Hvězdy chtějí patřit tobě

Zdroj obrázku

[Halloween speciál 1]

Žiji ve svém sídle, s mým dvojčetem, mým králem, také s námi žije můj partner, taktéž partner mého bratra. My čtyři jsme upíři z čisté královské krve, původní krev, můj partner je démon, partner mého bratra je člověk, ale musel se vzdát svého lidského těla, a především života, ve světě, ze kterého pochází, jinak by nemohl vstoupit do našeho světa, musel se vzdát svého hmotného těla, tím pádem je lidskou duší. Mé jméno je Antoanietta, mého bratra Antoan, krále Rive, mého partnera Weni, a partnera mého bratra Tomie. Ale my s bratrem se oslovujeme sestřička a bratříček. Celkově je moc neoslovuji jmény. 

A, ano mám dva partnery, mého manžela Riveho, i démonického Weni. Dohromady miluji tři muže nadevše. Ano, já jsem královna upírů, chápete správně. 

Také s námi žijí naši sluhové. A upíří rada, má svůj dům na nádvoří sídla. 

*

Hledím na hvězdy, na temné obloze noci. Myslím na všechny, kteří mi zemřeli, vždy si představuji, že hvězdy jsou duše mých mrtvých. Milovala jsem je, jen někteří o tom ani nevěděli, a ostatní mě odmítli. Tedy, až na jednu ženu, která spáchala sebevraždu, když mi byli tak čtyři roky, zhruba, jo vlastně, ještě teta mé poslední partnerky, tu jsem také nemilovala, a 'rodinu' nepočítám.

Hledám jejich duše, v mém světě, avšak astrální říše, je velmi rozlehlá, je mnoho dimenzí, mnoho různých bytostí, každý druh žije, ve své říši, existují i bytosti, které si neuvědomují vlastní existenci, prostě jen existují...

Tím myslím lidi, když jsem ještě žila v lidském světě, jako 'člověk' za trest, a můj bratr, byl taktéž vyhozen, no a král nevím proč skončil v lidském světě. Žili jsme jako úplně cizí lidé, v jiných rodinách, bez Svých vzpomínek, na to kdo skutečně jsme, avšak postupem času jsme se nakonec našli, opět shledali ve světě lidí, a procitli, vzpomínky se nám vrátili, vzpomněli jsme si, na to kdo skutečně jsme. A můj partner, utekl tehdy do lidského světa, ukradl tělo nějakému člověku. 

Ale to už je minulost...

Od

*

Zrovna teď jsem do něj 'utekla'. Ráda zde sleduji noční oblohu, nebo sem chodím na lovy občas, či na hřbitovy a má oblíbená opuštěná místa. Lidé nás nemohou vidět, málokdy se stane, že nás nějaký člověk vidí, to jsou lidé, kteří mají magické schopnosti, respektive říká se jim média, ostatní lidé je berou, jako blázny a magory, což je výhoda, jenže někteří z nich jsou vskutku nebezpeční, co dokážou ublížit astrálním bytostem, také lidská hloupost, že se nás pokouší vyvolat atd...

Zapálím si cigaretu. Žijeme už delší dobu, v našem skutečném světě, avšak občas utíkáme, do lidského světa, zde jsem se také naučila, kouřit cigarety. 

