Ráno jsem se probudil a měl zajímavou náladu. Nedokáži ji popsat. Dnes mám jít k školnímu psychiatrovi. No to se fakt těším, ještě po tom co se stalo včera. Určitě se bude vyptávat na tu událost. Nemám v plánu říkat nic o tom jak skvělý pocit to byl.
Zabití. Božská euforie po slovech, že jsem někoho zabil. Teď místo toho, abych chtěl zabít sebe, chci zabíjet vše okolo. Něco se ve mě zlomilo. Chci víc ubližovat ostatním, než sobě. Ale místo myšlenek, bych se měl jít obléct do školy.
Naštěstí je škola a ne prázdniny. Když se to tak vezme. To by nás stoprocentně rozdělili. Naše rodiče nenávidím dlouho. Je to, jako by přišel určitý zlom. Už mnohokrát jsem chtěl někoho zabít. Především každého kdo mě či brášku šikanoval. Ale vždy jsem touhu, někomu ublížit obrátil na sebe a ublížil sám sobě. Ale, tentokrát ta hranice už byla překročena a je probuzena má krvelačná temná část, kterou jsem tak dlouho v sobě potlačoval.
Oblékl jsem se a šel pro bratra. Rychle jsme si vzali batohy, svačinu a snídani do ruky. Rychle jsme zmizely z domu. Ani jeden z nás nechtěl potkat rodiče, hned po ránu. Věděl jsem, že rozhodně není konec. A vím, že zabiju znovu, jen nevím kdy a koho. Moje duše touží po dalším krveprolití. Neodolám, když přijde další šance, další možnost. A nemohu se na to vskutku dočkat, až to přijde.
"Dnes máš jít ke školnímu psychiatrovi, že Jeffe? Co mu řekneš?" prolomil hrobové ticho Liu.
Zamračil jsem se. "To vážně nevím a nechci o tom slyšet ani slovo!" řekl jsem až zle, chladně.
Všiml jsem si, jak se bráška vyděšeně podíval do mých očí. To se mě snad můj mladší bratr bojí?! To jsem nechtěl. On je jediný, pro koho bych zemřel! Do prdele!
"Promiň Liu." zamumlal jsem a sledoval zem pod nohama.
"Uhm. V pohodě. Miluji tě bratře." hlesnul.
Tyto slova mě zahřáli v mém zvráceném šílenstvím pohlcením srdci. Úsměv musel působit asi dost šíleně, když jsem opět zahlédl ten zvláštní záblesk v jeho očích.
"Já tebe taky bráško, já tebe taky." odpověděl jsem mu.
***
Když jsme dorazili na pozemek školy, začal se objevovat onen pocit zlosti. Hlavně ty pohledy ostatních, když jsme se objevili.
"Vy vrazi!" zaslechl jsem něčí hlas za námi.
Prudce jsem se otočil a ani nevím jak, ale už jsem tu osobu držel silně pod krkem. Byl to nějaký kluk.
"Co Jeffe. Taky mě chceš zabít?" ozval se přidušeně.
A já se ještě víc usmál pohlcen svým šílenstvím. "Byla to nehoda. Ale proč bych neměl zabít tebe?" a začal jsem se smát, až jsem si všiml naprosto vyděšeného výrazu mého bratra. "Ne dělám si srandu." a pustil jsem jeho krk.
Poté jsme odešli dovnitř budovy. Tam už stál pro mě neznámý muž "Jeff Woods?" pronesl ke mě. Já kývl hlavou na souhlas. "Dnes máme sezení. Pojď se mnou." a tak jsem hned pochopil kdo to bude.
"Vypadá to, že do třídy musíš trefit sám Liu. Promiň." řekl jsem ještě bratrovi a odešel za mužem.
Hrdlo se mi stáhlo, že jsem měl pocit, jako bych najednou nemohl dýchat. V krku najednou bylo sucho. Vešli jsme do místnosti.
"Posaď se." zněl tvrdě, jako kámen jeho hlas.
Učinil jsem tak. Tušil jsem ve vzduchu dost nepříjemný rozhovor. A nepletl jsem se.
