V nekonečných dálkách 4. část - Tajemství leží v srdi

Chladný vzduch proudí oknem do pokoje v hostinci, kde ještě spí Wen, ovšem už je brzy ráno, jen jelikož je zima tak je ještě tma. 

Netrvá dlouho a vzbudí ho klepání na dveře pokoje.

Otevře oči a posadí se na posteli, promne si právě otevřené oči a pronese “Vstupte.” ve dveřích se objeví mladá dívka, která pracuje v hostinci, okamžitě se ukloní.

“Dobré ráno, mladý pane Wene. Nesu vám snídani a teplý čaj. A odnesu nádobí ze včera.” pronese s úsměvem.

“Uhnn, položte to tam.” ukáže rukou na stůl u postele.

“Ano, mladý pane.” odpoví a položí to na místo, které ji ukázal.

Poté vezme nádobí ze včera a zamíří ke dveřím, otočí se a znovu se ukloní, pak otevře dveře a zmizí z pokoje.

Je ještě unavený, nejradši by ještě chvíli spal, ale zároveň už dneska uvidí Liho, čím dřív vyrazí na cestu, tím dřív ho uvidí, což ho motivuje začít snídat a k tomu pít čaj. 

Už chce být s ním, ale ještě musí výš do hor, ale to už trvá kratší dobu, jsou za polovinou cesty, ještě zbývá projít stezkami přes malá údolí mezi horami. Zákoutí mlžných hor je vysoko v horách, ale je tam krásně.

Je to převážně hornatá oblast s vodopády a řekami, ale jsou zde i lesy a louky mezi horami. Dá se tam dostat pouze pěšky, dolů z hor se už dá dostat lodí po řece skrze Údolí Vánku, ale v zimě je to horší, ale i tak je to možné.

_____

Po několika hodinách už vidí vodopády a řeku, které jsou v Údolí Vánku, což znamená že ho konečně brzy uvidí, jen musí ještě projít celým Údolím Vánku, poté stezkou okolo vodopádů podél hory, což zabere ještě zhruba dvě hodiny, ale pozitivní je že už jsou vidět první domy v Údolí Vánku.

Prochází kolem domů a každý kdo je v jejich okolí se klaní a zdraví je, klan Moa je zde oblíbený a vřele vítaný. Lidé je tu vždycky rádi vidí.

Když dorazí k cestě do Zákoutí mlžných hor, Wenovi se rozbuší srdce v hrudi, jako o závod, snaží se jít tempem jako ostatní a nezačít utíkat, aby už byl konečně s ním.

Když dojdou k bráně do Zákoutí mlžných hor, stráž je přivítá a pustí dovnitř. Projdou skrze bariéru.

Li už netrpělivě čeká venku u sídla. Srdce mu buší, tak že má pocit, jako by mu mělo vyletět z hrudi. 

Po pár minutách ho konečně uvidí přicházet k sídlu, oči se mu rozzáří, jako vodní hladina na kterou svítí slunce.

Oba dva se na sebe zasněně podívají, teď už Wen zrychlí a jde hned k němu. 

Jsou v části zahrady u sídla.

“Tak rád tě opět vidím Li. Opravdu jsi mi chyběl.” pronese okamžitě.

On mu odpoví “Já tebe taky Wene. Dlouho jsme se neviděli. Ty jsi mi taky velmi chyběl.”

Wen ho obejme zezadu a chytne ho za ruku.

Oni dva se před sebou neklaní, už poměrně dlouho, zdraví se jinak než s ostatními, jelikož jsou nejlepší přátelé už od dětství, ovšem podle pravidel by měli, ale tohle pravidlo společnosti často porušují.

Mezitím dorazí zbytek z klanu Moa. Před sídlem už je otec Liho, který je vítá. 

Všichni se před sebou řádně ukloní.

“Vítejte. Už na vás čekáme, všechno je připravené na váš příchod. Sluhové vás dovedou do vašich pokojů. Cokoliv budete potřebovat, řekněte sluhům, mají přikázáno splnit jakékoliv vaše přání, pro vaše pohodlí. A brzy začne hostina.” pronese vůdce klanu Luo.

“Děkujeme. Rádi vás opět vidíme.” odpoví mu matka od Wena a vůdkyně klanu Moa.

Sluhové je odvedou do zadní části Zákoutí mlžných hor, do menšího sídla, kde nejsou vodopády, všem ukáží jejich pokoje. 

Sice zde nejsou poprvé a dávno ví jak to zde funguje, ale ne vždy jsou ubytování ve stejné části, navíc by to bylo neslušné.

Li jde s Wenen do jeho pokoje, který mu byl přidělem jeho rodiči. To může, znají se od dětství a jejich rodiny jsou přáteli mnoho let, od doby kdy ještě nebyli na světě.

Mezitím co se klan Moa ubytovává do sídla, sluhové připravují hostinu před sídlem, nosí tam jídlo a pití. 

Když přijdou dolu, hostina už je připravená, všichni si sednou k jim určeným stolům, na místa která jim jsou určena.

