Zrození psychopata (7) Volnost

Zabil jsem naše rodiče. Boží pocit. Jsem celý od jejich a mé krve. Konečně jsme naprosto volní. Volnost je to po čem jsme toužili. Přesně takto to vypadá, když se to úplně posere. Úžasný pocit, když ubližuji lidem. Ten jejich naprostý strach v očích. Jejich prosby o život. Psycho úsměv. Úžasná temná euforie proudí mým tělem. Naprosto dokonalý pocit. Chvíli hledím na jejich mrtvá těla než nožem vykuchám vnitřnosti otci a jeho srdce si dám do pusy. Chutná skvěle. Jak asi chutná srdce matky? To za chvilku zjistím. Krev na mých ústech je už suchá. Možná by to chtělo šití, ale takto do nemocnice nemohu. Takže se o to pokusím sám. Navíc co bych jim tak asi řekl? Jo udělal jsem si to sám a zabil moje rodiče. To tak. Nepřipadá v úvahu. Navíc bych měl co nejdříve zmizet pryč odtud. Kamkoliv jinam. Srdce mé matky chutná ještě lépe než otce. Psychopat, šílenec a vrah... Stojím tu v kaluži krve.
Odejdu z jejich pokoje a jdu najít lékárničku. Vezmu si desinfekci a ošetřím si tváře. Po úrazu nic necítím alespoň ne v mém obličeji. Po chvíli mě vyruší hlas mého mladšího bratra.

”J-Jeffe? Co se stalo?„ řekne se zvláštním výrazem ve tváři.

”Jsme konečně volní Liu.„ odpovím mu.

”C-cože?„ nechápe.

”Rodiče jsou mrtví.„ na umyvadle leží nůž od krve.

”Po-počkat. Jak jako mrtví?„ nechápe.

”Zabil jsem se Liu.„ řeknu chladným hlasem bez emocí.

”Ty jsi zabil naše rodiče?„ ptá se mě zmateně.

”Ano. Zabil jsem je. Pro tebe. Pro nás Liu. Musím brzy zmizet. Půjdeš se mnou nebo tu zůstaneš?„ nabídnu mu.

”Ale kam teď půjdeme?„ zeptá se mě.

”To nevím Liu. Takže jdeš tedy se mnou?„ ptám se ho.

”A co bych tu tak dělal úplně sám? Jasně, že jdu s tebou Jeffe!„ souhlasí, že půjde.

”Fajn. Sbal si nejnutnější věci na cestu. Pár kusů oblečení, deku a podobně.„ přikážu mu.

”Dobře.„ řekne a odejde pryč.

Já si mezitím ošetřím tváře a poté si jdu také sbalit nejnutnější věci. Jdu najít veškeré cennosti a peníze co jsou doma. Budou se hodit. K tomu přemýšlím kam teď půjdeme. To sám netuším. Teď jsou z nás bezdomovci. Myslel jsem dlouho na vraždu našich rodičů, ale už jsem nedomyslel co potom dál. Což je teď celkem problém, že? Svoboda? Rozhodně nás bude hledat policie to je naprosto jasné. Útěk... Fajn je rozhodnuto. Vezmu peníze a odjedeme odtud autobusem do města. Tady nás najdou hned. Ne spíš stopem, protože teď nic nejede. Sakra! Blbá díra! Stejně to zde nenávidím z celého srdce a to samé můj mladší bratr. Konečně můžeme vypadnout z téhle díry. Prdele světa. Teď mě napadlo, že se můžeme vrátit do města, ze kterého jsme přišli do této prdele. Můžeme tam žít v našem opuštěném domě, který máme tak rádi. Chodit na stará místa jako kdysi. Rozhodnuto! Prohledal jsem celý dům a našel různé cennosti a celkem dost peněz. Jdu se do pokoje připravit na cestu. Plán...

Do batohu dávám různé oblečení, deku, polštář, spacák, toaletní potřeby, cennosti a peníze. Vše co mě napadne, ale jen tolik aby to nebylo moc těžké. Musí se to dobře nosit a pohodlně. Odteď se musím postarat o nás dva sám. Zůstali jsme úplně sami. Je to najednou divný pocit. Moje agrese a zuřivost odezněla a začínám si postupně uvědomovat co jsem vlastně udělal. Z jedné strany je to úžasný pocit a druhé zase moc ne. Opravdu jsme tohle chtěli? Chtěl jsem to já? Zbytečné otázky. Už stejně není cesty zpět, ale jen vpřed. Netuším co nás teď čeká. Temná slast.

”Už jsem sbalený Jeffe.„ probudí mě z myšlenek.

”Já taky. Jdeme?„ odpovím mu.

”Ano, jdeme. Máš mobil a nabíječku, sluchátka?„ zeptá se mě.

”Ne nemám. Sice nebude kde si dobít telefon a tak, ale vezmu si ho. Děkuji za připomenutí.„ usměji se na něj. ”Jen se musím převléct a umýt od krve. Takto ven nemůžu.„ dodám.

”Taky pravda.„ souhlasí.

”Hned budu hotový.„ řeknu a zmizím do koupelny kde se rychle umyju.

Trvá mi to pár minut. Obléknu se do čistého oblečení. Vyjdu z koupelny.

”Teď už můžeme.„ pronesu a vezmu si na záda velký cestovní batoh.

Liu už má batoh na zádech. Po cestě z domu zapalovačem zapaluji vše co hoří.
Rychle vyběhneme ven z falešného domova. Ven do temné noci. Běžíme rychle kam nás nohy vedou temnou nocí. Co nejdále odtud. Dům už je celý v plamenech a my mizíme do neznáma. Brášku bych nikdy neopustil. Nikoho jiného jsem nikdy neměl. Jen jeho. On je jediný komu bych neublížil. Za námi je hustý kouř. Mého bratra miluji nadevše. Láska... Jedině pro něj jsem schopen a ochotný obětovat všechno. Pocity...

Zaslechnu zvuk hasičů. Hned na to policie. Ty tu jsou nějak rychle. Naštěstí se nám podařilo včas dojít na hlavní silnici kvůli stopování. Takže teď směr skutečný domov. Zpět do New Orleans. Sbohem Mandevillu. Nádhera.

Vzpomenu si na tu tajemnou temnou dívku s dlouhými černými vlasy a černými šaty. Byla pěkná, přestože jsem ji viděl jen krátce. Docela mě zaujala. Vskutku překrásná dívka. Avšak tu už pravděpodobně nikdy neuvidím, protože odtud musím zmizet.

A chci odejít už dlouho. Nikdy jsem se nechtěl stěhovat. Ani já ani Liu. Avšak teď máme svobodu, kterou jsme chtěli. Nádhera nebo ne? Podle mě ano. Začnu stopovat. Po hodině a půl se mi povedlo zastavit nějaké auto.

”Kam to bude chlapci?„ zeptá se nás muž za volantem.

”New Orleans.„ odpovím mu rozhodnutě.

”Tak to máte vážně štěstí, protože tam přesně jedu.„ usměje se muž.

”Tak to je skvělé.„ také se usměju.

”Nastupte si dozadu.„ řekne.

Tak nastoupíme do auta. A kdyby chtěl něco náhodou zkusit mám u sebe několik nožů. Sice je mi jen čtrnáct let, ale už jsem vrahem a užívám si to, takže by mi nedělalo problém ho také zabít. A tak vyrážíme směr náš skutečný domov. Úleva, únava, radost, nadšení... Štěstí, smutek?