klasicky na White a ona na Black. 

Je krásný podzimní den, skrze stromy a mraky prosvítá slunce. Je už chladno, ale dnes se to relativně dá, je trochu tepleji.

 

Pobídneme naše koně ke klusu a vyrážíme, sestra vede a já jedu za ní. Jedeme očividně na Zákopku, což je kopec naproti našemu domu, tak se mu zde říká. Je z něj nádherný výhled do krajiny a kopců v dálce. Je to romantický a kouzelný pohled v každém ročním období. Mám to tam rád. Sem jezdíme nejčastěji, ale i na jiná pěkná místa. 

Celkově je zde krásná příroda. 

Vdechuji vůni podzimu, kterou miluji. 

Až teď si všimnu, že má sestra na zádech batoh, což znamená že má v plánu jet na koních do hospody na oběd, občas to děláme. Není to špatný nápad. 

Užívám si tu krásu přírody a hlavně štěstí, že tu jsem s mou milovanou láskou. Užívám si každou chvíli co mohu být s ní naplno. 

Jsem šťastný, že ji mám.