Nguyễn sedí na balkóně a pozoruje západ slunce. Miluje tyto pohledy a rád je sleduje. Ty barvy ohně. Pokaždé jiné a přesto stejné. Je to magické a kouzelné. Když už padne tma, jde dovnitř paláce. Touží po své spřízněné duši.
Avšak to se má brzy změnit.
***O týden později***
V císařském paláci se objeví nádherný mládenec, který umí hrát na housle er-hu a mladý císař miluje jejich zvuk jen nemohl najít kvalitního hudebníka, který by na ně skutečně uměl hrát. Tento mládenec ho na první pohled naprosto uchvátí. Ukloní se před ním jak se sluší a patří.
“Jaké je tvé jméno a co tě přivádí až do mého paláce?” zajímá hned císaře.
“Zdravím ušlechtilého císaře Nguyễn Trần Trung Quân. Mé jméno jest Denis Đặng a doslechl jsem se, že hledáte umělce, který umí hrát na housle er-hu. Já na ně hrát umím. Dovolte mi prosím vám na ně zahrát.” představí se onen neznámý mladík.
Toto se mladému císaři zalíbí a tak mladíka s dlouhými bílými vlasy pobídne gestem aby začal tedy hrát. Je na něj vskutku zvědavý. Tak začne a císař Nguyễn začne jásat radostí, že se konečně objevil někdo kdo umí vážně až božsky hrát. Usměje se na mládence a rukou si prohrábne své dlouhé hnědé vlasy. Je z něj opravdu nadšený. Začne mu tleskat což je velká pocta od císaře.
“Vítečne! Vítečně! Přijímám tě do mého paláce jako mého osobního hudebníka. Budeš mi hrát pokaždé, když si tě nechám přivést. Má služebná ti ukáže tvůj pokoj.” oznámí mu. “A kolik let je tak skvělému umělci?” zajímá se císař.
“Je mi devatenáct let můj pane.” odpoví mu.
“Jsi vskutku mladý avšak talentovaný. Přesně takového umělce jako jsi ty, jsem dlouho hledal. Jsem šťastný, že se někdo takový konečně objevil. Až ti má služebná ukáže pokoj, pak tě provedu mým palácem.” dodá.
Tak rád by mu řekl jak je nádherný, ale nemůže. Avšak ho velmi přitahuje tento krásný umělec. Skousne si spodní ret a nemůže z něj spustit oči. Má sice manželku, ale ve vztahu s ní mu cosi chybí.
Služebná ho vede do jeho nového pokoje v paláci. Mladý umělec sebou nic moc nemá. Tomuto umělci se už dlouho líbí místní císař a jakmile se dozvěděl, že shání někoho kdo hraje na housle, musel okamžitě využít příležitosti a ještě k tomu, když zatím každého vyhodil. Jen si nebyl jistý zda-li si ho vybere nebo ho taktéž vyhodí jako všechny před ním. Hřeje ho u srdce, že si vybral právě jeho. I když to úplně nečekal. O rodiče přišel před několika lety, byli zavražděni, takže se z něj stal sirotek a potulný umělec. Ale než přišel za císařem, sehnal si nové a slušné oblečení aby za ním nešel jako úplný žebrák, ale i tak jeho oděv není bůh ví co, jde vidět že je dost chudý. Má v plánu svého pána kochat svou hudbou a také si všiml toho jak se na něj díval. Viděl v jeho očích touhu a chtíč. Srdce mu divoce tluče v hrudi jako by se právě dočista zbláznilo. On sám cítí tu touhu a chtíč po svém pánovi. Služebná odejde a on si sedne k oknu a začne psát báseň o císaři. Nedá mu to. Ovšem jen co začne psát, vyruší ho klepání na dveře pokoje. To bude císař a taky, že je.
“Výsosti.” a ukloní se před ním.
“Pojď se mnou. Ukážu ti můj palác jak jsem řekl.” pronese mezi dveřmi a pošle své služebné pryč.
Chce o něm vědět úplně vše. Musí vědět kdo je ten tajemný a překrásný muž. I císařovo srdce divoce bije v hrudi od prvního pohledu na tohoto muže. Sám to nechápe. Ale ta přitažlivost se pomalu nedá vydržet, ale musí a on to ví. Je nepřípustné aby vládce měl cokoliv se svými sluhy. Jenže už teď ví, že neví jak dlouho to vydrží. Začíná padat tma a venku je krásný ohnivý západ slunce, takže se císař rozhodne mu nejprve ukázat zahradu. Netuší co s ním udělal, ale sám to nedokáže pochopit ani popsat. Hlavně ty jeho oči, rty a nádherné dlouhé sněhově bílé vlasy.
“Po večeři mi půjdeš zahrát do mé komnaty.” přikáže mu.
“Bude mi ctí můj pane.” usměje se na něj kouzelným úsměvem a se zvláštními záblesky v očích.
“Opravdu jsem velmi šťastný, že se objevil někdo jako jsi ty. Pověz mi něco o sobě.” pobídne ho Nguyễn a opět si prohrábne prsty své dlouhé hnědé vlasy a skousne si spodní ret.
Denis si jazykem olízne spodní ret, přestože se to může zdát dost neslušné avšak neodolá. Naživo je císař ještě hezčí než z doslechu. No ehmm tak nějak ho sledoval ze stínů. Tajně ho sleduje od smrti svých rodičů co se z něj stal sirotek. A jediný způsob jak se mohl k němu dostat blíže, bylo se perfektně naučit hrát na housle a doufat, že se mu podaří naučit se hrát tak dobře aby ho přijal. Tehdy si ty housle musel ukrást, protože jako sirotek na ně opravdu neměl a má je dodnes. Má radost.
Povídka začíná slibně.
OdpovědětVymazatDěkuji moc
Vymazat