Ten starý dům se rozpadá

Zdroj obrázku
 

(Další pokus o horor, heh, vážně jsem je dlouho nepsal. Snad se vám to bude líbit a neunudíte se k smrti. Vzniklo z toho něco, jako gothic depresivní horor.)

Toto se stalo před několika lety, lépe řečeno, pěti lety. Je pouze na vás, jestli mi budete věřit, či nikoliv. Bylo to léto 2015, na tyto události snad nikdy nezapomenu.

To co se stalo, bylo to jako z hororu, jenže toto je realita, příběh co se skutečně stal, jsem jediný kdo přežil, vlastně ani sám nevím, jak se mi podařilo to peklo přežít, abych pravdu řekl, ale vše hezky od začátku, pokusím se aby to nebylo řečeno chaoticky, protože z toho mám dodnes trauma.  Stále z toho mám noční můry, křičím ze spaní.

*

Je spousta lidí, které taková místa, přitahují jako magnet, jsou tajemná, kouzelná a krásná, mají v sobě duši, navíc staré domy vypadají rozhodně lépe, než ty moderní zrůdy, které jsou ohyzné, stará architektura je nádherná, ještě když je opuštěná, bohužel se tyto krásy bourají, a místo nich vznikají ty obludy. 

Místa, kde je vidět postup času, jsou nejkrásnější, ze všech, jen je o hubu do nich chodit, jelikož pomalu na každé je zákaz vstupu, soukromý majetek, takže vás mohou chytit policajti, a když nejste dostatečně opatrní, můžete se v nich zranit, v horším případě zabít. A ten adrenalin mnoho lidí také láká, tak to prostě je.

Pro ty, kteří neví o co jde. Alespoň, tak jsem to tehdy viděl, ale ty události změnili, snad vše. Od té doby, se takovým místům vyhýbám obloukem, a mám z nich hrůzu a děs. 

Od

***

Měl jsem partu, se kterou jsem chodil rád po urbexech a hřbitovech, milovali jsme tyto místa.  Rozhodli jsme se, že půjdeme najít jeden opuštěný dům, o kterém jsme slyšeli, jen jsme nevěděli úplnou polohu, respektive je to dům, který je údajně prokletý a prý se v něm dějí divné věci, patří mezi strašidelné domy, což naší partu lákalo o to víc, rádi jsme navštěvovali strašidelná místa, kde se údajně dějí paranormální jevy. 

Všichni z nás byli gothic, ale měli jsme rádi i metal. Byli jsme stejní, ale zároveň úplně jiní. 

Ale vážně jsme nebyli nějací satanisti, to fakt ne, dost lidí si to ovšem myslelo, kvůli našemu vzhledu, ale to si společnost myslí snad o všech, co se oblékají do černé barvy, a vypadají jinak než ostatní, jen to není pravda, rozhodně ne u všech, avšak ano najdou se i tací magoři, kteří si hrají na totální satanisty, a i vraždí, jenže to dělají i lidé, kteří nemají s těmito styly, v žádném případě nic společného, dokonce bych řekl, že takových je mnohem víc. 

***

Bylo domluvené, že si pokusíme vzít zhruba na čtrnáct dní volno v práci, středa byla den, kdy jsme měli už všichni volno, výjimečně nám to po dost dlouhé době vyšlo, takže plán byl, zabalit si věci na urbex, opět i věci na přespání, ano když byla možnost, spali jsme v opuštěných domech. Vzali jsme si co nejvíce jídla a pití, a pro jistotu i stan, kdyby náhodou. Prostě všechno co by se mohlo hodit. 

Bylo zrovna léto, takže letní dovolená, neměli jsme žádné děti, tím pádem žádnou starost, ohledně toho. Ostatní jezdí na chalupy, či k moři, a tak podobně, ale to my ne, hlavně jsme jezdily hledat urbex, či jen tak pod stany. 

Když jsem měl zabalené věci, zamkl jsem dveře bytu a odešel. Před domem už stál Dominik, u svého karavanu. 

“Zdar. Všechny už jsem vyzvedl.” řekl, a dal mé věci do auta.

“Rád tě zase vidím.” odpověděl jsem, a sedl si do černého karavanu. 

Ano, měl jako jediný z nás karavan.