Vůdcové obou klanů a jejich děti mají jeden svůj stůl, ten největší a sluhové ty ostatní.

“Jsme rádi, že nám pomůžete.” ozve se vůdce klanu Moa.

“V pořádku. Naše klany si vždy pomáhají.” odpoví vůdce klanu Luo.

“To máte pravdu. Jsme dlouholetý přátelé a spojenci.” odpovídá vůdkyně klanu Moa.

Klannový vůdci se spolu a hodují, řeší různé věci a klany.

Jejich děti spíš mlčí, moc nemusí takové hostiny a poslouchat, jak se spolu baví o všem možném, tady mladší sestra Liho je více komunikativní, než je on, oni dva jsou vždycky raději někde zalezlí spolu, než aby se bavili s ostatními.

Ani teď tomu není jinak, po hojném jídle a čaji, se rozhodnou odejít.

“Chci si tě namalovat.” špitne Wen, ten se na něj překvapeně podívá. “Mě?” nechápe, a to ani neví o jeho tajné sbírce obrazů, na kterých je on, ale poprvé mu něco takového řekl, aniž by prozradil, že má už mnoho schovaných obrazů, kterých je vskutku hodně.

“Ano, chci si namalovat tebe.” špitne odpověď.

“Tak dobře, proč ne.” taky šeptem odpovídá.

Všimnou si pohledu jeho mladší sestry Yi, takový šibalský pohled, při kterém si vzpomene na jejich rozhovor a jen zakroutí hlavou sám pro sebe.

“Tak jdeme?” ptá se tiše Wen.

“Ano, jdeme.” odpoví Li.

Tak se zvednou od stolu a řádně se ukloní.

“My půjdeme do altánu do zadní části, kde nejsou vodopády, kdyby nás někdo hledal.” oznámí jen Li.

“Dobře.” odpovídá mu otec Wena.

A tak odejdou. Konečně se vykroutili z další nudné hostiny. 

Připraví si stojan a plátno, Li mu drží barvy.

Jsou opět sami a po delší době opět spolu. Jejich duše a srdce opět ožili. Užívají si každou chvíli, kterou mohou trávit společně. 

Když je jeden bez toho druhého, cítí se uvnitř sebe prázdně a mrtvě. 

“Jsi tak nádherný.” pronese náhle Wen. “Jako ledové pláně, které se střpytí na slunci, jako křišťál a tvé jasné modré oči, jsou jako hladina jezera, na které dopadají paprsky slunce a tajemné hluboké hlubiny, ve kterých jsem se dávno utopil.” dodá tiše, během toho co ho maluje na plátno.

“Vážně?” vypadne z něj.

“Ano.” odpoví mu a mezitím si hraje s každým detailem malby.

Cítí se tentokrát v jeho přítomnosti zvláštně, neví jak by to řekl, ale stále má v hlavě slova své mladší sestry Yi, které mu zní v uších poměrně hlasitě.

Netrvá dlouho a má obraz hotový.

“To je nádhera.” vydechne úžasem Li.

“Děkuji, ale tvou krásu zachytit nedokáži.” řekne zasněně.

“Ten obraz si pověsím do pokoje na zeď.” dodá uchvácen.

“To mě velmi těší.” usměje se na něj.

Poté co je obraz hotový, jdou do hlavního sídla, kde se nachází pokoj Liho.

Procházejí mezi altány na zahradě, po chvíli narazí na dva sluhy.

“Přineste tento obraz do mého pokoje a pak ho přidělejte na zeď u mé postele.” přikáže jim a ukáže k altánu, kde stojí onen obraz.

“Ano, mladý pane Li.” odpoví jeden z nich a oba dva se okamžitě před nimi ukloní.

“Skvělé.” usměje se.

Sluhové okamžitě zmizí pro obraz a pomalu jdou za mladými pány, kteří už jsou několik metrů před nimi.

Nějakou dobu jim trvá než projdou velkým sídlem, až do pokoje mladého pána Li. 

Ukáže sluhům kam mají obraz pověsit.

“Zde ho pověste. A buďte na něj velmi opatrní, pokud ho zničíte, potrestám vás!” řekne jim dost důrazně.

“Ano, mladý pane.” odpovídá druhý sluha.

Po tak zhruba půl hodině už obraz majestátně visí na zdi u postele mladého pána Li.

“A teď nás nechte. Můžete odejít. A chci teplý čaj pro nás dva.” pronese další rozkaz sluhům.

“Ano.” odpoví naráz a ukloní se.

Hned na to odejdou z jeho pokoje. 

Už padá tma, brzo bude úplně tma, je noc pomalu. Zbytek tohoto dne utekl rychle, klan Moa přišel až kolem oběda a v zimě padá noc velmi brzy.

Po zhruba dvou hodinách už je večeře a po večeři se Li rozhodne jít spát, přeci jen je velmi unavený a na čas strávený s ním chce být v plné síle a mít dost energie.

Při usínání musí stále myslet na Wena.

Venku sněží a je vidět úplněk.