Zlaté koruny stromů 6. Naše svatyně aneb nejlepší místo v domě

Při sledování filmu mi má nejlepší sestřička zajede rukou do trenek a začne si hrát s mým tvrdým penisem, z mých úst se vydere slastný sten a olíznu si jazykem spodní ret. Jsem z ní vždycky docela dost nadržený, přestože jsem hlavně na muže, skoro čistý gay, tak moje sestra je prostě moje sestra, na tu v mém srdci nemá nikdo, ji prostě miluji ze všech nejvíc, tak to je. 

"To jdete zase šukat co?" pronese můj partner s vražedným pohledem na mou sestru. 

"Já chci hraní sestřičko." zakňučím a toho mého moc nevnímám, ale po chvilce se na něj otočím. "Ano minimálně to miláčku." odpovím mu. 

"Jo, ale ode mě to nechceš, všechno pořád chceš od své sestry a ode mě pomalu nic." odpoví mi podrážděně. 

"A navíc to máš zakázané. Máš ho pouze půjčeného, šukat s ním můžeš, ale ostatní věci ne, on je jen můj, nikomu jinému ho nedám." pronese má starší sestra. 

"Tak jsi to slyšel, jsem pouze mojí sestřičky a ona zase jen moje." pokrčím rameny. "Nevím proč to tak je, ale tak to prostě cítím ve svém srdci, já za to nemůžu. Ale to neznamená, že tebe nemiluji a nejsi pro mě důležitý, jsi hned po mé sestře druhý pro mě nejdůležitější. A fakt se mi teď nechce o tom už zase mluvit. Teď si chci užít hraní se sestřičkou." řeknu mu, momentálně mám v hlavě úplně jiné věci a myšlenky, než se opět dohadovat s mým partnerem, je to stále dokola to samé. 

Od

Já ho sice chápu, ale leze mi s tím dost na nervy. Opravdu nevím proč to tak je, ale je to realita, na jeho místě bych se asi choval v něčem podobně, jako právě on. 

I když mě s tím sere, tak ho hluboce miluji.

Asi se cítí méně cenný oproti mojí sestře, což chápu. Snažím se věnovat i jemu a hodně, ale city k mé sestře jsou silnější a hlubší, možná i protože je moje dvojče a rodina, možná proto ji miluji nejvíc ze všech. Ona jediná mi může dát úplně přesně, všechno co potřebuji a já ji.

Bylo nám to předurčeno, ještě dřív než jsme se narodili, bylo nám to souzeno, přesně tak. 

Po pár minutách. "Tak jdeme sestřičko?" prohodím. 

"Ano, můj milovaný bráško." odpoví mi, tak se vydáme do naší mučírny ve sklepě. 

Jonas mezitím vaří večeři. 

A ano máme ve sklepě BDSM mučírnu, všichni v tomhle domě to milují, dokonce i můj partner Xiao v tom našel zalíbení.

To sestřička umí dělat zázraky, tak nějak doslova. 

Jonas celý život hledal ženu, jako je ona a je taky první žena, které se dokázal svěřit s tím, že takové věci miluje a touží po nich. Takže mu skutečně vyhovuje, když nepočítám náš vztah, tak oni jsou spřízněné duše pro sebe stvoření, patří k sobě to je poznat, jako já a Xiao. Spřízněné duše. 

O naší mučírně víme jen my a sestry milenec, respektive další partner, má tři partnery. 

A ano je to pravda.

V astrálu jsme my tři její manželé, jen v tomhle světě to není možné. Rive byl před mnoha staletími její první manžel, mě to bylo umožněno před zhruba rokem a půl a Jonas se jim stal před pár měsíci. 

Je úplně jedno, kdo jsme a co jsme, ale Jonas mou sestru po tom koncertě našel přes astrál. Škoda, že nemůžeme být její manželé všichni v tomhle světě, v tom našem alespoň je normální incest a není zakázaný, alespoň někde můžeme být takoví jací jsme bez skrývání a tajemství. 

Vztahy a city jsou komplikované a složité. 

Ne vždy je láska jednoduchá, spíš to bývá právě naopak.

Naše mučírna není nijak extra velká, ale ani ne úplně malá, pro nás je akorát. Bývá pro jistotu zamčená, kdyby náhodou přišli nezvaní hosté, což na tomto místě je obvyklé. 

I když máme rádi kawaii věci, tak tento prostor určený pro naše hrátky, je v romantickém gothic stylu.

Stěny jsou v šedivé barvě, v rohu místnosti u zdi je velká postel, určená pro pouta na ruce a nohy, naproti je černá skříň s hračkami, pouta, roubík, bičíky, jehly, hřebíky, kladiva, jehlice a všechno možné, dokonce máme klec pro otroky a pranýř. Jo máme poměrně drahou sbírku, pomalu jako nějaký BDSM salon. 

Je pravda, že víc hraček jsme měli už v Číně, takže některé z nich máme už dlouho. 

Už v pubertě jsme spolu šukali, v šestnácti mi sestra poprvé udělala z koulí jehelníček, od té doby víme že to milujeme. 

Na šedých stěnách visí obrazy od Victoria Francesz, Cris Ortega, Yuriko Shirou a Enys Guerrero. Osvětlení je v rudé barvě. Na černém stole jsou různé hřbitovní svíčky, které má sestra ráda sbírá a je tu i malý černý gramofon na desky. 

Tento prostor je naše svatyně, nejoblíbenější místo v domě. 

Nás všech tady. 

Trávíme tu dost času, nejčastěji my se sestrou, ale střídáme se, aby to bylo aspoň trochu spravedlivý. 

Vskutku, naše domácnost je dost zvláštní a netradiční, alespoň pro ostatní lidi, ale pro nás je to normální. Jsme odlišní a úplně jiní, než ostatní, ale být normální je nuda a být jako všichni ostatní je nuda, radši se budu lišit než být stádová ovce. Takto to vidíme minimálně my tři, dalo by se říct že i můj partner, ale občas se mi zdá, že by byl radši normální a obyčejný, stádová ovce co se nijak neliší, což mu občas dělá problém, už jen v tom jaký mám vztah s mým dvojčetem. A on moc dobře ví, že kdyby na ni sáhl, tak bych ho zlámal, takže si na ni raději moc nevyskakuje, navíc ona by ho zvládla zlámat sama bez pomoci a to má menší postavu než já, je malá i když starší. Ale on ví, že jsem na její straně a vždycky se ji zastanu, že ona je pro mě na prvním místě a že bez ni nedokáži žít ani existovat, ani nechci bez ni můj život nemá smysl, kdybych přišel o všechny, tak bych to nějak přežil nakonec, ale ne bez mého dvojčete, nedám na ni dopustit a kdyby ji někdo ublížil, tak bych ho zabil. Bez ostatních si dokážu život představit, ale bez ni vážně ne. Kdybych přišel o mou sestru, to bych nepřežil a nezvládl. Jeden bez druhého nedokážeme žít ani existovat, to je realita. 

Pravá hluboká láska dvou dvojčat.