Úzký srpek měsíce jemně ozařoval ztemnělou kamenitou pláž. Byla poklidná noc. Vlny moře se ani nehnuly. Nezašustil jediný lísteček stromu. Ani netopýří křídla se nikde nezatřepotala. A stejně mlčenlivé se zdály být i nedaleké domy a zahrady se záhony růží. Jen to hrobové bezhlesné ticho. A tma, která, jako by se vkrádala i do mysli mladého Pietra, co se právě schovával ve stínech tří opuštěných pomerančovníků. Na někoho čekal. A ten někdo měl přijet svým kočárem už před nějakou dobou. Na nedaleké kostelní věži už dávno odbyly dvě hodiny. A ten jeho stísněný pocit neustával. Co když nepřijede? Pietro přece musí nahlédnou do toho deníku starého Lorenza. Čaroděje, co byl znám ve značné části Itálie pro svou prohnanost, ale také pro neuvěřitelné kouzelnické schopnosti.
Pravda. Nedávno zemřel. Tak dlouho se skrýval před inkvizicí, aby nakonec někde v lesích zakopl o kořeny shnilého pařezu. Ale jeho myšlenky nesmí přijít vniveč. Proto se také čarodějnický učeň Pietro domluvil s Lorenzovým synem Vicenzem, že ten tenký vetchý sešitek získají. Navzdory tomu, že je teď Lorenzovo obydlí nejspíš hlídáno a ten deník je někde v něm. Proto se měli potkat takhle složitě. Ale kde je? Mladík se už o Vincenza začal obávat. Co když ho potkalo něco zlého?
A pak se to stalo. Jedny ruce ho náhle uchopily zezadu za krk a druhé mu zkroutily jeho vlastní paže za záda. Pietro s sebou házel. Bojoval, co mu síly stačily. Ale marně. Útočníci byli dva a navíc měli nadlidskou sílu. Teprve až když jeden z nich vycenil lesknoucí se dlouhé špičáky, hned věděl, odkud vítr vane. Tihle dva nebyli obyčejní pobudové, co by nu ukradli měděné mince z kapsy a přívěsek z kočičího zlata z pouti, co mu dala jeho milá. Ne. Tohle je daleko horší. Upadl do spárů krvelačných upírům.
Už cítil, jak se smrduté zuby toho menšího zlehka dotýkají jeho šíje. Zatímco ten vyšší ho zabrzdil: „Počkej, Giovani, nemůžeš ho zhlnout tak najednou. Nezapomeň, že já ho viděl první.“ Ten druhý na svého kumpána vrhl zlobný pohled. Nesnášel, když se někdo plete mezi něj a jeho jídlo: „Ale já ho první ucítil. Daleko dřív, než tys ho viděl. O můj díl mě nepřipravíš, Manueli.“ Manuel se ale usmál: „Tak víš co? Hezky rovným dílem. Já jeden lok a ty druhý. A ne že mě budeš zase šidit.“
Pietro se snažil upamatovat na to, jak ho tenkrát Lorenzo učil to kouzlo, které by z těch dvou na pár desítek minut udělalo nehybné sochy. Ale nemohl si v tom stresu vzpomenout, jak se dělá. Studoval magii přece tak krátce. Upíři ho možná zabijí v příští minutě... Ale ne. Nesmí se vzdát. Musí zkusit alespoň něco. Ale co? Vždyť to jediné, co doopravdy dokáže, je vyčarovat vůni. A to mu asi v tuto chvíli bude úplně k ničemu.
Anebo ne...? Česnek. Ano. Musí vyčarovat vůni česneku. To ty dva snad zažene. A jak si usmyslel, tak udělal. Začal se usilovně soustředit na tuto zeleninu. Zatímco Giovany s Manuelem se pořád ještě dohadovali, na jaký díl krve má který z nich právo, Pietro si už představil, jak ho prostupuje odér česneku. Jak se line z jeho těla. Jak vstupuje do nosních dírek těch nenažraných netvorů. „Fuj,“ rozkašlal se Manuel. „Kde se to tu tak najednou vzalo?“ A Giovani mu se zakrytými ústy odpověděl: „Rychle pryč, než se tu pobleju. Tohle nedávám.“ A během pár okamžiků byli oba dva pryč.
Pietro si oddechl. A ještě víc se mu ulevilo, když uslyšel klapot koňských kopyt a na kozlíku tmavého kočáru seděl jeho dobrý známý Vincenzo. Pietro mu vyběhl naproti: „Kdes proboha byl tak dlouho? A máš ten deník?“ Vincenzo ukázal knížečku nad hlavou a zazubil se: „Víš. Stavil jsem se cestou ještě v bordelu za Lucrecií a lehce se to protáhlo. Promiň, že jsi na mě musel tak dlouho čekat. Ale vsadím se, že jsi beztak celou dobu prospal. Za takové teplé a tiché noci se ani nic jiného dělat nedá.“ A Pietro si jen hořce povzdechl. Kdyby jen Vincenzo věděl…
A pak se to stalo. Jedny ruce ho náhle uchopily zezadu za krk a druhé mu zkroutily jeho vlastní paže za záda. Pietro s sebou házel. Bojoval, co mu síly stačily. Ale marně. Útočníci byli dva a navíc měli nadlidskou sílu. Teprve až když jeden z nich vycenil lesknoucí se dlouhé špičáky, hned věděl, odkud vítr vane. Tihle dva nebyli obyčejní pobudové, co by nu ukradli měděné mince z kapsy a přívěsek z kočičího zlata z pouti, co mu dala jeho milá. Ne. Tohle je daleko horší. Upadl do spárů krvelačných upírům.