Jeho rodiče byli celkem bohatí, navíc byli taktéž do gothic stylu, občas s námi také cestovali, jenže už jsou oba dva po smrti, když jejich syn zemřel, tak se jeho máma psychicky zhroutila, netrvalo dlouho a nakonec tu bolest  nevydržela a zabila se, ale to rozhodně neznamená, že k těmto stylům patří sebevražda, tu opět páchají i 'normální' lidi, nebo ne? 

Jeho otec po roce zemřel v autonehodě, když do jeho auta narazil kamion.

***

Už se mi zase chce brečet, klepu se, tělo se mi třese, když toto píšu, až moc živé vzpomínky. Mám to vše ve své mysli, myslím že z toho zešílím. Je to pro mě velmi náročné a bolestivé. 

Zapalím si cigaretu a natáhnu kouř do mých plic, a vyfouknu. Sedím na terase svého malého domu, pozoruji západ slunce, na kolenou mi leží notebook, do kterého právě píšu. U cigarety se snažím, utřídit myšlenky, abych dokázal vůbec psát dál. 

***

Po nějak osmi hodinách jsme se začali blížit k lesům, kde měl být onen dům, taky že do pekla byl. Byli jsme nadšení a spokojený, bavili jsme se, pili alkohol, kouřili cigarety, prostě zábava mladých a blbých, no jo no, mládí a hloupost, že? 

Začínala padat tma. Lesy kolem začínali působit zlověstně, ne že bych se bál, ale měl jsem jiný pocit, než normálně. 

“Zůstaneme přes noc někde tady, kde bude moc být karavan.” rozhodl se Dominik.

Všichni jsme souhlasili, byl to dobrý nápad. 

Po ještě tak dvou hodinách jsme našli kemp, takže se nám povedlo zařídit, abychom zde mohli zůstat přes noc, což bylo štěstí, alespoň tehdy jsme si to mysleli. 

Já a můj partner Will jsme spali v karavanu s Dominikem, ještě s jeho partnerkou Emílií. Emm a její partnerka Lilli zase ve stanu, protože co se týče spaní, jsme se tam všichni nevešli, vše se stihlo připravit, dříve než padla naprostá tma, další štěstí. Když jsme měli vše připravené, šli jsme se konečně pořádně najíst, sice po cestě jsme něco jedli i pili normální pití. 

Rozhodli jsme se, že si uděláme táborák, s kytarou a buřty, s chlebem a hořčicí. Já hrál na svou černou kytaru, všichni jsme zpívali naše oblíbené písně. 

“Jsem s vámi velmi ráda. Konečně nám to opět vyšlo.” usmála se Emm.

“Já s vámi také.” přidal jsem se. 

“Souhlasím.” kývnul hlavou Dominik. 

Začali jsme jíst jídlo, jelikož už bylo hotové. Po celém dni, to byl poměrně velký hlad. 

Když jsme dojedly, šli jsme spát.

V noci mě vzbudila bouřka, ale i nějaké divné zvuky, v hromech byl slyšet křik, nebo co to bylo. Už jsem nemohl usnout, měl jsem divný pocit, jen jsem nevěděl z čeho přesně. 

Ráno jsme se najedli a připravili se na pokračování v cestě. Po tak půl hodině, už jsme byli v karavanu a pokračovali v naší cestě. Jeli jsme malými silnicemi uprostřed hustých lesů, zde se dalo dobře ztratit, myslel jsem si, nebylo to daleko od pravdy. Měl jsem pocit, že chvílemi mezi stromy něco vidím, ale bylo to moc rychlé, říkal jsem si, že to bude mou únavou, a má unavená mysl si semnou jen hraje. 

Asi jsem tehdy měl mít strach, ale to jsem nevěděl co se v následujících dnech stane, doteď toho velmi lituji. Ale kdo to v tu chvíli mohl vědět? Že se to tak vše posere? Normálně, když jsme byli na takových údajně prokletých místech, byla to poměrně nuda a nic moc se nestalo, jenže tentokrát sakra bylo! Kdo v té době mohl vědět že tento výlet bude osudný a poslední? 

Ale přestanu vás nudit cestou, i když nudná vůbec nebyla, užívali jsme si, jen se nám občas děly trochu zvláštní věci, možné lehce divné, ale nevyděsilo nás to, spíš více motivovalo pokračovat v cestě, hloupé rozhodnutí, ale to jsme nevěděli.

