Ve vzduchu je cítit zlo- šestý díl- (DOKONČENO)

Konečně se probrala k vědomí a začala vnímat. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. A s vyděšeným výrazem se zahleděla na muže před sebou. "Už vnímáte?" ptal se jí ten neznámý muž. "Kdo jste?" optala se znovu. Vůbec nechápala co se právě děje a stalo. "Já jsem Inkake a jsem šaman. Jsem indián. Zdálo se mi o vás a měl jsem i o vás vize. Vám se též zdáli ty pro vás divné sny, že?" představil se a rovnou se vyptával. Teď už vůbec nechápala. Jak ví o těch snech? Zamyslela se. "Jak víte o těch snech?" ptala se udiveně. "Jak říkám jsem indiánský šaman a vy medium." pronesl. "Co je to?" nechápala. "Pojďte. Teď není čas na vysvětlování" odvětil. Co? Nějaký šílený indián mi bude poroučet? Bručela v duchu. Ale něco ji táhlo dolů mezi skáli. Na to, že byl začátek dnu byla ponurá tma jako v hrobě. Především zde mezi stromy lesa. Rudočerná obloha s šedavou hustou mrazivou mlhou. Cesta se ztrácela. Nebylo viděti na krok. Mezi stromy v mlze se něco blýskalo a hýbalo. Vypadalo to jako miliony svítících rudých a zelených nelidských očí. I když byl velice mrazivý den tak se potila hrůzou.

I když ho neznala byl nejméně děsivý v tomto zjevu. S ním se bála o něco méně. Navíc usoudila, že ví více než ona. A, že ji může zasvětit do dění a vše ji vysvětlit. "Dobrá. Jdeme ke skalám. Pak mi vše vysvětlíte" pronesla rozhodnutí. "To jsem měl v plánu jdeme přesněji ke kolejím" na ty zde zapomněla. Čím více se blížili k řece tím více byl cítit odporný puch hniloby a zatuchliny. Převrátil se jim žaludek. Ona se pozvracela a začínalo ji postupně něco docházet. Blížili se ke kolejím. V husté mlze znovu zakopla a spadla. Puch zaváněl čím dále silněji. Závan rozložených mrtvých těl. No spíše toho co z nich ještě zbylo. Už před tím než došli ke kolejím míjely zbytky těl. Kosti křupali pod nohami.

Bylo jí čím dál více nevolno. K tomu se jí živě zobrazovali ony sny. Ano už ji to docházelo. Z okolí se ozývalo různé skřípaní, vrzání, syčení, chrčení, jekot a křik. Došli do té pohromy. Všude lidské ostatky a lidské kostry. Hnijící zbytečky masa. Červy a hodující zvěř z lesů a skal. A trosky vlaku a skla. Bylo obtížné se tudy prodrat trosky a těla byli rozprsklé všude. Zbytky mozků, střev, žaludků, srdcí, krve a moči. Už zvracel i šaman. "Tak už chápete své sny?" zeptal se ji když dozvracel. "Ano už to chápu" odvětila a zapálila si cigaretu sedíc na trosce jednoho z vagonů. "Musíme zavolat policii a dát jim vědět o této hrůze" dodala a vytočila číslo. "Dobrý den" začala. "Tady je Rivana Wansová. Zavolejte co nejvíce pohřebních aut do Pokevalského údolí. Je zde mnoho hnijích těl musela se zde stát před delší dobou hrozná katastrofa. Doražte co nejrychleji. Měli by se chudáci pohřbít" podala patřičné informace. "Počkat. Cože?" ozvalo se zvláštním hlasem nazpět. "Prostě to sem pošlete a neštvite mne! Až dorazíte uvidíte samy tu spoušť. Takže máknite!" vyjela už vážně nasraně. A položila to. Pak nafotila pár fotek té spoušti a poslala jim to.

Do půl hodiny přišlo několik policajtů. Autami se sem téměř nedalo dostat. Několik z nich hned zvracelo. Už uvěřili. Hned volali pohřební vozy. Pohřebáci došli dolů a s policiíí postupně začaly dávat kusy těl do pytlů a odnášet do pohřebních aut. Bylo obtížné zde kličkovat. Obří kusy trosek vlaku. Bylo to hodně nebezpečné. Bylo zde tolik práce, že je policie poslala hned pryč. Tak se vydali na teplý oběd do restaurace. Zlepšit si náladu i chuť. Tam ji to vše vysvětlil. Rozuměli si. Nakonec se do sebe zamilovali a dali se dohromady. Až byl smuteční obřad a pohřeb tak tam už šly šťastně ruka v ruce.