V nekonečných dálkách 5. část - Hluboké pouto od dětství 1/2

Když se Li ráno probudí, těší se až se uvidí s Wenem. Je to příjemný pocit, mít ho ve své blízkosti.

Ani se nestihne pořádně probrat a už má v hlavě myšlenky a představy.

Srdce mu divoce tluče v hrudi, když si ve své hlavě představí ty jeho nádherné žluté oči, které jsou jako dvě hvězdy nebo slunce, ze kterých vychází teplo, ty pronikavé žluté plamínky, které jasně září v temnotě, ty jeho nádherné dlouhé hnědé vlasy, jako kůra stromů či hlína, půda v přírodě, ta jeho krásná postava, Krásná hruď plná svalů, jeho krásná vůně, která připomíná louku plnou květin a trávu, vůni půdy pod nohama. Ta jeho nádherná tvář, hebká jako samet. Ten jasný a úchvatný úsměv, který jeho srdce vždycky donutí tlouct rychleji. 

Na to, jak moc ho vlastně přitahuje k sobě, v jeho přítomnosti se cítí, jako v nebi.

Je zasněný, ale z jeho představ ho vytrhne klepání na dveře jeho pokoje.

“Dále.” řekne trochu otráveně a rozespale.

Ve dveřích se objeví služebná, která se ukloní. “Mladý pán Wen s vámi chce snídat v saloně.” pronese.

Tahle zpráva ho ovšem hned po probuzení potěší.

“Dobře, jen mi pomožte se obléct a učesat vlasy.” odpoví a zvedne se z postele.

“Ano, mladý pane.” zavře dveře jeho pokoje a jde k němu. Začne ho oblékat a když si sedne ke stolu před zrcadlem, začíná mu česat jeho nádherné dlouhé světle fialové vlasy. 

Po zhruba dvaceti minutách už je mladý pán Li připraven jít za Wenem. 

Sice si to umí udělat i sám, ne ke všemu potřebuje sluhy, ale jelikož je syn vůdců klanu, tak je to samozřejmost že se o hlavní rodinu a případně hosty starají sluhové, tak to už chodí. 

Navíc až jeho rodiče zemřou, bude vůdce klanu právě on. Je nejstarší dítě a hlavně muž.

Po několika minutách už dorazí do salonu, kde už na něj čeká Wen.

“Dobré ráno Li.” usměje se na něj svým kouzelným úsměvem.

“Tobě taky Wene.” taktéž se usměje, jeho srdce divoce tluče v hrudi.

Sedne si vedle něj ke stolu.
 

Služebné právě přinesli snídani a teplý čaj, který položí před ně, poté co se ukloní.

“Budete si ještě něco přát mladý pane Li a mladý pane Wene?” zeptá se jedna služebná.

“Ne teď je to zatím všechno.” odpoví ji Li.

“Dobře, mladý pane Li.” odpoví.

“Můžete odejít.” řekne.

Takže se služebné ukloní a odejdou ze salonu.

“Dobrou chuť.” řekne mu Li.

“Děkuji, tobě taky.” odpoví mu. 

Začnou jíst a k tomu pít čaj.

Najednou je přepadne pocit nostalgie.

“Pamatuješ, jak jsme si tu hráli, když jsme ještě byli malé děti?” promluví Wen se zvláštním výrazem ve tváři.

“Ano pamatuji. Co si pamatuješ ty?” zajímá ho.

“Například, jak jsme byli v tomhle salonu, bylo nám pět let, ty jsi seděl na stole a něčemu jsi se smál, tím svým krásným úsměvem a tvé krásné modré oči zářili štěstím.” odpoví mu. 

“Tohle si taky pamatuji, ale už nevím čemu jsem se smál, byli jsme dost malí. Je to několik let.” pokrčí ramena.

“To máš pravdu.” také pokrčí ramena.

“Co dalšího si pamatuješ?” ptá se Li.

“Jak jsme si hráli v Hranicích barevných stínů kousek od mostu. Běhali jsme za barevnými motýli a smáli jsme se. Pak jsme si sedli do trávy a bavili jsme se, už nevím o čem. Bylo nám sedm let.” odpoví mu Wen.

“Bavili jsme se, který motýli se nám líbí nejvíc a jestli budeme přátelé navždy.” vzpomene si.

“Teď jsem si na to vzpomněl a ty jsi mi odpověděl, že ano.” usměje se Wen.

“A ty jsi mi řekl, že já jsem nejkrásnější motýl.” teď se zasměje, protože tohle může říct vskutku jen malé dítě, ale zároveň se usměje, je to roztomilé.

