Prokleté duše 4 - Zraněné city?

Slova: Nespokojenost, smutek, samota, naděje, dětství

“To zní dobře, ale zatím nevím, stále mi přijde špatné, to co děláš, a děláte. Avšak mrzí mě, co se ti stalo, je mi tě líto. Já vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala, ani proč mám ty vize, o pekelné poště, a tobě, nevím jak tě mohu cítit, ani proč, máš pravdu, že mě to taktéž zajímá. Nechápu to.” odpoví mi zmateně.

“Je to zvláštní, spolu na to můžeme přijít.” nabídnu ji upřímně.

“To je. Dobře, a děkuji ti.” řekne poměrně smutně.

Jdu k ní, přivinu ji na svou nahou hruď, pak ji políbím. Nevím co je to za pocity a emoce, ale chci být po jejím boku, a chránit ji. Možná je tu nějaká ta naděje? Ale v čem? Sama nevím, jsem z toho zmatená, netuším, co se semnou děje. Vidím její odraz na hladině vody. Moje dětství nebylo vůbec šťastné, její pravděpodobně taky ne.

Vyjdeme ven z jezírka. Oblékneme se do oblečení, já si sednu na okraj jezírka, avšak místo mého odrazu vidím její odraz. Jak to? Můj odraz je její. Co se to děje? Podívám se na její odraz, a vidím sebe. Co to je? Jakoby se naše odrazy na hladině prohodily, jen nevím co to znamená. Bylo to jen na pár vteřin, ale bylo... Divné, zvláštní...

Zdroj obrázku

“Jsem tu s tebou, jsem tu pro tebe.” promluvím na ní.

Ucitím její slzy na mé hrudi. Pohladím ji po hnědých vlasech. V našich duších je smutek.

“Nikdy bych neřekla, že jsi tak milá. Překvapilo mě to.” promluví skrze slzy.

“A jaká jsi myslela, že jsem?” zajímá mě.

“Zlá, bez emocí a citů, bez lítosti. Nevím přesně, jak to říci, ale rozhodně ne, takto milá holka.” odpoví mi rozpačitě. “Ale, když jsem tě trochu poznala, jsi úplně jiná, než jsem si myslela, ale stále si myslím, že to co děláte je špatné.” dodá.

_

Takovou odpověď jsem čekala, mrzí mě to, vím že někteří nepatří do pekla, ale Pekelná dívka je potřeba, někdo kdo za vás vykoná vaší pomstu, a bohužel to musím být já... Je to můj trest. Nevěděla jsem to, takže jsem se pomstila, možná kdybych to věděla, tak bych se nepomstila. Kdybych věděla, jak kvůli tomu dopadnu... Kolik pekelných dívek bylo přede mnou? Jestli vůbec nějaké? Dobrá otázka, ale úplně zbytečná otázka i odpověď. Nespokojenost, ale nemám na výběr.

_

“Mrzí mě, že mě takto vidíš. Je mi to líto, ale nic s tím nezmůžu. Bohužel.” řeknu smutně.

_

Proč to, tak bolí? Sakra! Co to semnou je?! Do háje! Co mám dělat? Už jednou mě mé city zradili, on mě zradil! Nechci to zažít znova! 

Nadávám si v duchu. 

Chce se mi plakat žalem a zoufalstvím. Kéž bych byla skutečně, bez citů a emocí, jak si o mě myslí! Pak by to nebolelo! 

Najednou mi opět začnou téct slzy po tvářích. Je mi mizerně. Nejraději bych zalezla hluboko pod zem a nikdy nevylezla, nebo spíš přestala úplně existovat! Ale to očividně nehrozí.

Povzdychnu si, nad mou prokletou existencí. 

Nakonec se i já rozeběhnu pryč, jen opačným směrem, než předtím ona.

“Paní...” uslyším za sebou, hlas Rena, ale neotočím se. 

