Zrození psychopata (4) - Dva zraněný a dva mrtvý

Ten dům vypadá super. Vlezli jsme dovnitř oknem. První lezl Liu. Takovéto opuštěná místa, prostě milujeme. Ve našem starém bydlišti, bylo více opuštěných míst, ale stále městské, takže neměli až takovou atmosféru jako třeba tento zapadlý. Dům vypadal opravdu velmi staře. S naším překvapením, byl dům uvnitř v docela dobrém stavu. V první místnosti, byl v rohu stůl a v jiném rohu postel. Byl zde příjemný klid takový zvláštní

"Taky zde máš tak zvláštní pocit?" ozval se.

A já hned kývl hlavou na souhlas. Mladší bráška, hned padl do postele. Zatím jsme nikdy neobjevili opuštěné místo, které by mělo nějaké původní vybavení. Takže jsem šel též vyzkoušet starou postel. Byla kupodivu pohodlná. Po chvíli jsem se zvedl, zajímal mě i zbytek domu, nemusel jsem nic říkat, pochopil mě beze slov a též vstal. Vyšli jsme z místnosti a před námi se objevila asi chodba. Přestože je den a slunce venku spaluje, tak zde byla tma. Což je divný. Z venku dům působí menší, než skutečně je. Šli jsme chodbou a zkoumali ostatní části. Byl zde boží klid. I ostatní prostory, byli vybavené nábytkem, nádobím, starou vanou i wc, povlečení, polštáře i peřiny, postele a tak. Ještě nikdy jsme neobjevili plně vybavený opuštěný dům i se střechou a relativně v dobrém stavu. Jako, ano bylo na tomto místě poznat, že je bůh ví jak dlouho neobydlený. Ale nebyl nijak extra rozpadlý, jako jiná místa.

V prvním patře, už pobíhal můj bratr, když na mě najednou zavolal a já rychle vyběhl kamenné schody. Až jsem ho objevil v prostřední místnosti. Kde stál s vyděšeným výrazem ve tváři. 

"Co se děje Liu?" ptal jsem se. 

"Podívej se sem pořádně Jeffe." vypadlo z něj. 

Tak jsem se rozhlédl pořádně. Až jsem to spatřil.

"To je krev?" vypadlo ze mě znepokojeně.

"Už to tak vypadá. Zmizme odsud co nejrychleji brácho." a já přikývl hlavou na souhlas. 

Tak máme asi po novém místě. No mě to moc neodradilo, takže to bude asi jen moje místo, jak to tak vypadá. Seběhli jsme po kamenných schodech a vydali se k oknu. Venku už nesvítí slunce a obloha je černá.

"Bude pršet a asi se blíží bouřka" řekl. 

"Jo asi máš pravdu. Pojďme domů Liu." odpověděl jsem mu. 

Zrovna, když jsme dorazili od domu k cestě v lese, ozval se první hrom. Oba jsme se vydali rychle pryč z lesa. Vyšli jsme na silnici a šli rychle k zastávce autobusu, který jede skoro k nám. Než jsme dorazili na zastávku, začalo pršet a už se objevovaly první blesky v potemnělé obloze. 

"Miluji bouřky." pronesl jsem do vzduchu.

"Jo to já taky. Je to krása." ozval se Liu.

Dorazili jsme na zastávku a měli jsme štěstí zrovna nám přijel autobus, tak jsme nastoupili. Hromy burácely až se zem třásla.

Právě jsme zastavili kousek od našeho domu, tak jsme vystoupili. Bouřka nepřestávala spíš sílila. Automaticky se rozeběhli domů. Doběhli jsme k baráku a já odemkl dveře. Konečně v suchu. Sice miluji bouřky, ale být dlouho promočený od deště, není už tak příjemné. Sundali jsme si boty a šli do pokoje se převléci do suchého oblečení. Vzal jsem si ručník a začal sušit vlasy. Náš nový "domov" vypadal docela dobře i když se tu nedokáži cítit jako doma. Opět máme s bratrem každý svůj vlastní pokoj jako předtím. 