“No jo, máš pravdu.” také se u této vzpomínky zasměje. “Heh, toto může vymyslet fakt jen dítě.” dodá.

“Nebo, jak jsme se učili bylinky a květiny v Zákoutí mlžných hor, na zahradě a louce, bylo jaro skoro léto.” vzpomene si Li. 
“Všude to krásně vonělo květy a trávou, nad námi létali ptáci a krásně zpívali.” zasní se trochu.
“Byl to krásný den, plný zábavy.” usměje se. 
“Tobě šlo učení vždycky lépe než mě, mě nikdy nebavilo.” přizná se Wen.
“Jo mého strýce jsi doháněl k šílenství, často jsi dostal trest.” řekne Li. 
“To máš pravdu. Ty jsi se mě pokaždé zastal.” kývne hlavou na souhlas.

“Rádi jsme běhali po zahradě a přírodě Zákoutí mlžných hor, ale i u tebe v Hranicích barevných stínů.” pronese Li. 
“To nám bylo ještě sedm let.” dodá Wen.“Byli to krásné časy, když jsme byli ještě malé děti. Teď se už musíme chovat úplně na úrovni a hlídat si každé slovo.” pokračuje a povzdychne si. 
“Ty jsi byl vždycky trochu rebel.” zasměje se Li.
“A ty zase stále ty svoje pravidla a vznešené chování.” ušklíbne se Wen. “Ale postupem času jsi začal občas porušovat pravidla.” zasměje se hrdě. “Protože jsi pro mě byl vždycky velmi důležitý, porušoval jsem je jelikož jsi mi nedal na výběr.” podívá se do jeho krásných žlutých očí.
“Já vím, vždycky jsi mě chránil a staral se o mě, aby se mi nic nestalo.” teď se už přestal smát. “Za to ti děkuji.” teď dodá tiše a vážným tónem hlasu. “Nemáš zač.” odpoví mu a pohladí ho po tváři. 
“Hlavně, jak jsme si hráli u altánu a já spadl a rozbil si koleno, jak jsi mě vzal na záda a postupně donesl až do sídla, kde mě matka ošetřila.” vzpomíná dál Wen.
“Taky, že jsi byl dost těžký, musel jsem tě každou chvíli posadit.” vzpomíná Li.
“Ale nakonec jsi to zvládl.” usměje se na něj svým kouzelným úsměvem.
On jen kývne hlavou na souhlas.

“Nebo, jak jsme si hráli v potoce, v Hranicích barevných stínů. Učili jsme se chytat ryby.” vzpomene si Li.
“Tobě to nešlo. Nechtěl jsi ublížit živému tvoru.” opět se sladce usmívá.
“A stále mi to nedělá dobře, ale kdyby na tebe někdo sáhl, tak ho zabiji.” řekne mu vážným tónem hlasu s vážným výrazem ve tváři.
“Tak to máme stejně, zase kdyby někdo ublížil tobě, tak ho zabiji.” jeho tón hlasu opět zvážní a podívá se mu hluboce svými žlutými oči, do těch jeho modrých hloubek, ve kterých se topí hlouběji a hlouběji.
“Pamatuji si, jak jsme běhali v potoce a na zahradě. Opravdu rádi jsme si hráli venku v přírodě a užívali si života, dokonce si pamatuji, jak jsi mi udělal věnec z květů a dal mi ho na hlavu, nebo jsi mi vyrobil z kůry stromu talisman na ochranu a také nám ze dřeva vyrobil hračky.” topí se v těch nádherných žlutých očích, které jasně září jako slunce, on je jeho světlo a jeho slunce.
“Ano a jak jsme si hráli s dřevěnými meči.” jeho úsměv jen září při těchto vzpomínkách.
“Které jsi nám vyrobil.” podotkne.
“To už nám bylo osm let, skoro devět.” pohladí ho po jeho dlouhých světle fialových vlasech a dotkne se jeho prstů.

Spojí své dlaně a hluboce se navzájem dívají do svých očí, jako by se v tuhle chvíli zastavil čas. Srdce jim divoce tluče v hrudi. Vnímají pouze jeden toho druhého a nic jiného, teď jsou to jen oni dva.

Sice jejich rodiny jsou bohaté, takže měli mnoho různých hraček, ale nejraději si spolu hráli venku a s hračkami, které si sami vyrobili, tedy nejvíc je vyráběl právě Wen, ale Li mu s tím rád pomáhal.