“Miluji pohledy na západy slunce a na svit hvězd v temnotě noci.” pronese císař u okna.
“To já také, je to kouzelný a magický pohled. Fascinuje mě.” odpoví mu.
“Souhlasím.” opět se usměje.
***
Zrovna je oběd. Tentokrát opět sedím vedle mého partnera. Jsme jako neruzlučná dvojka. Nenápadně mu sahám na zadek. Nejde tomu odolat. Je až moc sexy a miluji ho nejvíce na světě hned po mých rodičích. Otočí se na mě a usmívá se tím dokonalým úsměvem, který tolik miluji. Taky se na něj usměji. Nenápadně mi sáhne na stehno.
***
No my jsme fakt nenápadný, že? Podle našeho chování to musí poznat snad každý. Ty naše zamilované pohledy, věčné objímání při každé příležitosti, že se po sobě každou chvíli plazíme, saháme si na zadek či stehna nebo se při každé příležitosti držíme za ruce. Naše pravá láska je prostě vidět a my se naše vzájemné city ani nesnažíme skrývat. Ono to ani moc nejde skrýt. Nejde to ovládat. A chceme vůbec? Stejně to jde poznat, že jsme si vskutku velmi blízcí. Sice tvrdíme, že jsme si blízcí jako bratři, ale pravda je úplně někde jinde avšak veřejně to říci nemůžeme. Takže je to takové naše malé tajemství. Každý má alespoň jedno. Tak proč by jsme nemohli my dva? Je to úžasný pocit mít někoho koho tak moc milujeme nebo ne? Aspoň já to takto tedy uvnitř mě cítím. Je to špatně?! Je snad špatné někoho milovat?
