V nekonečných dálkách 6. část - Malé tajemství dětských srdcí

Několik minut si pouze hluboce hledí do očí, beze slov a vnímají jen svou přítomnost, tu blízkost toho druhého. Jejich srdce bijí, jako o závod v jejich hrudích.

Snídani už snědli a čaj mají téměř vypitý, když je vyruší klepání na dveře. Oba dva se na sebe podívají a pochopí jeden toho druhého beze slov. 

“Dále.” promluví opět Li.

Ve dveřích se objeví sluha. “Budete si něco přát, mladý pane?” zeptá se poté co se ukloní před mladými pány.

“Ano, čaj a jeho nejoblíbenější zákusek.” odpoví mladý pán Li a usměje se na Wena.

“Dobře, mladý pane. A bude to všechno?” zajímá sluhu.

Mladý pán Li se zamyslí. “Ne, zatím ne.” nic dalšího ho v tuhle chvíli nenapadlo.

Sluha vezme nádobí od snídaně a teď už vypitého čaje. “Dobře. Až to bude hotové, hned to přinesu, mladý pane.” odpoví mu.

“A hlavně si dejte opravdu záležet na tom zákusku.” zdůrazní mu.

“Ano, mladý pane.” odpoví.

“Můžete odejít.” povolí sluhovi, který se znovu ukloní a zmizí pryč.

“Konečně zase odešel.” zamručí Wen, otrávený z toho, že mu sluha překazil tento okamžik s Liem, za to by ho nejradši zabil, ale uvědomuje si že sluha to nemohl vědět a navíc je to jeho práce.

“Přesně tak.” usměje se na něj Li, jde na něm vidět že i on je z toho podrážděný.

Jejich dlaně se opět spojí a už tu jsou zas jen oni dva a nic a nikdo jiný. Cítí to teplo těla toho druhého, cítí jak rychle tluče srdce toho druhého, vnímají své doteky, jak se jejich prsty proplétají do sebe, Wen začne hladit jeho hebkou nádhernou tvář a jeho nádherné dlouhé světle fialové vlasy, které se lesknou občas až do bílé, ten mu to oplatí, nedá mu to a také se ho musí dotýkat, dělá to automaticky bez přemýšlení, jeho tělo to dělá samo a přirozeně, jen si užívá tuhle chvíli, tenhle moment.

Po zhruba hodině se objeví znovu sluha s čajem a zákusky, které položí na stůl. Poté odejde z místnosti.

Tudíž se ocitnou sami. V tichu místnosti, opět jen oni dva. 

“A pamatuješ si, jak jsme se začali učit ovládat naší magii a jádro?” prosekne ticho Wen.

“Ano v Hranicích barevných stínů. To už nám bylo skoro jedenáct let. Tobě to šlo dobře.” odpoví Li.

“Kupodivu šlo, ty jsi už od dětství skvělý učitel. Když se mě to snažil naučit učitel z mého klanu, tak mi to vůbec nešlo ani mě to nebavilo, ale vždycky když jsem to dělal s tebou, tak mě to i bavilo.” podotkne Wen.

“Upřímně? Mě to učení taky víc bavilo s tebou, než s učitelem a ostatními žáky z mého klanu.” přizná se Li.

“Vážně?” diví se Wen.

Ten se na něj usměje a řekne. “Ano, vážně.” 

Pokračuje Wen. “Nebo, jak jsme si hráli na dvoře našeho sídla v Hranicích barevných stínů. Rádi jsme tam běhali a dělali blbosti, no tedy to spíš já. Ty jsi oproti mě klidnější.” zasměje se při té vzpomínce.
“To je pravda, ale taky si mě mnohokrát strhnul sebou, takže jsem i já dělal blbosti.” také se zasměje Li.
“Ale musíš uznat, že to byla zábava.” jeho úsměv je tak sladký a jeho žluté oči září jako paprsky slunce, které ho jednou spálí.
Ovšem to Li skutečně musí uznat, že s ním se nikdy nenudil, vždycky dokázal vymyslet nějakou šílenost, ale i tak s ním byla vždy zábava. “S tebou jsem se pokaždé skvěle bavil, to trvá dodnes.” jeho modré oči se lesknou, jako vodní hladina, Wen se v těch očích topí hlouběji a hlouběji.
Je vidět, že je hrdě potěšen. “Tak to jsem opravdu rád.” šibalsky se mu zalesknou jeho krásné žluté oči. 
Svýma modrýma očima se zadívá do těch jeho žlutých, zasněně hledí do těch paprsků slunce. “Je mi ctí, že tě mohu a mám po svém boku, už od dětství.” promluví nakonec.
Zdá se, že je Wen lehce zaskočen, avšak mile potěšen, že to od něj slyší, jeho srdce teď tluče v hrudi, jako by běželo maraton, že má pocit, že mu každou chvíli vyskočí z hrudi. “A já jsem velmi rád, že mám tebe od dětství po svém boku, ani nevíš jak moc.” 