Avšak, myslel jsem na ráno, jak jsem si užíval jim ublížit. Na ten pocit uspokojení a slasti. Můj nový pokoj je na půdě v podkroví. Opět do temných barev. Vzal jsem si své dekorace ze starého bydliště. Umělou kostru a věci na oltář. Chce to zde najít nějakou knihovnu, pro pokračování mé záliby v magii a mytologii či historii. Vážně jsem se začal zajímat o černou magii a různé démony. Mám černý koberec, své černé závěsy, černé povlečení s lebkami, své svíce a svícny, ale tentokrát mám čistě šedivé zdi bez falešné krve. Ale i tak to jde. Nová postel je docela pohodlná. A výhled z okna mám na les a z druhého vidím část hřbitova. Takže, aspoň něco pozitivního na novém " domově" a u školy opuštěný dům.

Z přemýšlení mě vytrhl Liu "Rodiče nás volají dolů do obyváku. A zní naštvaně. Co když se to dozvěděli? To z rána?" zněl znepokojeně.

"Dobře tak tedy jdeme. Ale co jim řekneme?" zamyslel jsem se nahlas.

"Pravdu? Že nás uráželi a vstáhli na mě ruku?" odpověděl mi.

"Uvidíme Liu. Jdeme." a vyšel jsem z pokoje.

Ten mě hned následoval. Teď už jsem slyšel otce jak řve 

"Jeffe a Liu hned pojďte dolů!".

Došli jsme ke schodům a doplazili se do obýváku. Měl jsem hlad, ale to je v tuto chvíli asi vedlejší podle vražedných výrazů rodičů. 

"Posadit a hned!" křičel.

Tak jsme si šli sednout na pohovku. Potom jsem si všiml, neznámého muže policajta. A kurva, řekl jsem si v duchu. 

"Co jste to vy dva ráno prováděli? To nemůžete jít v klidu, normálně do školy, aniž by hned první den musel přijít policajt? Jste kurva normální?" ječela matka. 

"V klidu paní Woodsová." pronesl policajt k naší matce. A tak stichla.

"Co se ráno stalo ? Proč jste ty chlapce napadli?" ptal se. 

Nevěděl jsem co odpovědět, to že se mi to tak začalo líbit? Tohle říct nemohu. 

"Jeff mě jen chránil a bránil! Nic špatného neudělal!" vyprskl nakonec Liu na mou obranu. 

"To je pravda. Napadli Liua a já ho jen chránil. Ubližovali mu!" dostal jsem ze sebe já.

"Dva zraněný a dva mrtvý po úderu kamenem do hlavy. Daniel ucho, Matte zlomená ruka a Aro s Lukasem mrtvý s rozbitou lebkou. To je vážné pánové." a zamračil se policajt. 

"Jen jsme se bránili!" vyjekl Liu. 

"Co vám udělali, tak moc vážného, že jsou dva zraněný a dva mrtvý? Co pánové?" už zněl opravdu naštvaně. 

To bude ještě průser, kór když nevím kdy se to stane zas. Nevím co to do mě ráno vjelo, ale byl to úžasný pocit. Musel jsem se držet, abych se nezačal smát těm představám. 

"Máte štěstí, že rodiny to zatím řešit nebudou, ale ještě to neskončilo. Připravte se, že tohle bude mít ještě dopad." zvedl se policajt, rozloučil se s našimi rodiči a zmizel pryč do noci.

"Vypadněte nahoru do pokojů a nelezte nám na oči!" štěkla matka. 