Doběhnu dál od ostatních, padnu na kolena pod strom, schoulím se do klubíčka, v trávě a z očí mi stéká proud slz, že pomalu nic nevidím. Nemám pojem o okolí, nic nevnímám, jen mou bolest a žal. Mé tělo se třese bolestí. V mém srdci je bolest, utrpení, zoufalství, beznaděj, a samota. Kéž bych přestala existovat, stala se součástí vesmíru, jenže o tom si asi mohu nechat jen tiše zdát.

Ach, proč? Místo toho čekám věčnost, než budu moci jít sama do pekla. 

Zničehonic uslyším hlas Rena a Hone Onna, volají mé jméno, hledají mě, ale já nemám na nikoho náladu, takže nadále mlčím. Snad nikdo nepsal na tu zatracenou pekelnou poštu.

Trpět kvůli vlastní pomstě... Něco jiného, než prázdnota? To asi těžko... Nechci aby mě přitahovala, nechci k ní mít žádné city a emoce, nechci k ní nic cítit, ale přesto... Tělo se mi klepe, cítím zimu a chlad na kůži... Těžká úzkost a deprese žití. Jen to na mě doteď nebylo až tak moc poznat a vidět. Tíha na hrudi, hruď se mi svírá bolestí, že nemohu 'dýchat', jsem mrtvá, takže už dávno nedýchám, ale nevím jak jinak bych to měla říct, lepší nápad nemám.

_

“Paní...” ozve se Ren, vezme mě do své náruče, a nese mě očividně domu. 

Já stále mlčím, nehýbu se. Nezajímá mě okolí, nic... Nemám na nic náladu, ani na nikoho. Ale asi mám další smůlu. Nechce se mi mezi ně, ale asi musím, ale zase jsem ráda, že už na věčnosti nejsem úplně sama, i když na ně momentálně nemám absolutně náladu... 

Když dojde na místo, položí mě na podlahu domu. 

“Paní...” řekne potichu Hone Onna, která se na mě překvapeně dívá, až je mi to nepříjemné, avšak stále nic neříkám.

Postupně se kolem mě sejdou všichni, a nevěřícně na mě civí, je mi to dost nepříjemné. V davu vidím i ji, a bolest se ještě prohloubí, schovám si obličej do klína, abych se alespoň trochu schovala, ale moc to nepomáhá tedy. Stále cítím jejich pohledy na mě, achjoo. 

“Co se stalo?” pokračuje Hone Onna.

“Já nevím přesně.” odpoví ji Ren.

“Proč vypadá takto, naše paní?” uslyším hlas Yamawaro. 

“Nevíme, je to zvláštní, nikdy jsem naší paní neviděl v takovémto stavu.” pronese zamyšleně Wanyūdō.

_

Kéž by to přestali řešit, nechci o tom mluvit, a toto mi vůbec nepomáhá. Ale je to, jako bych najednou ztratila řeč a hlas.

Proč city k někomu, tolik bolí? Mám strach k někomu cokoliv cítit, staletí jsem se až takto necítila, tak proč teď? Co je to za pocity a city? Hodně dlouho jsem nic takového necítila, pomalu jsem zapomněla jaké to je. I když jsem tu odpověď čekala, nevím proč se mě to tak moc dotklo, a tolik ranilo, nechápu už vůbec nic. A co tato má reakce?! Od kdy mě něco takového takto rozloží?! Proč to bylo, jako dýka do mého srdce? Proč mám pocit, že mi pukne moje mrtvé srdce bolestí? Svět kolem mě se točí. Cítím se divně. A jako úplný idiot. Trapně taky. 

Ale, jak se říká, srdci neporučíš. Ani já nedokáži poručit mému srdci. Obávám se, že jsem se do ni zamilovala, děsí mě to, doufám že to tak není, ale něco mi říká pravý opak. Je tak sladká a roztomilá, jenže mě očividně bude navždy nenávidět, kvůli mému trestu. Ano, vím že si za ten trest mohu svým způsobem sama, také to nedávám za vinu nikomu jinému, maximálně sama sobě, ale i tak, proč mě zrovna ona musí nenávidět?!

 _

“Je zamilovaná.” ozve se Kikuri se škodolibým smíchem.

Hodím po ni vražedný pohled, zatnu pěsti vztekem, krev se ve mě vaří.