Už cítil, jak se smrduté zuby toho menšího zlehka dotýkají jeho šíje. Zatímco ten vyšší ho zabrzdil: „Počkej, Giovani, nemůžeš ho zhlnout tak najednou. Nezapomeň, že já ho viděl první.“ Ten druhý na svého kumpána vrhl zlobný pohled. Nesnášel, když se někdo plete mezi něj a jeho jídlo: „Ale já ho první ucítil. Daleko dřív, než tys ho viděl. O můj díl mě nepřipravíš, Manueli.“ Manuel se ale usmál: „Tak víš co? Hezky rovným dílem. Já jeden lok a ty druhý. A ne že mě budeš zase šidit.“
Pietro se snažil upamatovat na to, jak ho tenkrát Lorenzo učil to kouzlo, které by z těch dvou na pár desítek minut udělalo nehybné sochy. Ale nemohl si v tom stresu vzpomenout, jak se dělá. Studoval magii přece tak krátce. Upíři ho možná zabijí v příští minutě... Ale ne. Nesmí se vzdát. Musí zkusit alespoň něco. Ale co? Vždyť to jediné, co doopravdy dokáže, je vyčarovat vůni. A to mu asi v tuto chvíli bude úplně k ničemu.
Anebo ne...? Česnek. Ano. Musí vyčarovat vůni česneku. To ty dva snad zažene. A jak si usmyslel, tak udělal. Začal se usilovně soustředit na tuto zeleninu. Zatímco Giovany s Manuelem se pořád ještě dohadovali, na jaký díl krve má který z nich právo, Pietro si už představil, jak ho prostupuje odér česneku. Jak se line z jeho těla. Jak vstupuje do nosních dírek těch nenažraných netvorů. „Fuj,“ rozkašlal se Manuel. „Kde se to tu tak najednou vzalo?“ A Giovani mu se zakrytými ústy odpověděl: „Rychle pryč, než se tu pobleju. Tohle nedávám.“ A během pár okamžiků byli oba dva pryč.
Pietro si oddechl. A ještě víc se mu ulevilo, když uslyšel klapot koňských kopyt a na kozlíku tmavého kočáru seděl jeho dobrý známý Vincenzo. Pietro mu vyběhl naproti: „Kdes proboha byl tak dlouho? A máš ten deník?“ Vincenzo ukázal knížečku nad hlavou a zazubil se: „Víš. Stavil jsem se cestou ještě v bordelu za Lucrecií a lehce se to protáhlo. Promiň, že jsi na mě musel tak dlouho čekat. Ale vsadím se, že jsi beztak celou dobu prospal. Za takové teplé a tiché noci se ani nic jiného dělat nedá.“ A Pietro si jen hořce povzdechl. Kdyby jen Vincenzo věděl…
Přezdívka : Iri
Blog : https://cestasnum.blogspot.com
Blog : https://cestasnum.blogspot.com
Noční setkání
Znala jsem les , jenž svá tajemství měl a studánku která byla křišťálově čistá V její hladině před den slunce se odráželo a v noci pro změnu měsíc zas. Lesní zvěř k ní chodila beze strachu pít a ve stínu stromu ochranu před sluncem, nalézala. Málo kdo o té studánce ví a ten kdo k ní cestu znal ten jí neprozradil dál. Jen přece les to byl hluboký ale nebyl temný a přesto znal příběh , jenž lesy si mezi sebou vyprávěly. V korunách stromů , kdy vítr jemně vál a ptačí zpěv zněl. Les procital a příběh ten dalším lesům vyprávěl .
Snad by to byl den jako každý jiný ale osud tomu chtěl jinak. Byla již pozdní hodina a Katka pospíchala na poslední vlak do města Osek , neušila zdali ho však stihne. Měla na to jen pul hodiny , a její cesta byla dlouhá. Musela se rozhodovat rychle but to vezme na vlakové nádraží zkratkou přes park a nebo půjde osvětlenou ulicí. Po krátké úvaze se rozhodla pro zkratka . Jen přece potřebovala být doma včas. Jenže netušila , že je celou dobu sledovaná zdejším bezdomovcem.
Přesto ale byla nervózní a každou chvíli se za sebe ohlížela , jenže bezdomovci jsou znalí a ví jak se skrýt. On sám však netušil , že již nějakou dobu je v hledáčku někoho jiného. Rudě zářící oči ve tmě za mužem se vydaly a tiše jej pronásledovaly.
