Prokleté duše 3 - Sběratelka zbloudilých duší?

Slova: Jezero, myšlenky, sakura, láska

Snaží se tomu bránit, a odstrčit mě od sebe, ale nedaří se jí to. 

“Jsi, tak roztomilá a krásná.” řeknu ji tiše do ouška, znova ji políbím.

“C-co to sakra děláš?” vypadne z ní, když se na chvíli odlepím od jejích rtů.

“Líbám tě.” šibalsky se usměji.

“A-ale proč?!” vyhrkne. 

“Protože chci. A přitahuješ mě.” odpovím.

“T-ty máš city a emoce?” diví se.

“Díky tomu, jsem dopadla takto, toto je můj trest. Nechci to dělat, ani si to neužívám. Za ta staletí se mi začalo dařit, splnění další části trestu, zapomenout na mou vlastní pomstu, začít být bez citů a emocí, ovšem do doby než jsi se objevila ty, díky tobě začínám opět něco cítit, už dávno jsem zapomněla jaký to je pocit, myslela jsem si, že už to ani nedokáži, jenže očividně ano...” řeknu se smutkem v hlase. “Avšak není, to tak že bych neměla vůbec žádné city a emoce, kolikrát je mi líto lidí, kteří do pekla nepatří, ale máme zakázané, jakkoliv do kletby zasahovat a vměšovat do ní své vlastní city a emoce. Je to složité vysvětlit.” dodám. 

Nakonec z ní slezu, je mi smutno.

“Moje láska, mě kdysi zradila.” dodám. “My všichni zde, jsme dávno mrtví, kdysi dávno jsme bývali lidmi, ale stali se z nás démoni, všichni zde jsme prokleté duše. Do tohoto světa živí nemohou vstoupit, tak to prostě je. Ani jeden z nás ti nechce ublížit, jen jsme říkali fakta. Vím, že to bolí, ale očividně jsi mrtvá. My jsme jako jedna rodina, takže se můžeš přidat k nám, nebo být sama a nenávidět mě. Máš na výběr. Je to na tobě, jestli chceš navěky sama bloudit samotou, nebo ne.” nabídnu ji.

Podívá se do mých rudých očí. Mlčí a hluboce hledí, do mých očí, vidím jak se snaží vstřebat má slova, jak tomu nechce uvěřit, jak bojuje sama se sebou, jak se snaží přijít na to, jestli je to vážně pravda, nebo ne, jak se má rozhodnout.

V hlavě mám depresivní myšlenky.

Netuším, jak se nakonec rozhodne, každý z nás zde skončil v prokletí, z jiného důvodu, avšak skutečně zde jsme všichni po smrti. Nechci ji do ničeho nutit, ale doufám, že tu zůstane s námi, semnou, ale nevím jak udělat, aby mě přestala nenávidět, nechápu co to semnou je, ale cítím že jsme nějak spojené, jen nevím jak ani proč. 

Povzdychnu si. 

Dá se říci, že jsem taková sběratelka zbloudilých duší, vždy když na nějakou ztracenou duši narazím mám tendenci ji pozvat, aby se připojila ke mě, pozvu ji, do mého domova.

Tíha na srdci, chce se mi plakat. Je mi hrozně. Bolest a zoufalství, už vážně nevím co mám dělat, jak utéct od té bolesti a utrpení. Nejraději bych přestala úplně existovat, moje existence je čisté peklo, bylo za mého života, a je i po mé smrti, co jsem komu udělala? Ano, vím pomstila se, ale jinak nic špatného, nebo snad ano?!

Zničehonic mi začnou téct slzy po tvářích. Proud hořkých slz. Hlavu si dám do dlaní. 

Najednou ucítím objetí. Podívám se před sebe, jasně že je to ona, kdo jiný? Překvapilo mě to, nečekala jsem to, když mě tolik nenávidí. Zničehonic mě přepadla velká úzkost, nemohu se pořádně nadechnout. Vzpomínám si na minulost, na dobu, než jsem dopadla takto, na ty staletí trestu, tu vnitřní samotu. 

“Dobře, zkusím žít s vámi, ale paní ti říkat nebudu. A když tak odejdu. Avšak stále nevěřím tomu, že jsem opravdu mrtvá. Vždyť chodím do školy, jsem studentka.” odpoví mi nakonec.