***

Slzy stékají po tvářích. Jsem rozhádaná s mým partnerem, zase je na mě zlý a agresivní. Dost jsme se pohádali, chová se, jako naprostý ignorant, a idiot. Asi ho baví mi ubližovat. Nevím, co se mu honí v palici. Je těžké se v něm vyznat, avšak miluji ho nadevše, nechci ho nikdy znovu ztratit. Mám strach, že mě opustí. Už mám v sobě dost bolesti, před kterou nejde nikam utéct, nechci další bolest , ze ztráty, už jsem ho ztratila mnohokrát, už dál nechci, nemůžu. Je mi hrozně, ani nevím, proč se ke mě zase takto, začal chovat, už opět mi to nechce říct, jako téměř vždy, takže opět nevím, co mám dělat, klasické techniky, už tentokrát nezabírají, ovšem jestli vůbec někdy zabírali. Už opět, jen samé lži, a podrazy. Ach, proč mi to děláš? Vždyť to s tebou myslím, jen dobře. Proč nechápeš mou čistou a hlubokou lásku? To, jak moc tě miluji? Já, vím že nejsem dokonalá, ale kdo je? Něco, jako dokonalost neexistuje. Mám mnoho chyb, ale kdo je nemá? Snažím se, abych byla lepší, tvrdě na sobě pracuji. Bolí mě, jak se ke mě chováš, jenže jde poznat, že ti to dělá dobře, vidět mě trpět, máš z toho pořád srandu. Nevím, co jsem ti udělala, že jsi na mě takový. Jsi neupřímný, falešný a prolhaný. Proč musím milovat zrovna tebe? Je pravda, že jsem mohla dopadnout, mnohem hůř. Ale nemůžu tě nutit, aby jsi semnou zůstal, kdyby jsi chtěl nakonec skutečně odejít. Navíc, já nejsem tvá královna. Nechceš ani sex, pomalu na sebe nenecháš sáhnout, jsi odtažitý, jsi chladný. Vážně mě už nemiluješ, jak jsi říkal včera? Je to skutečně pravda, nebo údajně, jen kecy? Jsem v tobě naprosto ztracená, zmatená, což je očividně tvůj záměr, že? Pokaždé říkáš, úplně něco jiného, jak se v tom pak mám vyznat, jak ti pak mám věřit, jak mám vědět, kdy mi říkáš pravdu, a kdy mi lžeš do očí? Řekni mi, jak ti mám sakra věřit?! 

*

Proměním se ve vránu, a odletím na můj oblíbený starý hřbitov, kde se změním zpět do mé normální podoby. Začnu procházet mezi hroby, podzimní listí mi šustí pod nohama. Netrvá dlouho, a ucítím přítomnost mého mladšího bratra. 

“Já věděl, že tu budeš.” promluví, když se změní zpět do své podoby. 

“Děje se snad něco?” odpovím hned. 

“Ne nic sestřičko, jen mám o tebe obavy, nic víc.” odpoví a políbí mě na ústa.

“Miluji tě, bráško, jak je to jen možné. Miluji tě nadevše.” pronesu.

“Taky tě miluji nadevše, sestřičko.” znovu mě políbí na ústa. 

“Ten úplněk, je překrásný.” řeknu. 

“Tak, jako ty.” odpoví. 

“Nebo, jako ty.” ušklíbnu se. 

Ještě, že mám svého mladšího bratra, jinak bych, se zbláznila, ještě víc, než už šílená jsem. 

Dám si cigaretu do pusy a zapálím ji, potáhnu si z ní, a vyfouknu kouř, cigarety mě vážně nemohou zabít.  

“Tak, jako oba dva.” usměje se na mě svým kouzelným úsměvem. 

“Ty jsi to celou dobu věděl, proč jsi mi nic neřekl? Nebo náš kamarád démon, ten by ho mohl hned zničit.” řeknu smutně. “To nemůžu už věřit, ani vlastní rodině?” dodám se slzami v očích. 

“Já to nevěděl. Kdybych to věděl, tak bych se ho nezastával. Ale, je pravda, že mě dvakrát zachránil, což za to mu dlužíme. Nevím, proč přesně, se začal zase chovat, jako idiot, ale z druhé strany, ho chápu.” odpoví mi. 

“Já vím. Ale, tak moc to bolí. Proč mi nikdo nic neřekl?” odpovím se vzlyky. “Respektive, já to věděla, ale všichni ze mě dělali debila, že to tak není.” dodám. 

“Je těžké se v něm vyznat. Upřímně, sám nevím, jestli říkal pravdu, nebo opět lhal.” promluví zamyšleně. 

“Právě, že jsem na tom úplně stejně. Také nevím, jestli říkal pravdu, či zase lhal.” odpovím mu. 

Obejme mě, a políbí do mých černých vlasů. Hlavu mám na jeho hrudi. Pláču v jeho objetí. Uklidňuje mě jeho přítomnost, přeci jen je to můj mladší bráška, dvojče, které miluji nadevše. 

“Bez tak, zase plácal nesmysly, nejspíše si opět potřeboval na někom vybít vztek, a na nás chlapy si netroufne.” snaží se mě uklidnit. “Ale není to fér, když mu zrovna nic špatného neuděláš.” dodá.

“Sám život není fér.” odpovím mu.

“To máš bohužel pravdu.” souhlasí.