Po nějak pěti, nebo šesti dnech se nám v hustých lesích, mezi skalami a řekami, konečně podařilo najít náš cíl cesty. 

Byli jsme rádi, že se nám ten opuštěný dům,podařilo najít, už bylo odpoledne, ale jelikož bylo léto, tak bylo světlo ještě několik hodin, což pro nás bylo velmi dobře, protože jsme měli dost času si prohlédnout pozemek a dům, na připravení věcí, ohniště na ohřátí jídla, aby jsme věděli které místnosti můžeme použít, a které nikoliv, či kterou na co. 

Byl to vskutku krásný dům, mě se rozhodně hodně líbil.

Sotva jsem vylezl ven do trávy a čerstvého vzduchu, zapálil jsem si cigaretu, nebyl jsem ovšem jediný. 

Když jsem se podíval do okna pod věžičkou, zahlédl jsem něco v okně, jak nás to pozoruje, jenže to okamžitě zmizelo. 

“Vypadá to tu nádherně.” pronesl můj partner.

“Ale ty víc lásko.” odpověděl jsem mu a políbil ho na jeho sladká ústa. 

***

Teď jsem už vážně rozplakal, při vzpomínce na něj, nikdy jsem ho nepřestal milovat. Je to pro mě těžké, o těch událostech psát, ale potřebuji to dostat ze svého nitra. 

Nikdy jsem nikomu neřekl co se skutečně stalo. Napiju se whisky a zapálím si další cigaretu, už je tma. Stmívá se už brzy, začíná chladný podzim, blíží se zima.

Už je to cítit ve vzduchu. Rozhodnu se jít dovnitř, venku už je chladno, sednu si na černý gauč, hlavu si opřu o černé polštáře a natáhnu si nohy do pohodlné polohy, na klín opět položím notebook, a jdu pokračovat ve psaní mého příběhu. 

***

Celá naše parta se rozešla směrem k domu, Dominik jen zavřel karavan a šel hned za námi. Do domu šlo lupič vejít rozpadlými dveřmi. Kusy skla nám křupaly pod nohama, vše okolo nás najednou potemnělo, zavalil nás chladný zatuchlý vzduch, byla zde cítit vlhkost ve vzduchu. Nasávali jsme tu vůni staroby, která by ostatním smrděla, nám ovšem ne. 

Holé zdi s opadanou šedou zdí, šlo poznat, že tam bylo mnoho místností, už od vchodu dovnitř. Při každém kroku nám něco křupalo pod nohama, rozhlíželi jsme se kolem sebe, a kochali se postupem času. 

Byl to opravdu velký dům, několik kroků od dveří, bylo staré schodiště do horního patra, některé schody byli rozpadlé, ale šlo se po nich dostat do horního prostoru, kde bylo o něco více světla, ale ne o moc. 

Já s mým partnerem jsme spolu šli na rozpadlý balkón, nad vstupními dveřmi, který byl vidět od karavanu. Užívali jsme si ten dům, a výhled do korun stromů, přírody. Překrásný výhled, hlavně byl s ním. 

Pak jsme zpět dovnitř a ruku v ruce šli do dalších prostorů. Vešli jsme do jedné místnosti, tato byla vybavená původním nábytkem, což místu dodávalo starobylé kouzlo. Tak, jak jsme to milovali.

Všiml jsem si, jak můj partner najednou stojí jako sloup, s vytřeštěnýma očima, a hledí ke skříni.

“Co se děje?” zajímalo mě. 

“V-vidíš to taky?” zeptal se.

“Ano.” odpověděl jsem, když jsem se podíval pozorněji tím směrem. “Je to ta žena, kterou jsem viděl v okně, když jsme byli venku.” uvědomím si, že je to ten pokoj s tím oknem. 

Ta žena má dlouhé černé vlasy, černé starobylé šaty, bílou kůži a temně černé oči. Vypadala jako nějaký démon. 

Nečekaně se někde v domě ozval něčí křik hrůzy a strachu, podívali jsme se na sebe, hned na to se rozeběhli hledat zdroj křiku. 