“Dobře, platí. Pomohu ti zjistit, co se ti stalo, tvou minulost a jak jsi se dostala sem.” navrhnu. “Nebo tě to nezajímá? Ale každý zde skončí z nějakého důvodu. Navíc je mezi námi nějaké spojení, ale nevím jaké, ani proč. Víš kde se zrovna nacházím, víš když někdo napíše na pekelnou poštu. Což je zajímavé.” dodám zamyšleně.

“Ano, vždy to vidím, ve vizi. A nevím jak, ale cítím kde zrovna jsi. A právě teď někdo psal na pekelnou poštu. Viděla jsem to.” odpovídá mi.

“Cítím to, musím jít.” odpovím ji, vstanu. “Jdeš se mnou, stejně by jsi se zase někde objevila.” natáhnu k ni ruku, které se nakonec chytí, pomohu ji vstát, pak si rychle utřu slzy z obličeje.

Takže vyrazíme zpět k domu, kde žiji. Neodolám, musím ji ještě jednou políbit. 

Po několika minutách dorazíme k domu. 

_

“Paní...” ozve se Ren.

“Přišla pošta.” ozve se babička.

“Já vím babičko.” odpovím ji, vejdu do domu, sednu si za stůl, podívám se na jméno v pekelné poště.

Yumi Sayamo, je mladá žena se zrzavými vlasy. Obléknu si své kimono.

“Wanyūdō, Yamawaro, Hone, Rene a ty Yuzuki taky.” řeknu jim.

“Ano, paní.” odpoví mi všichni, až na Yuzuki.

Wanyūdō se změní ve vůz, všichni nastoupíme, až na ní.

“Ty taky.” přikáži ji, po váhání taktéž nastoupí, takže konečně můžeme vyrazit.

_

Osoba, která psala na pekelnou poštu se jmenuje Tashu Mayo, je to dvacetiletý mladík, s blond vlasy, který chce pomstít smrt své mladší sestry. Viní z její smrti, svou bývalou partnerku, která řídila opilá a měla nehodu, při které jeho sestra zemřela.

“Yamawaro.” řeknu jen.

“Ano, paní.” odpoví mi, hned se změní ve slaměnou panenku.

Podám mu slaměnou panenku.

“Vážně jsi skutečná. To je dobře.” řekne mi s úsměvem, v jeho srdci je velmi hluboká nenávist k té ženě.

“Jsem Ai Enma. Když rozvážeš červenou šňůrku, uzavřeš semnou smlouvu. Vezmu tu osobu do pekla. Ale, když na někoho pošleš kletbu, má to i stinou stránku, po smrti půjdeš také do pekla. Ale až umřeš. Rozhodnutí je na tobě.” výjimečně mě někdo nechal domluvit.

“Hmmm, taky půjdu do pekla, jo?” řekne zamyšleně.

“Ano, ale až umřeš.” zopakuji.

“To nevadí.” pronese, rozváže šňůrku.

Hned na to všichni zmizíme. 

_

Mladá žena Yumi Sayamo se nám snaží utéct. Ocitne se v autě, které jede lávou, její kůže se škvaří, křičí z plna hrdla, bolestí. Vedle ní se objeví sestra onoho muže, respektive jen její podoba, kus skla ji probodne hrdlo.

“Chceš vidět, jak vypadá smrt?” dodám, a už jsme na loďce, a vezu ji odevzdat peklu. 

“Kletba tě nese do pekla.” dodám.

Zdroj obrázku

_

Už jsem dorazila domu, tentokrát to byl rychlý proces.

Vážně mě to nebaví, ani nedělá radost, alespoň Yuzuki se rozhodla to s námi zde zkusit, přála jsem si to, ale nechtěla ji nutit, překvapilo mě to. Doufám, že se ji tu s námi začne líbit, a zůstane tu s námi, semnou.

Jezero, nad ním sakura, podívám se tím směrem. Sundám si kimono, a jdu si sednout do jezírka, překvapí mě opět ona tajemná dívka, když se přidá a vleze si taktéž do jezírka. 

“Mohu?” zeptá se tiše.

“Ano, teď jsi zde také doma, jestli chceš. Byla bych velmi ráda, ale nechci tě nutit. Nikoho nenutím, jen nabídnu. Tito všichni mou nabídku přijali. Jsme, jako rodina.” odpovím ji.