“Pojďme na lov, mám žízeň.” nadhodím. 

“Já taky.” usměje se na mě, svým kouzelným úsměvem. 

Takže ze hřbitova jdeme na lov, respektive se proměníme do podoby vrány, a letíme pryč. Nedaleko od hřbitova, je les a u něj obydlí lidí, je dobré že toto místo, je takové zapadlé. Zrovna tudy prochází nějaký pár, takže se s bratrem hned zakousneme do jednoho z nich.

Takto jsme zabili ještě pár lidí, bratr ví, že mě lov v lidském světě uklidňuje, že když si zabiji několik lidí, tak se poměrně uklidním. 

“Pojďme zpět do sídla, sestřičko.” promluví.

Já jen kývnu hlavou na souhlas. Tak se vrátíme do našeho světa. 

*

“Pojď si semnou dát krvavou lázeň.” navrhnu mu. 

“Dobře, za chvíli za tebou přijdu.” odpoví mi.

“Fajn.” odpovím, a jdu ke krvavému jezírku.  

Svléknu si své dlouhé černé šaty, do své bílé košilky, vejdu do krvavé lázně. Netrvá dlouho a bráška se ke mě přidá. Pozorujeme nebe v barvě krve, a krvavý úplněk, v jezírku jsou hroby našich rodičů, takto s nimi můžeme být spojení, dává nám to sílu, za námi jsou černé stromy, toto je místo, kam smíme, jen my dva. 

“Naštěstí jsme se kdysi mohli vrátit zpět sem, vlastně já až díky tobě.” poznamená.

“To je dobře, v lidském světě mi hrabalo.” povzdychnu si. “Já vím, ty jsi si tam našel partnera.” usměji se. 

“To našel.” také se usměje.

“Život je bolest, věčné utrpení, alespoň že mám tebe, bráško, vůbec nevím co bych si bez tebe počala. Asi bych se nechala něčím zničit.” řeknu smutně. 

“Vecnost je vskutku dlouhá, a ztratili jsme mnoho, opravdu dost, za ta staletí, bolest  a utrpení, ale máme jeden toho druhého, to je hlavní, taky nevím co bych bez tebe dělal, ale stále mám svého partnera, jenže my jsme doslova jedna duše, ne spřízněné duše, ovšem existují bytosti, které to mohou jednoduše změnit, už se to dvakrát stalo.” odpoví mi.

“V tu chvíli jsem cítila, jak se má duše doslova trhá na kusy. Bojím se, že se to někdy něčemu podaří, vzít mi tě.” znovu se mi chce plakat, při té vzpomínce a myšlence. 

“To chápu, bylo to jen tak tak.” odpoví mi a políbí mě na ústa. “Moc tě miluji sestřičko, nejvíce jak je to jen možné, jsi nejlepší sestra na světě.” dodá.

“Taky tě miluji nejvíce, jak to jen jde, právě proto se bojím, že tě ztratím.” rukou sáhnu na jeho tvrdý penis, začnu si prsty hrát se špičkou, z jeho úst se ozve slastný vzdech. 

Začne mi svlékat košilku, pak uchopí do pusy mou bradavku, z mých úst se vydere slastný sten, poté vsune prsty do mé vagíny, slastně se prohnu v zádech. 

“Pojďme do komnaty.” prohodí.

Tak vylezeme z krvavého jezírka, jdeme do komnaty, kde mě položí na postel, vedle mě položí naše oblečení, poté do mé vagíny vsune svůj tvrdý penis, začne se okamžitě hýbat, a tvrdě mě šukat, tak jak to miluji. Ovšem po chvíli se několikrát po sobě udělá, sotva ze mě vysune penis, povalím ho pod sebe, a začnu mu do varlat píchat různé barvy jehel, najednou se ve dveřích objeví můj král, hned vedle něj stojí partner mého bratra.

“Můžeme se přidat lásko?” promluví Rive.

“Rozhodně, ta aby odmítla další páry koulí, a další penisy, na hraní? To by jinak nebyla má milovaná sestřička.” začne se smát můj bratr. 

Takže oba dva vejdou za námi do komnaty, a zavřou za sebou dveře. Jenže hned na to se znovu otevřou, je to můj partner, všichni se na něj podíváme. Avšak já s vražedným pohledem. Moc dobře vím co chce.

