Prokleté duše 4 - Zraněné city?

Slova: Nespokojenost, smutek, samota, naděje, dětství

“To zní dobře, ale zatím nevím, stále mi přijde špatné, to co děláš, a děláte. Avšak mrzí mě, co se ti stalo, je mi tě líto. Já vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala, ani proč mám ty vize, o pekelné poště, a tobě, nevím jak tě mohu cítit, ani proč, máš pravdu, že mě to taktéž zajímá. Nechápu to.” odpoví mi zmateně.

“Je to zvláštní, spolu na to můžeme přijít.” nabídnu ji upřímně.

“To je. Dobře, a děkuji ti.” řekne poměrně smutně.

Jdu k ní, přivinu ji na svou nahou hruď, pak ji políbím. Nevím co je to za pocity a emoce, ale chci být po jejím boku, a chránit ji. Možná je tu nějaká ta naděje? Ale v čem? Sama nevím, jsem z toho zmatená, netuším, co se semnou děje. Vidím její odraz na hladině vody. Moje dětství nebylo vůbec šťastné, její pravděpodobně taky ne.

Vyjdeme ven z jezírka. Oblékneme se do oblečení, já si sednu na okraj jezírka, avšak místo mého odrazu vidím její odraz. Jak to? Můj odraz je její. Co se to děje? Podívám se na její odraz, a vidím sebe. Co to je? Jakoby se naše odrazy na hladině prohodily, jen nevím co to znamená. Bylo to jen na pár vteřin, ale bylo... Divné, zvláštní...

Prokleté duše 3 - Sběratelka zbloudilých duší?

Slova: Jezero, myšlenky, sakura, láska

Snaží se tomu bránit, a odstrčit mě od sebe, ale nedaří se jí to. 

“Jsi, tak roztomilá a krásná.” řeknu ji tiše do ouška, znova ji políbím.

“C-co to sakra děláš?” vypadne z ní, když se na chvíli odlepím od jejích rtů.

“Líbám tě.” šibalsky se usměji.

“A-ale proč?!” vyhrkne. 

“Protože chci. A přitahuješ mě.” odpovím.

“T-ty máš city a emoce?” diví se.

“Díky tomu, jsem dopadla takto, toto je můj trest. Nechci to dělat, ani si to neužívám. Za ta staletí se mi začalo dařit, splnění další části trestu, zapomenout na mou vlastní pomstu, začít být bez citů a emocí, ovšem do doby než jsi se objevila ty, díky tobě začínám opět něco cítit, už dávno jsem zapomněla jaký to je pocit, myslela jsem si, že už to ani nedokáži, jenže očividně ano...” řeknu se smutkem v hlase. “Avšak není, to tak že bych neměla vůbec žádné city a emoce, kolikrát je mi líto lidí, kteří do pekla nepatří, ale máme zakázané, jakkoliv do kletby zasahovat a vměšovat do ní své vlastní city a emoce. Je to složité vysvětlit.” dodám.