Zlaté koruny stromů 10. Projížďka na koních

“Je tu tak krásně.” pronese má sestra.

“Ano, to máš pravdu.” odpovím ji. 

“Miluji to zde.” odpoví mi. 

“Já taky, ale tebe víc.” usměji se na ni. 

“Já vím. Jsem šťastná, že zde mohu být s tebou a žít tu s tebou. Bez tebe bych nemohla žít.” a políbí mě. 

“Vím. Také jsem šťastný, že tady mohu žít s tebou. Však já bych bez tebe také nemohl žít. Tady máme větší volnost a nemusíme naši lásku skrývat před rodiči, to bylo peklo, stále se muset hlídat a kontrolovat.” odpovím zamyšleně.

“Tak to máš pravdu. To skrývání bylo skutečně peklo, ale podle mě něco tušili.” řekne. 

Od

“Myslíš?” zajímá mě. 

“Ano. Myslím si to. Přeci jen jsou to naši rodiče.” pokrčí rameny. 

Pak pobídne koně opět ke klusu a já se přidám.

Chvíli jsme se kochali krásou přírody a výhledu ve stoje. 

Sleduji mou sestru a krásy přírody kolem nás. Tenhle pohled mě asi nikdy neomrzí, přestože jsem ho viděl mnohokrát, ale pokaždé vypadá jinak. Magie přírody. 

A k tomu miluju jízdu na koni po kopcích a vítr ve vlasech. Úžasný pocit, ale ještě lepší když tu jsem se sestrou, nádhera a štěstí, dokonalá kombinace, sestra, koně a příroda.

Občas jezdím sám. 

Ten blažený pocit volnosti, být volný jako pták, který letí k obloze. Jsou chvíle kdy bych nejraději vzlétl k oblakům, jako pták a nemusel na některé věci stále myslet a trápit se. Ano jsou věci, které mě trápí. Pocity smutku. 

Nevím přesně proč. Jsem šťastný, nesmírně šťastný, tak nevím proč mě občas přepadne smutek a pocity prázdnoty. Vážně tomu nerozumím. 

Někdy si představuji, že jsem jen já a má sestra a nikdo jiný mezi námi není, jsme pouze my dva. 

Jsou chvíle, kdy si říkám, že bychom si se sestrou vystačili sami, bez kohokoliv jiného. 

Je to zvláštní, sám nevím co to je. Asi se bojím toho, že mi ji někdo vezme, jakýkoliv způsobem, nechci ji nikdy ztratit, asi šílím. 

Asi pro ni chci být prostě ten jediný koho miluje. I když já sám miluji i někoho jiného než je ona. Takže je to divné. V tomhle nejsou mé myšlenky tak úplně fér, vím to. Ale tak to cítím v hloubi mé duše a srdce. 

Jedeme vrchem přes kopec do hospody na oběd, ale zatím je trochu brzo, takže jedeme pomaleji. Ale je to až nahoře na druhé straně, takže cesta přeci jen chvíli trvá. Ale nemusíme nijak extra pospíchat. Nehoří, času je akorát dost. Není nutné tam být v určitý čas, tudíž je klid. 

“Opravdu je tu krásně.” pronesu spíš sám pro sebe nahlas. 

“Ano to je.” ozve se má sestra, takže mě slyšela. 

“Chtěl bych tě mít jen pro sebe. Aby jsi byla jen moje.” vyleze ze mě nahlas moje myšlenka. 

“Já vím, mám to stejně.” odpoví mi. “Ale já jsem jen tvoje a ty jen můj, nikomu jinému tě nedám. Neboj se tebe miluji nejvíc ve vesmíru a jsi pro mě nejdůležitější ze všech. To se nezmění. Nemusíš mít strach, že o mě přijdeš, nebo že tě vyměním za někoho jiného. Tebe mi nemůže nahradit nikdo a nic.” dodá. 

“A ty se taky nemusíš bát, že tě vyměním za někoho jiného. Mám to úplně stejně.” řeknu ji.