“Ehhhm...” vypadne z něj. “Můžu poprosit o hraní?” nakonec se zeptá. 

“To myslíš, jako vážně? Po tom co jsi udělal? Jak jsi se opět choval?” zvednu obočí.

“Já to říkal, jelikož jsem byl naštvaný, nebyla to pravda. Věděl jsem, že ti to ublíží. V tu chvíli jsem prostě chtěl ublížit.” řekne a sklopí pohled do země. 

“Já ti v tom už nevěřím, lhal jsi mi mnohokrát, jak ti mám věřit? Hmm?” řeknu chladně. 

“Je mi jedno, jestli mi věříš nebo ne, já vím, že jsem to říkal, jen abych ti v té chvíli ublížil, a že to není pravda.” dodá.

“Fajn, ale musíš pokleknout, a přede všemi se mi omluvit.” rozhodnu nakonec. 

“Omlouvám se, královno. Mohu poprosit o hraní?” promluví v úklonu.

Já protočím očima, nakonec kývnu hlavou na souhlas. Vím, že ten se už nezmění, ani nevím, jak jsem se do něj kdysi dávno zamilovala. Ale je pravda, že když jsme ještě tehdy žili v lidském světě, tak když jsme spolu byli potřetí, staral se o mě, v té době také zachránil mého bratra. I když se stále, chvílemi chová, jako naprostý debil a idiot, pořád ho miluji, tato láska už kdysi, byla prokletí, nervy a stres, ale to očividně pro nás oba. Ovšem chlapů, začínám mít plné zuby, až na mého bratra, a možná krále, k tomu jsem pomalu čistá lesba, co se cítí víc, jako muž, moje dvojče, je zase pomalu čistý gay, taková naše holčička, ale oba dva jsme bisexuální, když budu mluvit, jen o mě a bratrovi, jinak všichni čtyři jsme bisexuální, až na partnera, bratra, který je gay, jen si ode mě nechává dělat hraní, jinak se ženou nic. Pro mě je to jako osobní vězení, milovat muže, ale být na ženy. 

“Vstaň. Fajn, ale už se chovej normálně, ne jako debil, laskavě, nebo to je pro tebe, tak těžké?” promluvím vážným tónem hlasu. 

“Já už nejspíše jiný nebudu.” ozve se.

“Jo, to vím taky.” probodnu ho svými černými oči, které mám, jen když jsem pekelně naštvaná, tedy hlavně, v těchto chvílích, ale ne pokaždé.

Až dokončím jehelníček z koulí mému bratrovi, zelenými, růžovými, černými, šedivými a modrými jehlami, přijde na řadu Rive, políbí mě na ústa, lehne si na postel, čeká na tu slast, která za okamžik přijde, dostane čtyři růžové, šest zelených, čtyři černé, dvě modré. Tomie dostane taktéž slušný jehelníček, šest modrých, dvě šedivé, čtyři růžové, čtyři zelené. Weni za trest má osm oranžových, k tomu dvě růžové, čtyři zelené. Do žaludu jsem tentokrát neměla náladu na žádné jehly, navíc ty jsem kdysi v lidském světě používala na získání krve. Všichni tři jsou na mě dost nadržení, takže mě také za odměnu pořádně vyšukají. 

“Jdu se napít krve z fontány. Jdete semnou?” zeptám se, mezitím se obléknu do mých černých šatů.

“Jasně, že půjdeme naše milovaná paní.” políbí mě Antoan i Rive.

Rychle se obléknou, a oba dva mě chytí kolem pasu. Weni nejde, jelikož není upír, a taktéž Tomie.

Když dojdeme dolů na nádvoří, začneme pít lahodnou rudou krev. 

“Myslím, že ho už můžeš proměnit v jednoho z nás. Mohli bychom vám uspořádat svatbu. Co myslíš ty Rive? Podle mě je tu s námi už dostatečně dlouho, aby se mohl stát jedním z nás. Pár staletí to už bude, a přestali s ním být problémy, k tomu mého bratra očividně skutečně miluje, vždyť se kvůli němu kdysi dávno všeho vzdal, jen aby mohl být s ním.” otočím se na krále. 

“To máš pravdu, lásko. Už by ho proměnit mohl, a svatba zní dobře. Ano, už je s námi vskutku dlouho, zítra si o tom promluvíme pořádně. Pojďme teď spát, byli to dlouhé dvě noci.” odpoví mi.

