Prokleté duše 5 - Něco jiného, než prázdnota?

Slova: Podpora, nemoc, příběh, pláč, obětí, východ slunce

Yuzuki Mikage mě sleduje hluboce a zaskočeně, očividně ji překvapili ony slova. Nejspíše si vážně myslí, že nedokáži k nikomu nic cítit, nevím proč to bolí.

“A co když ano?!” vyletí ze mě, ani nevím jak, bezmyšlenkovitě, automaticky, hned na to se zarazím, nad slovy které ze mě právě vyšli.

“A do koho?” vydechne Ren. 

“Od kdy se mladá paní chová divně? Od chvíle co se objevila ta zvláštní holka Yuzuki Mikage, takže... Soudím podle toho, že pravděpodobně do ní.” dedukce Hone Onna, je správná.

Všichni teď upřou své pohledy na ni, místo mě, avšak tato situace mi není ani náhodou příjemná, to vyzvídání, pohledy, rýpání do mých citů... Čím víc do toho rýpou, o to víc mě bolí na hrudi. 

“Ano, je to ona! A dejte mi pokoj!” zvýším hlas, snažím se tuto debatu konečně ukončit, leze mi to na nervy.
 

Tichý pláč, který se před nimi snažím skrýt, ale asi mi to moc nejde. Příběh, ani jednoho z nás zde, není nijak šťastný, můj ani jejich, zajímá mě její příběh, který je nám zatím neznámý. Mé srdce místo věčné prázdnoty, naplnila láska, i když bolestivá.

_O tři měsíce později_

Zrovna je východ slunce.

Leží na posteli a já hladím její hnědé vlasy. Je tak krásná, nemohu si pomoci. 

Zdroj obrázku

Máme společný pokoj, možná mě začíná mít alespoň trochu ráda, starám se o ni, nejvíce jak můžu, víc a víc si uvědomuji, že ji skutečně miluji, jsem do ní zamilovaná až po uši, je pravda, že se postupem času náš vztah zlepšuje, za to jsem ráda, alespoň něco. 

Díky ní jsem si začala úplně uvědomovat, že mě muži nepřitahují, nebo téměř vůbec, má dávná láska, možná nakonec nebyla úplně láska, nebo byla? 

Tehdy jsem neměla myšlenky na to, o něčem takovém vůbec přemýšlet, ale je pravda že po věčnost mého prokletí hledím po ženách, než po mužích, jen jsem nad tím nijak extra nepřemýšlela, ale v hlubi duše jsem to vždy, tak nějak věděla, a po mé smrti jsem měla vskutku dost času, si to sama v sobě urovnat, takže ano vím to už poměrně dost dlouho... 

Jen jsem se až teď do nějaké dokázala zamilovat, tím to bude...

No zatím od nás neutekla, což je asi dobré znamení, no alespoň pro mě ano.

Společně pátráme po její minulosti, po tom co ji přivedlo k nám. Mě to zajímá asi nejvíce z nás všech zde. 

Je schoulená na posteli, sedím u ní a nakláním se nad ni, pozoruji ji. Mám ruku na její hlavě, hraji si prsty s pramínky jejích hnědých vlasů. 

Je tak rozkošná. Nejraději bych ji ulíbala, a vojela, jenže to nechci dělat, když sama nebude chtít, ovšem je čím dál těžší se udržet. Nemám ponětí, jak dlouho se dokážu ovládat a držet zpět. Je to vážně dost těžký. 

“Asi tě začínám mít docela ráda pekelná dívko. Jsi úplně jiná, než jsem si celou dobu myslela. Čím víc tě poznávám, zjišťuji že nejsi tak zlá a krutá, jak jsem si myslela. I začínám chápat, že pekelná dívka je asi potřeba, sice si stále myslím že je to špatné, ale potřebné...” špitne tiše náhle. “Jsi moje podpora, děkuji ti.” dodá tiše. 