“Když nám bylo skoro čtrnáct, tak už nám šlo ovládat naší magii.” při té vzpomínce se usmívá Li. “Ty jsi měl vždycky velký talent na magii, jen se ti nechtělo se ji učit. Respektive spíš jediná magie tě bavila, ale ostatní věci už ani ne.” dodá s úsměvem na tváři.
Ten se začne smát. “No to máš pravdu.” prohodí Wen odpověď skrz svůj smích. “Ale především jsem rád trávil čas s tebou. Bez tebe se vždy cítím prázdně, jako prázdný hrnek.” teď už ho smích přešel, místo toho hledí z okna, za kterým právě hustě sněží. 
V tu chvíli si Li skutečně uvědomí, že to cítí úplně stejně, také se zahledí ven z okna, jak krajinu a domy ještě víc pohlcuje bílá přikrývka sněhu, který se na slunci třpytí, jako hvězdy na obloze, či jako křišťál. “Já bez tebe taky.” pronese tiše, do prázdna, protože to Wen slyšel. 

Chytí ho za ruce a přitáhne si ho blíž k sobě a obejme ho. Už to dál nevydržel, být tak blízko u něj a nedotýkat se ho, jasně že se často objímají, ale tohle objetí je v něčem úplně jiné Li se nebrání, ba naopak, spíš se přitiskne na jeho svalnatou krásnou hruď a pouze poslouchá, jak mu srdce divoce tluče v hrudi. Wen začne něžně hladit jeho dlouhé světle fialové vlasy, které jsou hebké jako samet. Má tak velkou chuť ho konečně políbit, líbat jeho nádherné vlasy, jeho sladkou tvář, dotýkat se jeho úchvatných rtů, líbat jeho hruď, ale nechce tuhle chvíli jakkoliv pokazit, co kdyby uhnul? Co kdyby to nechtěl? Takže si pouze v tichu vychutnává tenhle moment. Sám neví přesně co vlastně cítí, jen to že z toho brzy snad zešílí. Směs různých pocitů, které v jeho nitru tančí jako sněhové vločky, při melodii citery. Opře svou hlavu o jeho rameno.

“Ten čas vážně letí, jako vítr.” pronese tiše Li, stále s hlavou na jeho hrudi.
“To ano. Hlavně naše místo, zde v Zákoutí mlžných hor, jak jsme v zimě zkoušeli různé druhy energie a magie.” odpoví tichým hlasem. “To jsme zkoušeli různé kombinace magie, zajímalo nás, co jde spojit a co ne. Hlavně jsme se snažili spojit naše energie a magii. Chtěli jsme se spojit.” vzpomíná Li.
“A nakonec se nám to trochu povedlo. Avšak o tom, že jsme se takto snažili a kombinovali toky energií a magie, nikdo neví. Báli jsme se co by na to řekli naše klany a ostatní klany.” povzdychne si. “Ty jsi se bál víc.” dodá Wen.
“Naše malé tajemství. O tom víme pouze my dva.” otočí se na něj s úsměvem.
“Naše tajemství. Jak romantické.” zasní se Wen. “Ano, nikdo jiný o tom nemusí vědět. Stačí, že to víme pouze my dva.” aniž by si to vůbec uvědomil, také má zasněný pohled a výraz ve tváři.
Tak zvláštně ho ta myšlenka hřeje u srdce, že mají i své vlastní tajemství, při vzpomínce na to, jak se snažili ještě víc spojit, se začne lehce červenat ve tvářích, aniž by si to uvědomil, takže teď působí ještě víc roztomile.
Wen si toho všimne a také mu zčervenají tváře, jen on si toho je plně vědom, oproti Limu.
Oba dva se sladce culí, a snaží se aby to ten druhý neviděl, ovšem marný pokus, když si toho všimne Li, tak se začne culit a červenat ještě víc, tentokrát už si to už uvědomí, proto jeho tváře teď připomínají čili.
Vnímají tu blízkost mezi nimi, to hluboké pouto, tělo toho druhého.

Takto si ještě tak dvacet minut užívají svou blízkost, než Li dostane náladu začít hrát na svou citeru. Je to melodie hlubokých emocí a citů, vzpomínek a minulosti, naděje, spojení....