Prokleté duše 2 - Osobní peklo?

Slova: Něha, stydlivost, drink, přítelkyně, květina

Češu si mé dlouhé černé vlasy, v jezírku. A přemýšlím, nad různými věcmi, přítomností i minulostí.

_

Jsem zvědavá, jestli ta dívka semnou uzavře smlouvu, nebo ne. Zatím to vypadá, že ano.

Někteří lidé, jsou opravdu zlí a patří do pekla, ale kam patřím já sama?

To nevím, často myslím na mou vlastní pomstu, která mě dostala do tohoto trestu. Udělala jsem dobře? To už nezměním, nemá cenu nad tím vůbec přemýšlet, teď už je to jedno, nebo ne?

Pomsta, rodí pomstu. Je to nekonečný koloběh. Zlo, rodí další zlo. Nenávist, rodí další nenávist.  Nekonečný koloběh života. 

Změní se to někdy? Bude to někdy lepší? Změní se tento šílený koloběh života? Existence? 

Vše má svůj řád, svůj směr, svou cestu. 

Každá akce, má svou reakci.

Já kdysi vykonala pomstu, těm kteří mě zavraždili, jsem kvůli tomu zlá? Pohřbili mě zaživa, dlouhá bolestivá smrt, v naprosté temnotě a tichu, pomalé čekání na smrt. Jeden muž tomu na první pokus zabránil, schoval mě před vesničany, milovala jsem ho, jenže jednoho dne, našli můj úkryt a zjistili, kdo mě zachránil, vzali mě zpět do vesnice, kde mě hodili do vykopaného hrobu, a donutili ho aby mě sám pohřbil zaživa, poslechl je, zradil mě, naši lásku, mé city. Tehdy nezemřelo, jen mé tělo... Nezbyla ve mě žádná něha. 

Musím zapomenout na mou vlastní pomstu, mou vlastní nenávist, můj vlastní hněv. 

Stala jsem se nástrojem něčí pomsty, musím pomáhat ostatním s jejich vlastními pomstami. Uvrhla jsem nakonec kletbu, sama na sebe. Když to nebudu dělat, budou trpět duše mých milovaných, z té doby, Pán pekla mi to tehdy vše vysvětlil. Ale nepamatuji si to vše, ani úplně přesně, je to už přes čtyři sta let. Ano, vskutku takto dlouho už to musím dělat. 

Ale nejraději bych to vůbec nedělala, vzpomenu si na slova té tajemné dívky. Co si, asi tak myslí? Že mě to snad baví? To tak! 

Ovšem mě, ale vážně přitahuje, jenže vím jak naposledy dopadla má láska k někomu, byla mi osudná, po staletí jsem nikoho nemilovala, nedokázala milovat. Dokážu to ještě vůbec? Milovat někoho? 

Tak proč chci, aby byla moje přítelkyně? Aby byla jen moje? Proč po ní toužím? Proč chci, aby mě přestala nenávidět? Proč bolí, že mě nenávidí? Tak nějak, ji nedokáži dostat z mé hlavy, mé mysli. Svými slovy, ve mě vyvolala proud myšlenek, tak celkově.

Až doteď jsem o tom až tak moc nepřemýšlela, tedy jen úplně na začátku mého trestu, ale postupem času, jsem nad tím přestala tak přemýšlet, během mého trestu, musím zapomenout na vlastní pomstu, na mé city a emoce, což se mi dlouho už dařilo, do toho nedávat vlastní pocity a emoce, přijmout to takové, jaké to je, ale co teď? Nejspíše musím začít od znova. No paráda... 

Dostala mě zpět, do mého osobního pekla. Je to pravděpodobné... Zatím to nevím jistě.

_

Z myšlenek mě dostane, rozvázání šňůrky na slaměné panence, tím pádem uzavření smlouvy, což jsem od té dívky čekala. Měla v sobě velkou nenávist, její nevlastní otec ji zneužíval a bil, takže se to dalo čekat.

“Jdeme.” řeknu, když si obleču své kimono.

“Ano, paní.” odpoví mi.