Tím mě poměrně zaskočí, ale mile. Moje srdce jako by roztálo. 

Sice jsem dávno mrtvá, ale jako by mé srdce začalo znovu tlouct. Ona mě přestala nenávidět?! To bych byla ráda. Je to jako bych začala zase žít, i když ne doslova.

“Tak to mě moc těší. Já tě miluji, chci se o tebe starat a být po tvém boku, ale ty mě nemiluješ. Bolí to, a mrzí mě to, ale nemohu nikoho nutit, aby mě miloval, nemůžu s tím nic dělat.” odpovím smutně, je mi smutno. 

“Nemohu tvrdit, že nejsi krásná, přitažlivá, sexy dívka, protože jsi. Líbíš se mi, nemohu říct, že mě vůbec nepřitahuješ, jen nevím jestli je to láska, či co to je, jsem zmatená. Předtím jsem tě nenáviděla, teď tě najednou začínám mít ráda, a k tomu mě přitahuješ, nechtěla jsem si to přiznat, kvůli té nenávisti, momentálně vůbec nevím co vlastně cítím, ani jak se cítím.” odpoví mi, teď se otočí a podívá se mi hluboce do mých rudých očí. “Navíc ani stále netuším, jak jsem se tu vlastně ocitla.” dodá zamyšleně. 

“Já to chápu. Věřím, že musíš být celkem zmatená, já bych na tvém místě byla taky.” odpovím. “A po tom, co se ti stalo, pátráme.” dodám. 

“To je dobře, že mě chápeš. Očividně jsem vážně mrtvá, ale nepamatuji si nic, jediné co vím je že jsem studentka, nic víc.” řekne opět tiše.

_O pět měsíců později_

Zrovna mi pláče do náruče, našli jsme její mrtvé a zapomenuté tělo. 

Jsme zde všichni. 

V starém, dávno opuštěném domě, leží zde jejich ostatky, pomalu jen kosti a téměř nic z nich už nezbylo, maso dávno shnilo a rozpadlo se.

Nakonec si na vše začíná vzpomínat. 

Zemřela jako malá holčička, studentkou se stala až po své smrti, tak jak chtěla za svého života. Když zemřela bylo ji pět let.

Žila jen s matkou, bez otce, její máma přišla o práci, neměla žádné peníze, nakonec onemocněla, po nějaké době zemřela, její malá holčička Yuzuki Mikage tam pak žila úplně sama, než taktéž nakonec zemřela po své matce. Všichni jen přihlíželi, ale nikdo jim nepomohl, věděli to ale nechali je obě dvě zemřít. 

Nemoc, hlad, žízeň, vyčerpání, jejich těla to nezvládli, podlehli a zemřeli. 

Stali se obětí smrti, a lidské arogance, krutosti, lhostejnosti, prostě sobci kteří myslí jen na sebe, díky lidské chamtivosti nakonec zemřeli. Věděli o nich, že jsou nemocní, bez peněz, ale nic neudělali, aby jim pomohli.

“Teď už chápu, že je pekelná dívka potřeba.” promluví skrze slzy. 

Hladím její dlouhé hnědé vlasy, a dávám ji do nich něžné polibky, snažím se ji uklidnit, mě zase zabili vesničané, kdysi dávno, vybrali si mě na obětování, tvrdili že jsem prokletá, jenže tehdy jsem nebyla, tehdy jsem byla ještě člověk. Pohřbili mě zaživa, umírala jsem pomalu a bolestivě, úplně sama pohlcena tmou a temnotou, nebyl tam ani prostor na pohyb, umírala jsem zaživa pohřbená v hrobě, nebyl tam téměř žádný kyslík. Takže s ní soucítím, dokážu si představit jak se cítí. 

“Miluji tě, jsem tu pro tebe.” řeknu a políbím její ústa. 

“Děkuji ti, že tu jsi pro mě a staráš se o mě.” odpoví mi.

“Nemáš zač lásko moje.” odpovím ji.