Zlaté koruny stromů 4. Na nákupy do města 2/2

Vezmu mému partnerovi ten džus a čokoládu. 

Jinak normální jídlo. 

Když máme vybrané věci, tak jdeme zaplatit k pokladně, je tu delší fronta, což tu bývá často. Je to větší obchod v okolí, takže je to normální. 

Po zhruba patnácti minutách jsme na řadě my, zaplatím a odejdeme odnést nákup do auta. 

“A teď kam?” zeptám se jich. “Chtěli jste jít na oběd, ale podle mě je ještě brzo.” dodám. 

“Hmmm. To máš pravdu. A co jít podívat na plyšáky?” ozve se má starší sestra. 

Jonas se začne smát. “Bylo mi to naprosto jasný. To by jste nebyli vy dva.” prohlásí.

A má pravdu, jelikož u nich skončíme pokaždé, byť se jen podívat, když se nám žádný nelíbí, tak se jen díváme, ne vždycky se nám nějaký líbí. Jo Jonas už nás dva zná dobře. 

“Jasně, na plyšáky nesmíme zapomenout.” souhlasím a usměji se na ni. 

Od

“A mohli bychom se jet, pak podívat na nějaké ložní povlečení a pyžamech. Na ty jsme se dlouho nedívali.” řekne zamyšleně Wu.

“To by šlo, ale tam bych jel, až po obědě a rovnou by jsme se tam mohli podívat na nějaké oblečení a boty.” ozve se Jonas. 

“Jo klidně, to je dobrý nápad, i na nějaké pracovní oblečení a boty.” souhlasím. 

“Nějaké věci na práci by se hodily.” souhlasí Jonas.

“Dobře.” odpovím mu. 

Tudíž jdeme do hračkářství, jen v tomhle městě je poměrně malé. 

Je krásný podzimní den, svítí slunce, ale už začíná být chladno. Ulice jsou plné listí a stromy mají zlaté koruny, nádherný kouzelný pohled. 

Po několika minutách tam konečně jsme. 

Se starší sestrou okamžitě pelášíme do sekce s plyšáky. Jonas jde pomalu za námi. 

“Koukám, že tu mají víc nových plyšáků.” jásá moje sestra a má ten svůj jas v očích, který miluji. 

“To ano.” souhlasím a taky mám ten svůj pohled.

Tak trochu jsme v některých věcech, jako malé děti, ale to nám nevadí. Proč by mělo?

A no a co, že já jsem chlap, mnoho mužů po světě taky miluje takové kawaii věci. K tomu zde v Česku to nemusíme až tak skrývat. 

Za to jsem rád, tady je větší svoboda než u nás v Číně, ale i tak si dáváme pozor na to co říkáme, nebo co děláme na veřejnosti, protože Čínská vláda má prsty všude, nechceme žádné problémy, taky by se mohlo stát, že by jsme se museli vrátit zpátky a to se nám nechce, pro nás naštěstí Čína a Česko mají relativně dobré vztahy, jinak by to bylo úplně v prdeli. Ale uteklo sem mnoho lidí z Číny a celkově Asie a jsou v pohodě. Mají zde své obchody a domovy, tak jako my, jen my máme jiný druh obchodu než oni, ale i tak je to stále obchod.

Jsme tu šťastní, sice je to opravdu velký rozdíl, oproti našemu životu v Číně, ale už jsme si zvykli, i oproti životu Jonase ve Švédsku. Ale ten si zvykl rychle, jemu stačí že může žít s mou starší sestrou a ostatní věci jsou až na třetím místě, což ho chápu, ona, hraní, a ostatní věci u něj a u mě je po hraní můj partner, až na čtvrtém místě to ostatní. 

“Jé ten kawaii!” zajásá má sestra a drží v ruce růžového králíčka s černými oči. 

“Ano to je, tento taky.” souhlasím a ukáži ji růžovou kočičku s černou mašlí kolem krku. 

“Jé ta je boží!” ozve se. 

Dál se díváme na nové plyšáky, kteří tu přibyli. 

“Vy jste fakt, jako malé děti, ale přijde mi to takové roztomilé, vás takto vidět.” pronese najednou Jonas svou poznámku a usměje se, pak políbí mou sestru na ústa. 

Je pro mě těžké na veřejnosti skrývat svou žárlivost, když to dělá přede mnou a já se musím tvářit, že mi to vůbec nevadí a nežárlím, protože on to na veřejnosti může dělat, v těchto chvílích bych ho nejradši zabil, ale neudělal bych to, kvůli hluboké lásce k mé sestře, tohle bych ji neudělal, ale ještě mnohem těžší je pro mě se udržet a nepolíbit ji. 

Bohužel, ale incest není v Česku povolený, avšak kolikrát se neudržím a udělám nějakou žárlivou reakci, nejčastěji takovou, že si ji přitáhnu k sobě a pohladím její dlouhé černé vlasy, se smutným pohledem do jejích očí, ona zase do těch mých, oba dva rozumíme, co ten druhý říká, beze slov, jako právě v tuhle chvíli. 

Přitáhnu si ji blíž k sobě a do ucha ji zašeptám. “Jsi jen moje a miluju tě nejvíc ze všech.”

Ona mi taky zašeptá do ucha. “Já vím. A ty jsi jen můj a taky tě miluju nejvíc ve vesmíru.” 

Pak se od tebe pracně odtáhneme, aby to nevypadalo divně. Musíme si dávat pozor, lidé nás zde už znají, za ty roky co zde žijeme. A už teď o nás dávno říkají, že mezi sebou máme dost hluboký vztah, ale naštěstí to přiklánějí k faktu, že jsme dvojčata, čemuž oni nerozumí a ani nemohou. V tomhle jsou vesnice a jejich okolí trochu problém, jelikož se tu skoro všichni známe, nebo minimálně potkáváme a lidi mají ústa, takže tak a na vesnici je to horší. 

Nakonec jsme si oba dva koupili stejné plyšáky, vyhráli růžové měsíce, takové kawaii plyšové svítící polštářky s kawaii obličejem, k tomu takový zvláštní černo pastelové jednorožci, můj černý jednorožec hází fialové odstíny, ten její takové růžovo červené. 

Jo vybrali jsme si dobře, líbí se nám. 

“Teď se tedy půjdeme najíst, ne?” ptá se Jonas. “Jinak jste si vybrali dobře, tito plyšáci tam byli nejlepší.” dodá. 

“Ano, teď už je čas akorát na oběd. Už mám hlad.” odpovím. 

Tudíž rovnou zamíříme do naší oblíbené restaurace, kde si objednáme jídlo a pití. Já a Wu klasicky smažený sýr s brambory a jejich domácí tatarkou, Jonas kuřecí řízky s brambory a kečupem. K pití všichni tři jahodový džus.

Po jídle vyrazíme do vedlejšího trochu většího města. 

Sedneme si do plného auta, tentokrát řídí Jonas a my se sestrou sedíme vzadu. Takovou spolu máme dohodu, aby jsme se nehádali o mou sestru, alespoň v tomhle případě. 

Museli jsme se oba dva naučit spolu vycházet, už jen pro ženu, kterou oba dva milujeme nejvíce ze všech a je pro nás nejdůležitější ze všech. 

My se vlastně máme rádi, stala se z nás rodina, není mezi námi nenávist, jen oba dva prostě milujeme mou starší sestru. Ale jinak mezi sebou nemáme problémy, jen je to můj rival a stále se přetahujeme o ni, v tomhle případě jsme zase my, jako malé děti, ale nakonec na to vždycky dojedeme my, naše blbost.