Jako oheň 2 Císař a tajemný umělec

Rozumí si spolu což je poměrně dobře. Jako by se najednou přestali cítit tak moc osaměle. Císař mu postupně ukazuje palác a vysvětluje mu pravidla a zákony, protože zjistil, že je z jiného území než on. Zjistili o sobě navzájem mnoho věcí o svých životech. Už padla tajemná noc a hvězdy svítí na obloze. 

“Miluji pohledy na západy slunce a na svit hvězd v temnotě noci.” pronese císař u okna. 

“To já také, je to kouzelný a magický pohled. Fascinuje mě.” odpoví mu. 

“Souhlasím.” opět se usměje. 

Něco na tom tajemném muži je, něco co ho přitahuje k sobě. Blíží se čas večeře, takže se odeberou do jídelny. Denis nezná tak bohaté jídlo a pití, není na to vůbec zvyklí. 

Císař si sedne vedle své císařovny a ostatní ke konci stolu. Jsou zde stříbrné příbory a tak dále. Denis na to hledí jako vůl, vůbec netuší, který příbor se na co používá. Naštěstí si toho všimne služka, která sedí vedle něj a narychlo mu tiše poradí. To má celkem štěstí. Císař pokyne, že sluhové mohou začít jíst a pít. Služebná mu ještě jednou ukáže co má na co použít. Kuchaři císařského paláce také jí s nimi. 

***

Císaře všichni milují za jeho laskavost a dobrotu srdce. Normální císař by nejedl se svými sluhy, protože je to neslušné a nevhodné, ale tento císař je úplně jiný než ostatní. Tímto gestem jim dává najevo, že si váží jejich služeb a nebere své poddané jako otroky, ale jako lidské bytosti což se ovšem některým absolutně nelíbí. A ne jednou se ho někdo pokusil zabít. Prostě Nguyễn má až moc dobré srdce, za to císařovna je známá svou přísností a krutostí, je známo že se často hádají ohledně vlády. Občané jsou na straně císaře za to generálové a vysoce postavení lidé jsou zase na straně císařovny. Ale o tomto už Denis neví, přestože císaře tajně sledoval ze stínů. 

Je dynastie Nguyễn triều císařství Đại Nam quốc je rok 1839. Království Đại Việt quốc a Việt Nam quốc už zanikli a jsou po nich jen historické památky. Nguyễn je úplně první Vietnamský císař. 

***

Císař a tajemný umělec si každou chvíli hledí do očí a usmívají se na sebe. Jako by nevnímali nic jiného než sebe. Denis si svými prsty odhrne své dlouhé bílé vlasy aby mu nepadali do dobrého jídla. Je rýže a nějaké maso asi králík či slepice. Neví to přesně, není zvyklí na kvalitní jídlo. Po večeři všichni odejdou na svá místa, takže Denis do svého pokoje, kde začne pokračovat ve psaní básně. Je to báseň o císaři a jeho tajných pocitech. 

Netrvá dlouho a císař si ho opravdu nechá přivést aby mu zahrál na housle. Což udělá velmi rád. Vezme si tedy svůj hudební nástroj a následuje jednoho z mnoha sluhů do komnaty císaře. Zaklepe na dveře a když se ozve hlas za nimi vejdou, oba dva se před ním ukloní. 

“Ty můžeš odejít.” řekne sluhovi a ten hned na to zmizí pryč. 

Jsou zde sami. 

“A ty zahraj mi něco.” řekne Denisovy. 

“A co můj pane?” zajímá ho. 

“Cokoliv. Rád si od tebe poslechnu cokoli. Chci vědět co umíš hrát.” odpoví mu. 

“Dobře můj pane.” a začne hrát. 

Skládá si svou vlastní hudbu. A tuto píseň složil už dávno přímo pro císaře. A také ke hře zpívá text co k tomu tehdy sám napsal. Po chvíli se ozve potlesk. 

“Tuhle neznám. Jak se jmenuje a kdo ji složil?” zajímá hned císaře. 

“Nemá zatím žádný nazev a to já ji složil.” odpoví. 

“Nádherné! Vskutku nádherné! Ty skládáš vlastní hudbu?” tento muž ho zajímá čím dál tím víc. 

“Ano, můj pane. Skládám mou vlastní hudbu.” usměje se na svého pána, ach tak moc touží ochutnat jeho rty, ale to nemůže. 

“Jsi vskutku talentovaný umělec! Úplně jiný než všichni ostatní, kteří se ucházeli o toto místo. Ti se mi jen snažili hrát to co je nejznámější, ale ty rovnou vytváříš vlastní hudbu! To je skvělé!” je z něj vážně nadšený. 

Hledí si navzájem do očí a usmívají se. Je to zvláštní pocit. Jako by našli to co celý život hledali. Vlastně tomu nerozumí ani jeden z nich. Ano, ani sám Denis netuší co to s ním mladý císař dělá. Bije jim srdce v hrudi jako o závod. 

“Jsi tak překrásný muž...” pokračuje dál císař, teď si to může dovolit to říct, jelikož tu jsou úplně sami. 

Mladý umělec okamžitě zrudne v bledých tvářích a srdce tluče ještě rychleji. Tohle by nikdy nečekal, že od něj někdy uslyší. Neví jak má reagovat. Je zmatený a šoku. 

“C-cože?!” je jediné co ze sebe dokáže vydat. 

“Ano, je to pravda. Talentovaný a nádherný umělec...” nedokáže to ovládnout, slova mu jdou z úst samy a rozum jako by najednou šel na výlet. “Myslím si to od první chvíle co jsem tě spatřil, ale na veřejnosti jsem to nemohl říct.” dodá. 

Vůbec nechápe co se to právě teď děje. Nejraději by se na císaře vrhl, plný vášně a touhy, jenže nemůže. 

“T-to si vážně myslíte, můj pane?!” je zaskočen a absolutně netuší jak má kruci reagovat, zní asi teď neslušně, že? 

“Ano, myslím to smrtelně vážně.” odpoví vážným tónem hlasu. 

“To vy jste tu ten nádherný a překrásný, můj pane.” ukloní se a začne hrát další melodii, kterou složil. 

Císař ho pohladí po jeho nádherných dlouhých bílých vlasech.