Jsme raději zmizeli nahoru do svých pokojů. Já si napustil horkou vodu do vany, měl jsem hlad, ale cítil jsem, že to budu muset vydržet. Mám chuť na horkou vanu na nervy a na zahřátí po dešti jak svině. Venku byly stále slyšet hromy a občas se objevili velké blesky přes celou oblohu a krásný zvuk deště a větru. Jak tohle miluji. Ale, celý promoknout, až na kost příjemné zase nebylo. Vzal jsem si ze skříně černé pyžamo s rudým srdcem a vytáhl čistý ručník a šel do koupelny. Naštěstí tento dům má víc koupelen. Nějak tři. V mém pokoji jedna, v pokoji bratra druhá a v pokoji rodičů třetí. Tento dům je poměrně velký a celý jen pro nás. Každý z nás má pokoj podle sebe což vypadá komicky, protože každý z nás je jiný. Nikdy jsem neměl naše rodiče v lásce. Ani jeden z nás je nemá rád. 

Sice máme téměř vše na co si ukážeme, ale i když naše rodina na první pohled působí jako šťastná milující rodina tak je to ve skutečnosti úplně opačně. Život v nenávisti a neustálých hádkách, bez kousku lásky. A já jsem odjakživa černá ovce rodiny a vyvrhel. Můj malý bráška je to jediný co mám a co jsem kdy doopravdy měl. Avšak, mého mladšího bratra mají rodiče aspoň trochu rádi a dávají mu aspoň trochu své lásky, ale ani jeden z nás jim nevěří.

No nic zavřel jsem dveře koupelny a vypnul vodu. Vana už je napuštěna. Tak jsem se svlékl a vlezl do příjemné teplé vody. Vždy mě to uvolní. Až potom jsem si všiml řezných ran od žiletky ve škole na což jsem stihl úplně zapomenout. Trochu to začalo pálit a štípat, ale jsem zvyklý. Ponořil jsem hlavu pod vodu. Už zase deprese a chuť se zabít. Je mi hrozně a mizerně. Jsem to zase já. Je to znovu mé klasické a normální já a ne to šílenstvím pohlcené. Dnešní den byl šílený.

Liu. Co v tutu chvíli asi dělá? Je v pořádku? Snad si uvědomuje, že je pro mě nejdůležitější na světě a nikoho jiného, než jeho tu nemám. Budu ho bránit a chránit na život a na smrt. Zemřel bych pro něj.

Koupel byla příjemná. Uklidňující. Byl jsem z dnešního dne opravdu vyčerpaný. Po koupeli se přeci jen půjdu dolů najíst mám hlad. Kručí mi v žaludku. Hlad se už nedal vydržet tak jsem vylezl z vany. Ale neměl jsem v plánu vodu vypustit. Mám v plánu ještě koupel. Ale musím si jít pro jídlo. 

Oblékl jsem si červený župan. Došel jsem po schodech do kuchyně. Otevřel jsem lednici a vyndal sýr, salám, máslo a k tomu mléko. Zavřel jsem ji a otevřel skříň kde jsem vzal rohlíky. Ano, pro nás oba. Musí mít taky hlad po celém dni. Zavřel jsem skříň a šel zpět nahoru. Rodiče jsou asi v pokoji, ale nevím jestli opravdu ano. Ale opravdu to bude mít dohru. Tím jsem si opravdu jist. Došel jsem do mého pokoje a tam položil jídlo a pití. Šel jsem pro bratříčka, aby se šel ke mně najíst. Otevřel jsem dveře od místnosti bráchy.

"Pojď se ke mě najíst bratře. Určitě máš taky hlad. Došel jsem nám pro jídlo." pronesl jsem.

Liu se ke mě otočil a usmál se na mě.

"Dobře už jdu Jeffe." tak jsme šli ke mě.

Rohlíky jsme nabírali máslo k tomu jedli sýr se salámem a k tomu pili mléko. 

"A jak to teď bude s námi po tom co se stalo?" strachoval se mladší.

"Liu nevím co na to říci. Opravdu, nevím co bude teď dál." nevím co mu lepšího odpovědět. 

Rozhodně ne to jak toužím opět cítit tu slast. A jak božský pocit to byl, ale nechci ho vyděsit. Dojedli jsme a on šel spát a já nakonec vypustil vanu a šel taky.