Zrození psychopata (3) - Možná, že si nakonec zvyknem

Jen co jsem vešel dovnitř, všichni na mě čuměli těmi svými pohledy. Černé vlasy mi spadali do očí. Byla tu nějaká učitelka.

"Ty jsi Jeff Woods, že?" podívala se směrem ke mě a usmála se. 

A já přikývl na souhlas "A- ano." vylezlo ze mě.

"Já jsem paní White. Učím zde historii, výtvarné umění. Zatím si jdi sednout tam dozadu." pronesla.

A já se nervózně otočil a rozešel se směrem do lavice. Ta ruka trochu pálila, ale příjemně. Ovšem, musel jsem myslet na ten úžasný pocit, když jsem jim ublížil a té myšlence se usmát. Začalo se ve mě formovat mé nové já. Ten uspokojivý pocit. Ta slast. Nevnímal jsem okolí, než mě z myšlenek vytrhlo zvonění na přestávku.

Vyšel jsem na chodbu a šel naproti bratrovi, který šel za mnou.

"Tak co první hodina?" otázal jsem se ho.

I když jsem tušil odpověď.

"Přijde mi to tu, celkově falešné." mračil se a měl smutný pohled.

"Ano, je to falešné. Avšak obávám se, že teď žijeme tady. Musíme tu z toho vytěžit co nejvíce." také jsem se zamračil a posmutněl.

Děti kolem nás chodili a házeli na nás vražedné pohledy, které ve mě probouzeli chuť zažít znovu ty úžasné emoce, přestože jsem tušil, že z toho nemůže vyjít nic dobrého. Snažil jsem se odolat, jen jsem čekal na další příležitost, ochutnat tu temnou hmotu. To úžasné aroma. 

"Musíme to zde nějak přežít" dodal jsem.

Než jsme se nadáli, zvonilo na další hodinu. 

A odešli jsme opět do svých tříd. Tentokrát do hodiny přišel učitel. Byl to mohutný starší muž. Působil přísně. Všichni jsme si museli stoupnout a pozdravit

"Dobrý den pane učiteli" a čekali jsme na pokyn sednout si.

"Posaďte se" pronesl učitel a tak si celá třída sedla. 

Potom jeho pohled směřoval směrem na mě 

"Aha ty budeš Jeff Woods ten nový žák. Ty tu máš i bratra co?" pronesl a probodával mě svým pohledem.

"A-aano jsem a mám zde i mladšího bratra" zakoktal jsem.

Opět celá třída hleděla na mě. Povzdychl jsem si nad myšlenkou, že mě tohle čeká celý den. 

"Já jsem pan učitel Browen. A učím zde matematiku, fyziku, chemii." představil se mi. 

Doufal jsem, že tohle není třídní učitel. Ach, ano třídní učitel nás měl představit, došlo mi.

"A kdo je tady třídní učitel?" vypadlo ze mě.

Učitel se na mě podíval zajímavým pohledem, jako by přemýšlel zda jsem normální, či jak to že nevím kdo je třídní učitelka. 

"To nevíš? Měla vás provést po škole a představit vás." zamyslel se. 

"Ne nevím. A nikdo mi to neřekl a po škole neprovedl." odvětil jsem mu. 

Pan učitel se zamyslel a po chvíli se podíval na nějakou holku v lavici vedle mě 

"Kate o přestávce provedeš Jeffa po škole" přikázal. 

I když, působil na první pohled tak přísně, byl nakonec zatím pro mě nejpříjemnější učitel. Působil, že umí být příjemný i když působí jako hromotluk. 

"A já půjdu po hodině zjistit co je s třídní učitelkou, jak to že vás nepředstavila" zamumlal.

"Připravte si sešity a vyndejte učebnice, ti kteří ještě nemají připraveno. Nalistujte si stranu 56 " pronesl a začal cosi psát na tabuli.

Rozhlédl jsem se po třídě, který předmět, že to právě je. A byla to matematika, kterou nenávidím. Tento předmět mi nikdy nešel. Nerozuměl jsem mu a matika pro mě vždy byla peklo. Tak jsem se podíval do svého batohu a vyhrabal učebnici, nějaký sešit i propisku. To, co už bylo na tabuli, jsem vůbec nechápal. Vypadalo to, že tuhle látku jsme zatím na staré škole nebrali. Ano i učebnice byly jiné, to vše vysvětlovalo. Nějak jsem to sepsal do sešitu.

"Tak kdo půjde k tabuli? Mary pojď ty." rozhodl. 

Holka s růžovým trikem a bílými kalhoty, blond vlasy vstala ze židle a šla směrem k tabuli. Něco tam rychle načmárala a šla si opět sednout. 

"Správně Mary. Je vidět, že jsi to konečně pochopila" učitel, byl potěšen.

Opsal jsem to do svého sešitu. A učitel, už měl připravený další pro mě nepochopitelný zmatek. Jak jinak, než že padla řada na mě. Tak jsem tedy vstal a tělo se mi začalo třást. Vůbec jsem netušil o co kurva jde. 

"No tak se ukaž, ať vím jak na tom jsi." řekl mi.

"No Ehmm. My tohle zatím nebrali a matika mi nikdy nešla" vykoktal jsem ze sebe. 

Ostatní se začali smát a já začal opět cítit potřebu někomu ublížit, ale musel jsem se udržet. 