Vezmeme muže jménem Yamato Shu, k nám. Prostor kolem nás se změní, jde na něm poznat, že je zmatený a začíná mít strach.

Ještě před chvílí, byl v baru a pil další drink.

A teď je najednou v úplně jiném prostředí. Já a moji pomocníci se změníme, do našich pravých podob.

“K-kde to do prdele jsem? Co je to za zvrácenou hru?! A k-kdo jste sakra vy?!” vypadne z toho muže, snaží se utéct.

“Někdo na tebe poslal kletbu.” pronesu, a přiblížím se blíže k němu.

Najednou ho začne znásilňovat Ren, který na sobě má teď podobu té malé dívky, ostatní hrají na bubny, úplně nazí, hned na to se úplně zmenší, je najednou oproti nám malinký. Pak za ním přijde Hone Onna, ve své pravé podobě.

“Chceš mě? Dal by jsi si mě? Co chceš mě taktéž zneužívat, jako tu mladou dívku?” řekne mu, pak ho zvedne a přiloží si ho ke svým žebrům, kde má být ňadro.

“Nebo mě? Vždyť máš přeci jen raději malé holčičky, a dívky pod osmnáct let, že?” promluví teď Kikuri.

“Víš, jak se museli ty dívky cítit? Ochutnej, jak se asi cítili, když jsi jim ubližoval, ten pocit strachu a bezmoci.” dodá Wanyūdō.

“Chceš vidět, jak vypadá smrt?” dodám, a už jsme na loďce, a vezu ho odevzdat peklu. 

“Kletba tě nese do pekla.” pronesu.

Když ho odvezu do pekla, tak po cestě domu, si ji opět všimnu. 

Jak sakra ví, kde se zrovna nacházím, za kým zrovna jdu, sleduje mě ze stínů.

Jako by, nějakým způsobem cítila, že bylo napsáno nějaké jméno, do pekelné pošty, zatím se to stalo snad u první osoby, co vím.

“Jsi zlá! Toto není správné!” řekne mi, opět tím svým tónem hlasu.

Snažím se ji ignorovat, ale moc to nejde, mám sto chutí ji hned vojet, tak moc mě přitahuje, jenže mě očividně nenávidí.

Povzdychnu si. 

“Dívko z pekla!” běží za mnou. 

Nakonec se ji rozhodnu vzít ke mě domu, takže pluji k ní, ale zajímalo by mě, jak se vlastně dostala do tohoto světa. 

Lidé sem nemohou vstoupit, jen přes kletbu, ale to už jsou mrtví, takže ona musí být taktéž. 

“Naskoč, jestli o mě chceš vědět víc, nebo mě jen chceš čistě nenávidět?” řeknu chladně.

Několik minut váhá, než se rozhodne naskočit na loďku.

.

Zdroj obrázku

Dorazíme ke mě domu. Všude jsou květiny, a zapadá slunce. 
 

“To žiješ tady?” zeptá se stydlivě. 

“Ano, toto je můj domov.” odpovím ji. 

“Paní...” ozve se Ren. 

“Toto je Yuzuki Mikage.” odpovím mu. 

“To je ta dívka, která nás může vidět.” vydechne Hone Onna.

“Ano, to je ona.” odpovím jen.

“Ale, jak je to možné? A jak se dostala do této dimenze? Sem přeci lidé nemohou vstoupit.” dodá Ren zamyšleně.  

“Já vím, ale jedině když jsou mrtví, mohou vstoupit.” pokrčím rameny.

“Já nejsem mrtvá!” ozve se vypísknutí Yuzuki Mikage, která se hned po těchto slovech rozběhne do květin.

“Ach jo.” povzdychnu si. 

“Paní...” řekne tiše Ren.

Já se rozběhnu za ní, běžíme skrze květiny, nějakou dobu trvá, než ji konečně najdu a doběhnu. Povalím ji do trávy, a spadnu na ni. 

Neodolám a okamžitě ji začnu líbat na její sladká ústa. Žádná stydlivost.

“Jsi nádherná, jako květina.” znovu se přisaji na její rty.