Duše oceánu

Zdroj obrázku

Stát na útesu a hledět do vln oceánu, slzy stékají po tvářích, hruď se svírá bolestí.

Kapky deště dopadají na mou bledou kůži, a vítr si hraje s mými havraními vlasy.
Rozevřít svá křídla a odletět, tam kde je lépe. Vrhnout se z útesu dolů a ukončit to trápení tohoto světa.
Půjdeš se mnou?
Poslouchat šum vln a vlastního umírajícího srdce.
Utrpení a bolest žití.
Kdy to skončí?

_
Oceán mé duše, ve kterém se topím, hluboký a temný, klidný a bouřlivý, chladný a krásný, daleký a rozlehlý, vzdálený i blízko, mírný a nebezpečný, uklidňující i smrtící, milující i nenávistný, náladový, věčný...  Nevyspitatelný, nepředvídatelný, chaotický...

Není vidět na dno, ale co když žádné nemá? Či co kdyby najednou přestal mít dno? Co by se stalo? Či co když propast nad ním nemá dno? 
Je tak bezstarostný, jaké to je být oceánem? Být oceánem musí být krásné, nemá starosti, nemá city ani emoce, nemusí vůbec nic, dělá si co chce, je volný... Nespoutaný.

Výzva 3.

Zdroj obrázku

Síla pravé lásky

Zdroj obrázku

Existují místa vašim očím neviditelná, existují vzdálená místa, na která se nemůžete dostat, skrytá v nekonečnosti času a prostoru, a právě z jednoho takového já pocházím.
Mé jméno je Victoria von Lune a mého mladšího bratra Darkbale von Lune, jsme dvojčata.

Ale v žádném případě, to neznamená že nikdo z nás ve vašem světě nikdy nebyl, právě že byl a mnohokrát, některé bytosti stále žijí mezi vámi, aniž by jste o tom vůbec věděli, což je ta krásná ironie, do toho většina z vás už na nás ani nevěří, pak se akorát divíte že skutečně existuje více bytostí, než jen vy, o to větší je to potom zábava...

Podívám se do temné oblohy, na krvavě rudý měsíc v úplňku, na hvězdy nad hlavou, stojím na pláži u moře, opět se ponořím do mých myšlenek...
_
Z místa, tak vzdáleného od toho, kde žijete vy lidé, z místa, skrytého daleko v galaxii. Mé říši se přezdívá Sanguinem Stellam, neboli krvácející hvězda, podle toho, jak má planeta vypadá, a taktéž podle toho, který druh na ni žije - upíři. Já této 'planetě' vládnu, jsem královna tohoto místa, mého druhu - královnou upírů. Přezdívá se mi Sanguis Reginae, neboli Krvavá královna. Jsem postrachem ve vesmíru, nikdo nechce zažít můj hněv, mám moc zničit existenci čehokoliv, už jsem zničila nejen mnoho bytostí, ale i celých dimenzí. Mnoho bytostí se mě bojí, ale přesto na mě stále někdo útočí, či na mé blízké, dokonce už byli i tací šílenci, kteří si dovolili sáhnout na mou jedinou rodinu, taková drzost, na mého mladšího brášku.

Prokleté duše 6 - Posmrtná láska? (DOKONČENO)

Slova: Prázdnota, les, pohled, vítr, emoce, vrána, brána

Cítím různé emoce, je to depresivní pohled. 

Najednou mě zničehonic políbí na má ústa. Překvapí mě to, nečekala jsem to od ní. Přidám se, začneme se divoce líbat. Je to úžasný pocit.

“Miluji tě Ai Enmo.” řekne tiše, poprvé mě osloví mým jménem.

“Pojďme odtud, pohřbím vaše ostatky.” odpovím ji. 

“Dobře.” znovu začne plakat. 

“Prosím neplač lásko moje.” začnu ji utírat slzy, které ji stékají po tvářích.

Prázdnota v mém srdci zmizela. Vyvedu ji ven z domu, pak jim přikáži aby vykopali hrob, pro ostatky. 

Vejdu zpět a vezmu jejich ostatky do rukou, vyjdu ven a položím to co z nich zbylo na zem, pak přinesu zbytek, mezitím vyhrabali díru do hlíny, já postupně vložím kosti do malého hrobu, pak je zahrabu. 

Všimnu si pár sakur, jdu k nim a utrhnu pár větviček s květy, a položím je beze slova na místo, kde jsou pohřbené.

“Omlouvám se, vám všem že jsem vám nevěřila.” špitne skrze slzy.