Nikdo mi nerozumí. Už od malička jsem nenáviděná mým okolím. Ano je to tak. Tehdy mi bylo třináct let a byla jsem v sedmé třídě. Hnusná a tvrdá šikana od třetí třídy. A na táborech to nebylo jiné. Samé modřiny a rány.
Tehdy už jsem věděla, že se mi líbí spíše ženy. Což tomu fakt nepomohlo. Naštěstí mi máma konečně začala věřit, že mě šikanují. Což trvalo několik let, než si uvědomila, že celou dobu mluvím pravdu. Že jsem si to nevymyslela. Určité na té škole to vůbec neřešili a ještě mě pokaždé seřvali, že si za tu šikanu můžu sama. Ale co chtít od zasraných komunistických krav. Měli jsme tam jediného učitele, jinak tam učili samé krávy. Kterým bych doteď nejraději rozbila hubu, ale většina z nich už je nejspíše po smrti. Mladé zrovna nebyli a je to mnoho let zpět.
Avšak nakonec jsem se dočkala přestupu na jinou školu. No vážně nemohu říct, že by se to nějak zlepšilo, protože i zde mě šikanovali. Hned první den mě kluci z nové třídy zbili na chodbě. Takže jsem znova měla modřiny. Jeden mě držel a zbytek do mě kopal. Přestoupila jsem v pololetí a propadla o třídu níž, takže ze sedmé jsem skončila zpět v šesté. Propadla jsem z matiky, fyziky a němčiny. Tato škola byla moje třetí. Z první třídy mě vyhodili ze školy, z druhé jsem odešla kvůli šikaně a poté i s třetí kvůli šikaně.
Ale Darkielu jsem poznala na třetí. Je o dva roky mladší než já. Tehdy ji bylo jedenáct, když se mi poprvé objevila v životě. Škola skončila a já si šla shánět cigaretu. A nedaleko školy jsem zahlédla nějakou dívku s cigaretou a směr už byl jasný. Jednu mi dala a pustili jsme se do řeči. Zjistila jsem, že chodí do stejné školy jako já. Myslím, že to bylo v podchodě, ale už si nejsem jistá. Je to vážně dávno. Už od první chvíle se z nás stali kamarádky. Byla tehdy v páté třídě.
Začali jsme se poznávat a vídat ve volném čase. Moc jsme si rozuměli. Je jako já. Respektive tehdy byla víc, ale doteď máme rádi stejné věci a zájmy.
Po několika měsících jsem postoupila do sedmičky a Darkiela do šestky. Hned jsme se poznali a okamžitě se začali bavit na chodbě.
Netrvalo dlouho a stali se z nás nejlepší kamarádky. Byla emo a já něco mezi emo a gothic. Milovala tajemno, záhady, historii, hřbitovy i urbex. Taky měla deprese a sebepoškozovala se jako já. Měla psychické nemoci, takže mi rozuměla. A především mě neodsuzovala jako každý. Život se ní taktéž nemazlil. Znala šikanu, zažila ji. Ani doma to neměla nejlepší. Dalo by se to možná nazvat spojení bolesti. Často plakala tak jako já. Vlastně snad ve všem jsme si rozuměli. Vždy když jsem byla s ní, cítila jsem se šťastná. Stačili i hodiny k tomu aby mi chyběla a bylo mi po ni smutno. Zatemnila moji mysl a postupně srdce. Cítila jsem k ni hlubší a hlubší city. Smáli jsme se spolu a dělali kraviny. Neměli jsme pomalu nic jen jedna druhou. Poznala jsem její sestry, se kterými jsme se stali kamarádky.
Jelikož jsme si obě procházeli sračkama života, rozhodli jsme se hledat stejně ztracené duše, jako my na škole. Především jsme hledali lidi co zažili šikanu jako my, nebo ji stále zažívají. Zjistili jsme, že jich tam je téměř dost. Chtěli jsme takovým lidem pomáhat. No nevím, která z nich byla dříve, jestli Sarah či Marína. Vznikla menší parta. Ze dvou už byli čtyři.
Já přestala být emo a rozhodla jsem se nakonec pro gothic styl, ale tehdy jsem poslouchala především metalovou hudbu. Moje dva vzory byli Emilie Autumn a Marylin Manson, takže jsem vypadala spojením těchto dvou. V gothic jsem byla nováček, hledala jsem si různé informace o této subkultuře. Ale znala jsem jen Darkielu, s těmito zájmy a co měla ráda gothic. Nikoho jiného jsem v té době takového neznala. Ve třinácti letech mi byla u psychiatričky diagnostikována těžká deprese a úzkostné stavy s panickými stavy.
Darkiela už v té době byla velmi krásná a přitahovala mě. Překrásná a rozuměla jsem si n ní. Brali jsme se jako sestry. Naše nejlepší přátelství bylo hodně silné. Často se stávalo, že se nám líbily stejný kluci. Jen jedna druhé nechtěla lést do zelí, takže se o ně nakonec nesnažila ani jedna z nás. Tak věrné kamarádky jsme byli. Jedna druhé nechtěla ublížit. Končilo to tak, že jsme jen básnili o klucích, o které jsme měli zájem, jelikož se opravdu často stalo, že obě měli zájem o toho samého. Jedna ho nechala druhé a druhá první. Ano, takové přátelství jako jsme měli my dvě se jen tak nevidí. Kolik nejlepších kamarádek se spolu přestalo bavit kvůli chlapům, ale my dvě ne. Raději jsme se toho kluka vzdali, než aby jsme přišli jedna druhou.
Jenže ten pravý problém, měl teprve přijít. Když jsem přišla na to, že jsem se do ní zamilovala a dost silně. Mé city přešli hranici přátelství. Několikrát jsme se spolu líbali. Na její polibky nikdy nezapomenu. Vyznala jsem Darkiele své city, to že ji miluji. Nejprve si myslela, že si dělám srandu, než postupně pochopila, že to myslím smrtelně vážně. Nejhorší na tom bylo, že ona mé city neopětovala. Milovala mě, ale jen jako kamarádku. Ze začátku jsem to dokázala respektovat, ale láska k ní byla silnější než já. Už jsem to nedokázala ovládat a snažila jsem se ji líbat, postupně už to přešlo do stavu, že jsem ji sahala na prsa, do rozkroku, přestože jen přes oblečení.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc všem mým čtenářům, že čtou mou tvorbu. Těší mě každý starý i nový čtenář, odběr, komentář. Píšu převážně BL, yaoi a občas i GL, yuri. Nejčastěji píšu FF na čínské BL drama Chen Qing Ling neboli The Untamed, ano je to má největší posedlost, a ano píšu převážně jen fanfikce, ale občas čistě dle mé fantazie. Ten kdo mě zná, už ví o čem píšu, takže toto je spíš pro nové čtenáře. Doufám, že se vám má tvorba líbí, nebo bude líbit. Zanechte komentík, ať vím že jsi byl|a na mém blogu. Aneb píšu přes čtrnáct let. S pozdravem váš Lan Wang-ťi.