Poslední dobou měla hodně divné sny. Až noční můry. Černý prostor. Běžela divným temným lesem? Prostor a něco jako les. Běžela po tom černém prostoru. Míjela stromy. Vše bylo rozmazané. Vytí. Vlků? Ano znělo to jako vlci jen hlasitější a děsivější. Kde to jsem? Krev a nějaká těla. Vnitřnosti. Probudila se. Několik nocí temné noční můry.
Koleje a tma jako v pekle. Opět v černém prostoru. Světlo. Bílé oslepující světlo. Co to? Postavy. Strašně moc postav. Hluk. Hlasy. Miliony hlasů. Co říkájí? Působili jako zombie. Oslepující světlo. Už ne bílé, ale rudé jako krev. Už začínala vidět. Lidské postavy. Průhlední lidé? Co jsou zač? V dlaních drželi orgány a vnitřnosti. Začala utíkat. "Stůj" zaslechla. Neotáčela se. Strach. Nevědomost. Utíkala pryč. Co skála? Před ní byla hluboká propast. Nebylo kam utéci.
"Stůj!" zase ten nejvýraznější hlas z davu průhledných zombií. Prudce se otočila. Vyděšena. Chtěla mluvit, ale nemohla. "Stůj!" opět. "Pomoz nám!" jiný hlas. "Najdi nás!" další hlas. Najít? Koho, kde? Nechápala.
Pak se jí stále zdálo o průvodu v pohřebních oděvech. Průvod vždy vedla postava s kápí. Vždy držela bílou svíci zapálenou. A ostatní postavy nesly bílé rakve. Na nějaké divné místo. Někam do lesů. Nikomu nebylo vidět do obličeje. Měly černo-bílé masky jen ten s kápí černo-rudou. V lese byly vykopány hroby. Rakví bylo požehnaně. Tak sto dvěstě možná více. Tyto sny se ji stále opakovaly.
Hniloba už byla cítit na kilometry daleko. Dívka jménem Sandria z toho sídliště se rozhodla jít na procházku. No nijak zvlášt' tam nechodila, ale cítila už nějakou dobu něco ve vzduchu. A měla divný pocit a nějaká divná energie ji dusila. Zvláštní tíha na srdci. Hrudi. Co to je? Co je to za pocit? Bylo k ránu. Mrazivý východ slunce. Začínala zima. Slunce ji oslepovalo. Pohlédla z okna. Cítila stále ten divný pocit. Na ulicích pomalu ani noha. Něco se stane. Nebo už stalo. Tlak a napětí bylo cítit všude. Byl to nesnesitelný pocit. Co to se mnou je? Nikdy předtím se ji to nedělo. Byla zmatená. Šla si udělat kafe s hromadou cukru a tunou mléka. A vzala si dvě koblihy. Sedla si ke stolu u okna pod chladnou záři dopoledního slunce. Napila se kafe a zapálila cigaretu. Začal padat sníh. Přestalo se ji chtít ven, ale něco ji tam táhlo. Nutilo.
Dojedla snídani a přemýšlela co si má vzít na sebe. Došla ke skříni s oblečením. To ne, to ne, hnus. Nakonec popadla punčocháče a černé kalhoty, černo-zelený svetr a ponožky. Oblékla se. Učísla vlasy a udělala černé stíny. Obula černé kozačky a oblékla si tmavě modrou bundu s kapucí s kožíškem. A vyšla ven. Vzpoměla si na jedno místo se skalami. Byl tam někde i potok. Táhlo ji to tam. Avšak nikdo tam nechodil. Asi potřebuji být sama, ne to není ten pocit řekla si.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji moc všem mým čtenářům, že čtou mou tvorbu. Těší mě každý starý i nový čtenář, odběr, komentář. Píšu převážně BL, yaoi a občas i GL, yuri. Nejčastěji píšu FF na čínské BL drama Chen Qing Ling neboli The Untamed, ano je to má největší posedlost, a ano píšu převážně jen fanfikce, ale občas čistě dle mé fantazie. Ten kdo mě zná, už ví o čem píšu, takže toto je spíš pro nové čtenáře. Doufám, že se vám má tvorba líbí, nebo bude líbit. Zanechte komentík, ať vím že jsi byl|a na mém blogu. Aneb píšu přes čtrnáct let. S pozdravem váš Lan Wang-ťi.