Zrození psychopata (6) Namalovaný úsměv

Probudil jsem se až kdesi. Nic jsem neviděl a na mém obličeji jsem něco cítil. Jediné co si pamatuji je hřbitov a pak tma. Slyšel jsem jen zvuky a něčí hlasy. Obličej mě pálil, jako kdyby byl v ohni. Nevím kde jsem, jak dlouho ani pomalu co se vlastně stalo. Tři hlasy jsem poznal patřili rodině, ale zbylé dva neznám. Jeden byl ženský a druhý mužský. 

"Byl popálen bělidlem a ještě v ohni. Bude tu ještě muset několik dní zůstat. Podle toho jak se rány budou hojit, bude moci domů. Zatím zde leží pár hodin a má v sobě dost léků na bolest, takže bude ještě nějakou dobu mimo a spát." řekl ženský hlas.

"Ty jsi ho našel, že chlapče? Viděl jsi něco co by nám pomohlo?" ptal se mužský hlas. 

"Ano, to já ho našel. A určitě vím, že tohle si fakt sám neudělal. Na to bratra znám moc dobře." ozval se Liu. 

Miluji mého mladšího bratra, víc než cokoliv. Položil bych za něj život, kdybych musel. Podle toho co slyším, se mě bráška zastává. To by nebyl on.

"Vždyť je šílený! Nedivila bych se, kdyby si to udělal sám!" vyjekla moje matka.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na to kdo mi to udělal! Ti dva bastardi ze zastávky!

Vzpomněl jsem si na něco z magie. Naučil jsem se astrální cestování. Takže, přestože nevidím očima hmotného těla tak uvidím očima toho astrálního. Nikdo z nich neví, že už jsem vzhůru. Ani to, že umím magii. Vlastně mám magické schopnosti. Ale to nikdo neví. 

Začal jsem se soustředit a vystoupil ze svého fyzického těla, takže už vidím. Jsem v nemocnici na lůžku, celý můj obličej je v obvazech, vskutku jsou zde rodiče a můj bratr. Potom policista a zdravotní sestra. 

Ale to mě teď úplně nezajímá. 

Tak trochu se těm idiotům pomstím! A smrt těch zbylých dvou teď nebude na moje triko, protože ležím vážně zraněný v nemocnici. 

Šel jsem pryč z prostorů nemocnice, do ulic. Však já si vás najdu! Ale vy budete moc dobře vědět, kdo vás zabil! Jen ostatní ne. Ale na to je ještě čas. Jasně, že oba byli spolu. To jsem čekal. Seděli v pokoji v domě. A jsou tam sami. Skvělé. Naprosto dokonalé. Už umím astrálním tělem brát předměty, takže jsem vzal velký kuchyňský nůž na maso a šel za nimi. Když se otevřeli dveře místnosti, kde seděli, ale nikdo nebyl vidět tak ty jejich vyděšené výrazy stáli za to. V prázdnotě se k nim blížil nůž. Ale nikdo ho nedrží, ne? Kuchyňský nůž ve vzduchu. Rozhodl jsem se ukázat můj astrální obraz, takže jsem vidět průhledně, jako duch. Ty jejich výrazy stojí za to. Začal jsem se smát. Jednomu jsem bodl nůž do krční tepny. A rozřízl mu hrdlo. Všude stříkala krev. Kdybych tu byl fyzicky, byl bych celý od krve, ale nejsem. Druhý začal křičet v děsu a strachu. Tomu jsem hned na to zabodl nůž do tepnen na rukou. Podlaha a světlé povlečení se zbarvilo do ruda. Ach, boží pocit. Už zase ta temná hmota na mé duši. Po tepnách jsem mu též prořízl hrdlo a užíval si jejich umírání. Nádherný pohled na umírající lidi. Toto je ještě, víc úžasný pocit než to jen slyšet. Ale musím se už vrátit zpět do hmotného těla. Takže jsem vražednou zbraň hodil vedle jejich těl a vrátil se do mého těla.

Opět tma. A jen sluch. 

"A co jeho vzhled? Jak bude vypadat? Takto nemůže mezi lidi. Bude vypadat, jako zrůda." slyšel jsem mluvit matku.

"Může jít na plastiku." ozval se otec.

"Ale co do té doby? Musíme mu zařídit domácí školu. Lidé ze sousedství se ho budou bát. Nebude chodit mezi lidmi. Schováme ho doma." odpověděla mu matka.

"Podle mě si to udělal sám." otec.

"Je to magor, takže bych věřila, že si to udělal." odpověděla mu.

Uslyšel jsem dveře.

"Tak jak je Jeffovi? Bude v pořádku?" hlas bratra je starostlivý.

"Ano, bude v pořádku. Přežil. Toto by nepřežil kde kdo. Tvůj bratr je silný." ozval se cizí mužský hlas.

"To jsem rád doktore." odpověděl bratr.

