V nekonečných dálkách 3. část - Daleké ledové pláně

Dneska vyrazí vysoko do hor, do Zákoutí mlžných hor ke klanu Luo.

Mladý mistr Wen se nemůže dočkat, až opět spatří svou tajnou múzu. Už ho neviděl nějak čtyři měsíce, pro něj příliš dlouhá doba.

Nervózně pochoduje po pokoji a už by nejradši vyrazil na cestu, jenže si musí ještě chvíli počkat, protože se vzbudil o něco dřív, než ostatní.

Sedne si ke stolu a začne psát báseň, občas píše poezii o své múze, když u něj není fyzicky, tak ho buď maluje nebo o něm píše, pak má pocit jako by byl s ním.

Avšak sotva stihne napsat několik vět, uslyší klepání na dveře pokoje.

“Dále.” pronese.

Ve dveřích se objeví jedna ze služebných, která se okamžitě ukloní. “Paní si vás žádá, mladý mistře. Vyrážíme do Zákoutí mlžných hor. Máte přijít dolu, mladý mistře.” promluví.

“Dobře, hned jdu.” odpoví.

Schová si rozepsanou báseň a vstane.

Poté oba dva jdou dolu.

Snaží se skrýt své emoce a pocity, to jak mu srdce divoce bije v hrudi a udržet si normální a neutrální výraz v obličeji, což se zdá jako nadlidský úkol, naštěstí jsou si velmi blízcí už od doby, kdy byli ještě malé děti, to není žádné tajemství.

Když dorazí ze svými rodiči dolů do haly, matka promluví. “Je čas, pojďme.” 

“Ano, já vím.” odpoví ji. 

Rozkazy a úkoly pro služebné jsou vyřízené a žáci budou mít stále přednášky a hodiny, pro ně se nic nemění.  

Venku je krásně, chvílemi zpoza mraků vyleze na chvíli slunce, které ozáří svými teplými paprsky zmrzlou půdu a krajinu.

V doprovodu sluhů vyrazí na delší cestu do drsné přírody. 

_____

Po celém dnu chůze, se jdou ubytovat v hostinci na kraji Údolí Stínu. 

Hostinec mají zamluvený od včera,  

otec Wena a vůdce klanu Luo vyslal sluhu s dopisem, aby byl celý hostinec připraven a volný na jejich příchod. 

Už mají připraveny své pokoje a všichni jsou na nohou a v pozoru, jelikož je to jedna z hlavních rodin, navíc ještě jejich.

“Vítejte.” přivítá je hostinský a ukloní se. “Všechno je připravené. Tudy.” ukáže rukou ke schodům a rychlostí blesku je jde ubytovat. 

Mladý mistr Wen dostal pokoj vzadu s výhledem do hor, které už pohltila černá noc. 

Se zasněným výrazem ve tváři a pohledem upřeným do těch nekonečných dálek, vysokých hor, myslí na Liho, že v těchto dálkách skrytý mezi horami a vodopády, žije jeho múza a světlo. Chvíli takto hledí z okna, když mu přinesou jídlo a teplý čaj. Otevře dveře pokoje, hostinský mu to položí na stůl a zmizí.

Sedí u stolu uprostřed pokoje a začne jíst, po celém dni mu poměrně vyhládlo, s chutí se pustí do jídla, sice zde nevaří tak dobře jako v sídle, ale i tak je to velmi dobré a chutné. 

Po jídle se rozhodne jít psát báseň, kterou si schoval u sebe.

Co už má napsané-

Ach, v těch nekonečných dálkách,

Tvé jasně modré oči, jako jasné hvězdy na obloze,

když přijde temná noc, tvá záře mi svítí na cestu,

jsi jako stříbrný měsíc na temném nebi, 

líbezná tvá vůně, která mě k tobě vábí,

nebeský úsměv, který mě okouzlil, rozbije chmurů tvář, 

když tiše se plížíš do mých snů,

padám do těch hlubin tvých jasných modrých očí, 

těch hlubokých koutů, záhadných hlubin jezera,

jsi jasné světlo a já noc,

lesk tvých světle fialových vlasů, které se třpytí, jako křišťál v paprscích slunečních paprsků, které hází odlesk do bílé, jako je tvá duše,

jsem tebou omámený, jako by jsi na mě použil kouzlo-

Pokračuje-

tajemství, které spí hluboko uvnitř mé duše,

skryto před zraky světa,

srdce toulavé, našlo svůj směr, tančí v mé hrudi, na tvé tóny z citery, když po nocích hraješ s pohledem do hor,

a já maluji další obraz, své tajné múzy,

chtěl bych tě vzít za ruce a tančit s tebou pod oblohou plnou hvězd, v tichu a melodii našich srdcí, splynutí našich duší

_____

Má to zde poměrně rád, dlouho nevydrží sedět v sídle a nic nedělat, občas se s Lim vydají na cesty, kam je nohy zavedou.