"Přestaňte se mu smát" zařval učitel na děcka. 

"Dobře to budeme muset vyřešit a zjistit co umíš a co jsi bral na škole předtím." pronesl ke mě už klidně. 

"Teď se jdi posadit." rozkázal. 

Tak jsem šel. Vlasy přes oko mi zakrývají obličej. Posadil jsem se zpět. Konečně zazvonilo na přestávku. Tahle hodina utekla celkem rychle.

Dívka z lavice vedle mě, která se dle všeho jmenuje Kate se zvedla.

"Ahoj tak já jsem Kate a ty tedy Jeff. Tak tedy pojď ukážu ti školu." řekla.

Tak jsem se postavil a šel za ní ze třídy. Na chodbě čekal bratříček a hleděl na mě s překvapením.

"Tohle je dle všeho Kate. A tohle je můj mladší bratr Liu." představil jsem je.

"Má nás provést po škole" dodal jsem vysvětlení bratrovi. 

Podíval se ještě víc údivem. 

"No tak pojďte. Škola je velká, takže vám stihnu ukázat jen část." a rozešla se směrem na druhou stranu.

Ukázala nám různé třídy, wc, tělocvičnu a balkón, na který je zakázáno chodit. Z oken byl vidět park či co to bylo z druhé strany od silnice.

"To je park či součást školy?" vypadlo ze mě.

"Tohle je část pozemku školy. Bývá, zde tělocvik a různé školní akce." odpověděla.

Zazvonilo, takže jsme museli na další hodinu. No to se mi vážně chtělo. Všichni tři jsme zapluli do svých tříd. Jen co jsme si sedli, přišla jiná učitelka a s ní ještě další. Opět jsme se museli postavit. 

"Dobrý den paní učitelky." ozvalo se. 

"Sedněte si. A ty Jeffe pojď sem." řekla mi jedna z nich. 

Vstal jsem s otráveným výrazem ve tváři.

"Omlouvám se, že jsem tě nepředstavila. Jsem vaše třídní učitelka Green. Takže, nám řekni něco o sobě." ach, jak jinak. 

Tohle kurva fakt miluji. Povzdychl jsem si. Nu tak dobrá.

"Zdravím. No jak jste si už všimli mé jméno je Jeff Woods a mám zde mladšího bratra Liu. Nedávno jsme se sem přestěhovali z New Orleans. Takže to zde zatím nijak extra neznáme. Je mi čtrnáct let a mému bratrovi dvanáct. Mám rád opuštěná místa a hřbitovy. Rád hraju na počítači hororové hry, či s bratrem jezdím na kole. A mám rád temnou hudbu a strašidelné příběhy, historky..." už se mi nechtělo dál mluvit.

Moc o sobě nemluvím. Jsem uzavřený sám v sobě a mých světech. Nerad komunikuji s kýmkoliv.

"Dobře, vítej v Mandevillu. Časem si zde zvykneš. Snad se vám zde bude líbit." promluvila třídní učitelka.

Třídní působí docela v pohodě.

"To bych neřekl." pronesl jsem skrze zuby s úšklebkem na tváři. 

"Jdi si sednout." rozkázala mi s úsměvem a podala mi rozvrh hodin.

Tak tohle, mě už vážně nebaví. 

Nový spolužáci mi ani náhodou nesedí. Rozhodně, míň než v New Orleans. Nakonec zbylé hodiny utekli rychle a konečně nastal konec vyučování a šlo se domů. Do falešného domova za falešnou rodinou. Přestože, naše rodina působí, že je všechno v pohodě, tak první dojem opravdu mate. Pokoj vybavený podle sebe a působí, to že máme vše co chceme, tak rodičovská láska chybí. Každou chvíli slyším rodiče, jak o mě mluví že jsem blázen, šílený, magor a bůh ví co. Za to bratra mají možná trochu rádi. Můj bratr je nejlepší a jediný kamarád, kterého mám.

Odešli jsme z pozemku školy. 

"Tak dnešek byl hrozný." pronesl jsem k bratrovi.

A ten jen kývl na souhlas. Ale nechtělo se nám hned domů, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme projít po novém místě našeho sousedství. 

"Půjdeme na průzkum. Hned se mi jít domů nechce. " řekl mi.

"Dobře. Souhlasím. Mě taky ne." tak jsme se vydali ulicí za nosem. 

Děcka odjížděli autobusy, někteří auty a málo z nich pěšky. Šli jsme dál ulicí, potom odbočili na užší silnici, až jsme dorazili k lesu. Byl tam stín pod stromy. Slunce pálilo, ale já bez své mikiny nikdy nijak nechodil. Musel jsem mít přes hlavu svou kapuci. Jsem na své bílé mikině závislý. Procházeli jsme hlouběji a hlouběji lesem. A narazili na potok. U potoka se opláchli od potu. 

"Jak to jen můžeš vydržet v té mikině?" nechápal. 

"Já ani nevím." odvětil jsem.

A ještě víc opláchl, že mi z vlasů kapaly kapky vody. Rozhodli jsme se jít podél potoka. Po několika metrech se objevila menší skalka, tak jsme se vydali do menšího kopce. A našli opuštěný dům. Podívali jsme se na sebe s úsměvem. 

"Tak to vypadá, že máme nové místo" a zasmál jsem se. 

Oba jsme zrychlili krok a objevili okno kterým se dalo dostat dovnitř.