Zjistili jsme, že to byl křik Emílie, partnerky Dominika. Nad ní stála průhledná bytost s bílými vlasy a měla rudé oči, po chvíli se to zakouslo do jejího krku, tím ji to vytrhlo velký kus masa z krku, všude začala stříkat krev. Netrvalo dlouho a objevily se i jiné bytosti, které se začali vrhat na naší kamarádku, všude krev a tyto monstra, která trhali tělo Emílie. 

Stáli jsme tam, jako sochy z mramoru, bez pohnutí, bez dechu. 

Když se jedno z monster podívalo naším směrem, okamžitě jsme se dali do rychlého běhu, doslova o život. 

Nevím kam šli ostatní. Chtěli jsme je rychle najít a zmizet z tohoto místa. 

Běhali jsme po celém domě, tam a zpátky, ale vůbec jsme je nemohli najít. Takový strach, jako tu noc, jsem nikdy předtím necítil. K tomu už padla tma, takže v domě nebylo vidět pomalu na krok, takže jsme o vše zakopávali či padali, já se pořezal o sklo, jak jsem zakopl a upadl na zem. Ozýval se další křik, netrvalo dlouho a zahlédli jsme světlo z baterky. 

Našla nás vyděšená Lilli. Světlo baterky nás na chvíli oslepilo. 

Jedno monstrum na ni skočilo a utrhlo ji to ruku, kterou to ihned začalo jíst i s kostmi, po hlasitým křiku, začala padat do stavu šoku. Zdi od další krve. 

My jsme taktéž křičeli, brečeli, klepali se naprostou hrůzou. Toto stvoření mělo krvavě rudé vlasy, bílou kůži, černé oči, černá křídla, ostré zuby, taktéž dlouhé rudé drápy. 

Snažili jsme se utíkat dál, jen jsme si vzali její baterku, aby jsme viděli alespoň trochu, po několika krocích náhle můj milovaný Will zakopl a spadl ze schodů. Začal jsem řvát, bolestí, šílenstvím, strachem a hrůzou, stav šoku, traumatu, beznaděje, zoufalství, k tomu silný pocit paniky. 

“Wille!!!” rychle jsem se rozeběhl dolů, také jsem spadl, ale z menší výšky. 

Sevřel jsem ho do své náruče a utíral mu krev z obličeje, jeho dlouhé blond vlasy jsou zbarveny krví, naštěstí se probudil, otevřel oči, byl jsem šťastný, že se probudil. 

Během cesty hledání jakéhokoliv východu, jsem sledoval mnoho lidských kostí, lebek na zemi, chvílemi jsem viděl zbytky mrtvých těl mých přátel, bylo mi na zhroucení, nemohl jsem si to ovšem dovolit, jinak bychom neměli už žádnou šanci, na přežití. 

Vypadalo to, jako změna prostoru, vše působilo prakticky stejně, ale bylo to jako by nás dům uvěznil a nechtěl nás pustit, chtěl aby jsme se stali jeho součástí, ať to zní sebe víc šíleně.

Zjistili jsme, že z party už žijeme, jen my dva. Viděli jsme jejich roztrhaná mrtvá těla. Stali se součástí tohoto místa, tohoto prokletého domu. Zmatek a chaos, nakonec se mě a mé lásce podařilo najít východ, běh o život ke dveřím. Na poslední chvíli mou lásku něco chytlo za nohy a vtáhlo ho to zpět dovnitř domu. Sledoval jsem jak můj partner umírá, pak mi jeho mrtvé tělo skončilo v mé náruči.

Začali mi téct slzy z očí, viděl jsem rozmazaně, přesto jsem u lesa viděl malé děti, s černými oči a bílými šaty od krve. Víc si toho asi nepamatuji, probudil jsem se až v nemocnici, těžce zraněný, téměř mrtvý.  

A zjistil jsem, že po mém partnerovi a přátelích nezbyla ani stopa, nenašel se ani karavan, bylo to jako by snad nikdy neexistovali, jenže já vím že existovaly, já jediný znám skutečnou pravdu, nikdo jiný. 

Toto je má zpověď.

Sbohem, jdu za svou láskou a mými přáteli. Už tyto muka nadále nevydržím. 

***

U opuštěného starého domu, bylo nalezeno mrtvého muže, visící na laně, houpací se na stromě.

U stromu ležel očividně jeho notebook s otevřeným textem.