Ale ne pokaždé jsou na cestách spolu, protože třeba jeden musí jít něco řešit do jiného klanu, či má jiný úkol.

Nakonec se rozhodne jít spát, přeci jen je vyčerpaný a unavený z cesty, navíc když bude spát tak mu mnohem rychleji uteče čas čekání, než konečně uvidí Liho.

Tudíž si schová báseň a jde si lehnout do postele, která je na konci pokoje s výhledem ven z okna. Najde si pohodlnou polohu na spaní a během chvíle už spí.

_____

Sleduje z okna svého pokoje vodopády a hory v oblacích a padajícím sněhu, tentokrát na Wena myslí ještě víc, blíží se chvíle kdy se uvidí, za tu dobu se mnoho změnilo, v něm samotném, začal si víc a víc uvědomovat, že ho víc než rád, jako nejlepšího přítele, kterého zná od dětství, ale že jeho emoce a pocity jsou mnohem silnější a hlubší než si chtěl připustit, ale když si vzpomene na včerejší hru na citeru a na tu tmavě růžovou energii z jeho jádra a srdeční čakry, musel si to už přiznat. Jeho srdce prolomilo tu ledovou stěnu, skrze kterou všechny odhání, bylo pro něj opravdu dost těžké uznat to, že i on má srdce a dokáže k někomu cítit něco hlubšího a skutečného a když už někdo takový existuje, komu se to podařilo, je rád a vděčný za to že je to právě Wen Lao.

Nikdy neměl problém s tím, že by to byl muž, spíš nikdy nevěřil tomu že by se k němu někdo dokázal dostat až tak blízko. A je zmatený z toho, že není až tak chladný jako si celou dobu myslel, je to pro něj něco nového.

Nemůže usnout, takže když zjistí že jeho mladší sestra Yi ještě nespí a hraje v učebně na citeru, řekne si že se k ní přidá.

“Ahoj bratříčku.” pronese když si ho všimne.

“Ahoj.” odpoví ji.

Tak sourozenci začnou hrát spolu na citeru, tentokrát z něj nevychází žádné energie, za to je v tuhle chvíli celkem rád.

Má se svou mladší sestrou velmi dobrý vztah, přestože občas umí být poměrně otravná, ale to hlavně kvůli tomu, že vidí mnohem víc než by se zdálo, ale je její ochranářský starší bratr, kdyby se ji někdo byť dotkl a ublížil ji, tak by ho zabil.

Jemu je sedmnáct let a Yi patnáct, Li je stejně starý jako on.

“Vidím, že nemůžeš spát.” usměje se.

“To ty taky ne.” zašklebí se na ni.

“Že by, kvůli Wenovi?” ušklíbne se na něj.

“Ehm...” vyleze z něj.

“Vy dva k sobě patříte. On tě miluje už dlouho a vím že i ty jeho, ať se snažíš sám sebe přesvědčit o opaku sebevíc. Jste spřízněné duše, které mají být spolu. Až přijde správný čas, poznáš to sám.” teď ovšem změní tón hlasu, na vážný a hluboce a vážně se mu podívá do očí.

Trhne sebou. “On mě miluje?! Řekl snad něco? Jak to můžeš vědět!” vyletí z něj bez přemýšlení, sotva si to uvědomí, zarazí se a zkamení.

“Ne nic neříkal, stačí to jakým způsobem se na tebe dívá a jak se k tobě chová. A cítím to z vašich duší, vaše duše spolu mají tajemné pouto, ale jaké zatím nevím, to se mi neukazuje a ani neslyším pokračování melodie vašich duší.” pokčí rameny a mrkne na něj.

Teď si náhle uvědomil, že oba dva mají dar a moc, slyšet něčí duši bez magického duševního nástroje, který ostatní musí použít pokud chtějí tuto magii klanu Luo použít, ale oni dva jsou výjimkou, mají tento dar a občas i prokletí, od narození. Dědictví po jejich dávných předcích. Ale svou vlastní duši slyšet nedokáží ani s použitím magie či duševní zbraně.

Už se cítí klidnější na duši, takže se rozhodne jít spát. Cítí, že teď už dokáže usnout, položí citeru a jde ke dveřím.

“Dobrou noc.” řekne ji a odejde z místnosti.

Jeho sestra ho dohoní a chytne ho za rameno. Otočí se na ni.

“Ano?” pronese už unaveně.

“Hlavně jdi za svým srdcem a buď šťastný.” mrkne na něj a šibalsky se na něj usměje.