"Já jsem školní psychiatr, ale to ti už jistě došlo. Tak mi řekni o včerejšku." jako, bych to netušil.
Posadil se naproti mě a na stůl položil dva hrnky s vodou, jeden posunul ke mě.
Po několika hodinách nepříjemného hovoru, jsem byl poslán do třídy. A tohle se mi tedy vůbec nelíbilo.
***
Škola utekla rychle. Druhý den v nové škole a už mám chuť ji podpálit, nebo vyhodit do povětří. Vztek proudil mou krví. Neodolatelná chuť vraždit kohokoliv kolem mě.
Ani jeden celou cestu domu nemluvil. Oba jsme mlčeli. Každý šel do svého pokoje. Ani jeden neměl náladu na cokoliv. Já si lehl na postel a nemohl vypustit z hlavy dnešní hovor. Šel jsem do koupelny, kde jsem se zamkl a napustil vodu do vany. Stejně jsem spocený, jako pes. Je hrozné horko, ale to je mi v tuto chvíli úplně jedno. Rodiče musí být ještě v práci. V celém domě je hrobové ticho. Sesunul jsem se na podlahu a hlavu dal do klína. Chtělo se mi brečet, smát se, zabít se, zabít vše okolo dohromady. Vztek, strach, touha, deprese a šílenství. Vzal jsem do ruky břitvu a když ji přiložil ke svému hrdlu a chtěl rychlým pohybem přes něj přejet, vyrušil mě hlas bratra a lomcovaní dveřmi koupelny.
"Hej brácho jsi v pohodě? Hej Jeffe! Otevři ty blbý dveře! Co tam kurva děláš?!" snažil se dostat dovnitř.
Povzdychl jsem si šel mu otevřít. Mezitím jsem břitvu schoval do skříně.
"Co se děje Liu?" řekl jsem mezi dveřmi.
"Hej jsi v pořádku?" staral se.
"Vypadám snad, že ne?" snažil jsem se působit v klidu.
***
Po pár hodinách se objevily doma rodiče. Slyšel jsem kroky na schodech. Oba s bratrem jsme se setkali na chodbě.
"Co bude k večeři?" ozval se Liu otázkou k rodičům.
"Jděte spát!" prskla matka naštvaně.
"Máme hlad!" znovu bratr.
"Jděte spát! Sladké sny!" teď už řval naštvaným hlasem i otec.
Nechával jsem svůj vztek stvarovat do té temné hmoty. Teď jsem prozatím v klidu. Temná černá hmota, jako inkoust se vypijí do mé duše. Odešli jsme tedy zpět do pokojů.
***
Nemohl jsem vůbec spát. Když v domě, už panovalo naprosté ticho. Oděsel jsem tedy ven, toulat se krásnou nocí. Zrovna začínal víkend. Takto jsem šel na hřbitov u domu. Sedl si na hrob a poslouchal hudbu do sluchátek. Nestihl jsem si jich ani všimnout, když se přede mnou objevily ti dva z party, kteří přežili. V rukou měli kanistr a jakási tekutina mi skončila v obličeji. Začal mě strašně pálit celý obličej. Byl, jako v jednom ohni. Rychle utekli a než svět zčernal viděl jsem, jak k mému obličeji letí sirka. Najednou tma, ticho...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc všem mým čtenářům, že čtou mou tvorbu. Těší mě každý starý i nový čtenář, odběr, komentář. Píšu převážně BL, yaoi a občas i GL, yuri. Nejčastěji píšu FF na čínské BL drama Chen Qing Ling neboli The Untamed, ano je to má největší posedlost, a ano píšu převážně jen fanfikce, ale občas čistě dle mé fantazie. Ten kdo mě zná, už ví o čem píšu, takže toto je spíš pro nové čtenáře. Doufám, že se vám má tvorba líbí, nebo bude líbit. Zanechte komentík, ať vím že jsi byl|a na mém blogu. Aneb píšu přes čtrnáct let. S pozdravem váš Lan Wang-ťi.