My tři máme společný pokoj, v podzemí sídla, ale v královské části, kam nikdo jiný, než my nesmí vstoupit, jinak by toho, kdo by to porušil, čekal přísný trest. Vejdeme dovnitř a ulehneme, do svých černých rakví, zavřeme víka. 

*

Mezi upíry vládne přísná hierarchie, muži vládnou a rozhodují, já mám v tomto štěstí, jelikož jsem z čisté původní a hlavně královské krve, navíc jsem královna, tudíž vládnu mužům, a oni musí poslouchat, svou královnu, což v tomto je to u mého druhu výhra. Kdyby byl můj bratr starší, než já, tak bych musela poslouchat já jeho.  

*

Večer se probudíme, vylezeme ze svých elegantních rakví, políbíme se, převlékneme do svých temných viktoriánských oděvů, ve viktoriánské módě chodíme, poměrně často, i v této době, jsme žili. 

Odejdeme na nádvoří sídla, kde se pořádně a dosyta napijeme krve.

“Tu proměnu a svatbu schvaluji. Jinak jsem našel několik duší, co tak dlouho hledáš, má drahá.” řekne zamyšleně Rive, usměje se na mě.

“Já nedávno na jednu narazil, zapomněl jsem ti to říct, drahá sestřičko.” přidá se hned. 

“Vážně?! To je úžasné!” vytřeštím své stříbrné oči. 

“Ano, vážně, přivedl jsem je pro tebe, jako dárek. Dalo mi to vskutku hodně práce, hledal jsem je pro tebe, dlouhou dobu, několik staletí.” odpoví mi Rive. 

“Jsem tak šťastná! Myslela jsem si, že je už nikdy nenajdu, neuvidím!” skočím mu do náruče, pohladí mé dlouhé černé vlasy, a políbí mě. 

“Jsem vždy šťastný, když vidím tvůj úsměv, který jsem tak dlouho neviděl.” jde poznat, že je rád. 

“A kdy ho můžu proměnit?” zajímá se bráška.

“Až bude úplněk, to bude i vaše svatba, což je za tři dny.” odpovím mu. 

***O tři dny později***

Je nádherný úplněk, blíží se svatba. 

Bratr má na sobě krásné černé viktoriánské oblečení, a jeho partner černo bílé elegantní oblečení. Vypadají nádherně. Poté co se obléknou, jdeme na místní hřbitov, kde jsou už upíři z vysokých vrstev, upíří rada. Také byli pozváni, moji přátelé, kteří dávno zemřeli, jako vážení hosté. Já a Rive, jsme něco, jako pro lidi kněz, obrazně řečeno. Takže my dva stojíme u oltáře, na přednesu, respektive já jsem, něco jako družička, mám na sobě dlouhé černé a krvavě rudé šaty, a černý závoj, v ruce držím kytici černých růží, mám u sebe i zlaté prsteny s rudým kamínkem, ve tvaru srdce, ale tak jak srdce skutečně vypadá. Na oltáři jsou černé svíce, lebky našich rodičů. 

“Vážený Antoane Arakhasi, berete si zde přítomného Tomie Luke, za svého manžela, v dobrém i zlém?” pronese Rive. 

“Ano, beru.” odpoví.

“Nasaďte mu prsten.” podám bratrovi prsten, který mu nasadí. 

“A vy zde přítomný Tomie Luke, berete si zde přítomného Antoane Arakhasi  za svého manžela, v dobrém i zlém?” pokračuje Rive. 

“Ano, jasně že beru.” podívá se do jeho očí. 

“Dobře, nasaďte mu prsten.” tak mu ho podám. 

“A teď se navzájem napijte své krve.” tak to udělají. 

“Prohlašuji vás mužem a mužem, odteď jste spojeni na věčnost.” uzavře proslov Rive. 

Já podám bratrovi kytici černých růží, a on ji hodí za sebe, chytí ji nějaký muž. 

***O pět set let později***

Během postupu času, se našli všechny duše, těch co mi zemřeli, a žijí s námi v sídle. Jsou chvíle smutku a žalu, ale občas i pěkné chvíle. Věčnost je vážně nekonečná...

“Hvězdy chtějí patřit tobě.” pronese bratr, a políbí mě.