“Já vím. Miluji tě nejvíc ze všech.” a políbí mě na ústa. 

“A já tebe.” taky ji políbím.

Jen doufám, že nás nikdo neviděl při našem polibku. Nebylo by to dobré. Na vesnici je to mnohem horší, než ve městě. 

Občas se na veřejnosti neudržíme, když kolem nás nejsou lidé, i tak je to risk. 

“Už se blížíme k hospodě. Začínám mít trochu hlad.” pronese. 

“To já už delší dobu.” odpovím ji. 

Takže lehce zrychlíme, přeci jen je podzim a chladno, aby jsme ještě nebyli nemocní. To úplně zas nechci. Mnohokrát se nám to stalo, že jsme byli spolu na projížďce na koních na podzim i v zimě a pak jsme byli nemocní, ale milujeme projížďky na koních a tak jsme to kolikrát krapet přehnali a byli venku moc dlouho. 

Po zhruba patnácti minutách dorazíme k hospodě. Seskočíme z koní a přivážeme je k plotu. 

Poté vejdeme dovnitř, naštěstí tu zatím není plno lidí, což bývá dost často, nemáme to rádi. 

Najdeme si prázdné místo v rohu hospody. 

Je mi naprosto jasný co si sestra objedná, v hospodě nebo restauraci si pokaždé dá to samé, já taky to co ona, jen já občas i něco jiného. Její nejoblíbenější jídlo je smažený sýr a bramborový salát, ale když to není doma, tak s brambory. Tentokrát mám chuť na to stejné. 

Během chvilky přijde hospodský k našemu stolu. “Zase si dáte to samé?” zeptá se nás.

Jsme tady známá firma, jak se říká.

“Ano, já si dám to co vždy.” odpoví má sestra. 

Pak se podívá na mě.

“Taky si dám to stejné.” odpovím mu.

Zapíše si to na papír a odejde to říct dozadu do kuchyně. 

“Jdu konečně na cigaretu.” promluví má sestra a jde ven před hospodu na cigaretu. 

Já mezitím čekám než přinese jídlo, právě nám nese pití. 

“Děkuji.” pronesu k hospodskému, ten se na mě usměje.

Napiju se limonády a čekám až přijde sestra z venku, což netrvá dlouho, po chvíli se objeví. 

Sedne si vedle mě a pod stolem mě chytne za ruku a začne ji hladit, já tu její taky. Je dost těžký ji vůbec nepolíbit. Naše hra a přetvářka na veřejnosti je poměrně dost těžká. 

Po půl hodině nám hospodský přinese jídlo. “Dobrou chuť.” promluví.

“Děkujeme.” odpoví má sestra. 

Usměje se a odejde, začneme jíst. 

Když dojíme, tak si objednáme ještě jednou limonádu jen jinou chuť. 

“A rovnou zaplatíme.” řekne sestra, takže když přinese pití hned mu zaplatí. 

Během pár minut už máme dopito a dáme prázdné skleničky na pult.

“Nashledanou.” řekneme oba dva ve stejnou chvíli, u nás normální. 

“Nashle. Mějte se. Rád jsem vás zase viděl.” odpoví nám s úsměvem na tváři. 

“Vy taky.” opět oba dva ve stejnou chvíli.

Vyjdeme ven, má sestra si ještě zapálí cigaretu. 

Její trochu špatný zlozvyk, který mi lehce vadí, ale jinak mi na ní v podstatě nic nevadí. 

Tohle je zrovna jedna věcí, kterou nemáme společnou, ale těch moc není, tohle je jedna z pár výjimek. 

Trvá to ani ne pár minut a už jsou naše koně odvázané a sedíme na nich. Už vyrážíme konečně domu. 

Já osobně už mám pro teď dost. Těším se domu, až si sednu na gauč, navíc mě začíná bolet prdel od sedla, sedlo je celkem tvrdý na to na něm sedět bůh ví jak dlouho. 

Cesta je klidná a příjemná.