Zlost, vstek. Roste. Nenávidím moje rodiče. Však uvidíte, jak šílený ve skutečnosti jsem. Jak chcete. Už se těším na to, jak si s vámi budu hrát. Jediného brášku z toho vynechám. Jeho budu ochraňovat navždy. Je to můj jediný přítel. Ale rodiče si to vyžerou. 

***

Dny ubíhali. Nevím jak dlouho tu jsem. Tvář se mi hojí a už skoro nepálí. Konečně se mi vrátil zrak. Sice zatím vidím rozmazaně, ale aspoň něco. Prý mám být rád, že jsem o zrak nepřišel úplně. Mám údajně velké štěstí, že vůbec žiji. Což jsem, protože můžu vraždit lidi. A zažívat ten boží pocit. 

Už jsem skoro na propuštění z nemocnice.

***

Po čtrnácti dnech jsem propuštěn domů. Zrak se mi úplně vrátil, ale můj obličej je naprosto bílý, jako stěna. Spálený. Rodiče pro mě mají dnes přijet. Jizva přes levou tvář. Velká a tlustá. Jakoby do úsměvu. Musel jsem můj nový vzhled zkoumat a usmát se. Vypadám skvěle. Lépe než předtím. Slyšel jsem rodiče, jak se baví s doktorem o případné plastice, že vypadám jako zrůda a nemohu takto přeci mezi lidi. Liu zastával, ale křičeli na něj. Došli pro mě a v autě nikdo nemluvil. Bylo hrobové ticho.

Ta temná hmota formovala moje srdce a pohlcovala mou duši. Zatím budu v klidu a tvářit se, že jsem vůbec neslyšel jejich rozhovory. Ještě je čas. Zatím.

"Co si udělat dnes hezkou večeři na přivítání Jeffa zpět? Udělat něco pěkného na štěstí, že přežil?" ozval se bratříček.

"Nikam se nepůjde a nic takového nebude. Držte oba huby. Nechceme slyšet ani slovo!" vyštěkla máma.

Nechávám to vsáknout. Neskutečná zlost, nenávist, touha a vidět louže krve. Ta chuť někomu hodně ublížit, jen roste výš a výš. Šílenství. Cítím se jako ve vězení. 

"Co si udělat hezký večer? Na oslavu, že je Jeff zpět doma?" zkusil to znovu Liu.

Když jsme dorazili domu tak promluvil otec 

"Běžte spát." a mračil se.

Neuspěl. Tak jsme odešli do pokojů.

***

Nemohl jsem vůbec spát. Když v domě, už panovalo naprosté ticho. Vstal jsem z postele a tiše, jako myšička odešel do kuchyně, kde jsem vzal do ruky velký nůž na maso a zmizel nahoře. Vzal jsem si svou bílou mikinu, černé kalhoty a černé boty. Můj dokonale bílý obličej s tlustou jizvou a temnými kruhy kolem očí, byl překrásný. I oči mi zbělali. Vešel do koupelny, kde jsem si před zrcadlem rozřízl obě tváře do úsměvu. Jednu stranu přesně v jizvě a druhou podle ní. Z obličeje mi tekl proud krve. Takto to vypadá, když se to posere. Má bílá mikina se barvila do ruda mou krví. Takto se budu usmívat už pořád. Poté co jsem svůj obličej vytvořil úplně krásný, odešel jsem do místnosti rodičů, kteří už spí. Vím, že mají lehký spánek, takže se snadno vzbudí. Otevřel jsem dveře, v ruce svírajíc nůž, první byl otec. Když jsem ho bodl do stehna, vzbudil se prudce do sedu a svým řevem vzbudil matku.

"J-Jeffe co to prosím tě děláš? Co máš s obličejem?" koktal otec a skučel bolestí po bodné raně ve stehnu, ze kterého tekla krev.

Avšak já mu věnovat jen další a další rány, než jsem mu prořízl krční tepnu, ze které na mě stříkala jeho rudá krev. 

"Proč jsi to udělal? C-Co to vyvádíš synu?" pištěla Shelya. 

"Povídej mi pohádku o tom jaká jsem zrůda, o domácí škole, o tom jak se mě lidé budou bát, o tom co si o vás budou myslet sousedé, o tom jak mě nepustíte mezi lidi a o plastice. Povídej matko!" vybídl jsem ji.

"To tak není! Bála jsem se o tebe! Miluji tě synu! Tak polož ten nůž, prosím zlatíčko!" prosila.

"To je ono! Jen pros víc!" a začal jsem se smát.

"Prosím! Ušetři můj život!" její prosby se mi líbili. 

"Liu chtěl dělat, něco pěkného na mé uvítání a co vy na to? Běžte spát!" a v tu chvíli jsem ji bodl do krční tepny. 

Jsem celý od té překrásné rudé krve. Přede mnou leží mrtvá těla našich rodičů. Odteď jsme volní...