On se mezitím k mladé ženě blížil s nekalými úmysly . Když jej náhlé k sobě vztáhly bílé ruce a do jeho krku se špičáky ostré jak břitva zakously. Jeho tělo pak do lesa skryl a sám se zpět do stinu noci navrátil. Katka netušila jakému nebezpečí unikla avšak stalo se že cestou na vlak zakopla a k zemi spadla. Chtěla vědět co její pád způsobilo a tak překážku tu hledala. K jejímu překvapení to byl starý deník , který měl zámek ve tvaru růže. Z nedalekého nádraží se náhle ozvalo houkán vlaku a Katka sebou trhla , Z hrudi se jí vydral povzdech. Kdyby jen nezakopla a nezačala hledat předmět , o který se málem přizabila. Neujelo by jí to . Ale ted je pozdě. S povzdechem na rtech se vydala na další vlak který měl ject za hodinu. Netušila , že jí mezitím pozorují dva upíři . Jeden již nasycený bezdomovcem a druhý stále hladoví, který si právě vybral dárkyni krve. On nezabíjel pokud nemusel. Snad proto se na nádraží za ní i vydaly .
Již na nádraží byla a na vlak čekala a knihu o Čarodějovi si četla. Když do čekárny vstoupily dva mladý muži . Oba byli vysocí a o něčem se tiše povídaly. Vypadalo to jako kdyby něco nebo někoho hledaly . Náhle jeden z nich zamířil k mladé ženě jenž viděl v čekárně. Potřeboval něco vědět.
Slečno nenašla jste deník v parku ? Je starý a pro mě důležitý , zámek má ve tvaru růže a na hřbetě vyrytého netopýra.
Ano m takový deník mám , ach máte pravdu má na hřbetě netopýra, je moc hezký zde ho máte.
Podala tomu muži , deník s úsměvem na tváři a on jej přijal. Chvíli váhal , a nad něčím přemýšleale nakonec se rozhodl.
Kdyby vám to nevadilo , mohl bych vás odvézt domu , jako poděkování za vrácení deníku. Jen povoz je poněkud jiný než jste zvyklá. Po krátkém zaváhaní přikývla a nabídka muže přijala. Ten druhý se k nim přidal . K jejímu překvapení došli na parkoviště kde stál , kočár a konmi tažený. Muž jenž je celou dobu doprovázel šel na místo vozka a ten druhý Katce otevřel dveře a pomohl do kočáru. Po chvilce cesty se na ní usmál a zeptal se jí kde bydlí. Katka mu pověděla svou adresu ale poněkud znejistila. Jeho oči začali zářit rudě a než se nadála držel jí v pevném obětí a své špičáky do jejího krku ponořil. Pil z ní dokud neupadla do bezvědomí.
Příštího dne se doma vzbudila netušící ak se tam dostala , s očima se na obraze s mořem zastavila na pár okamžiku. A s rukou si na krk šáhla kde dvě ranky cítila. Vše si z t té noci vybalila a ke svému překvapení i vzkaz napsaný nalezla. Jenž byl na obraze s mořem přichycen. Bylo tam jen slov děkuji.
Znala jsem les , jenž svá tajemství měl a studánku která byla křišťálově čistá V její hladině před den slunce se odráželo a v noci pro změnu měsíc zas. Lesní zvěř k ní chodila beze strachu pít a ve stínu stromu ochranu před sluncem, nalézala. Málo kdo o té studánce ví a ten kdo k ní cestu znal ten jí neprozradil dál. Jen přece les to byl hluboký ale nebyl temný a přesto znal příběh , jenž lesy si mezi sebou vyprávěly. V korunách stromů , kdy vítr jemně vál a ptačí zpěv zněl. Les procital a příběh ten dalším lesům vyprávěl .
Snad by to byl den jako každý jiný ale osud tomu chtěl jinak. Byla již pozdní hodina a Katka pospíchala na poslední vlak do města Osek , neušila zdali ho však stihne. Měla na to jen pul hodiny , a její cesta byla dlouhá. Musela se rozhodovat rychle but to vezme na vlakové nádraží zkratkou přes park a nebo půjde osvětlenou ulicí. Po krátké úvaze se rozhodla pro zkratka . Jen přece potřebovala být doma včas. Jenže netušila , že je celou dobu sledovaná zdejším bezdomovcem.
Přesto ale byla nervózní a každou chvíli se za sebe ohlížela , jenže bezdomovci jsou znalí a ví jak se skrýt. On sám však netušil , že již nějakou dobu je v hledáčku někoho jiného. Rudě zářící oči ve tmě za mužem se vydaly a tiše jej pronásledovaly.
On se mezitím k mladé ženě blížil s nekalými úmysly . Když jej náhlé k sobě vztáhly bílé ruce a do jeho krku se špičáky ostré jak břitva zakously. Jeho tělo pak do lesa skryl a sám se zpět do stinu noci navrátil. Katka netušila jakému nebezpečí unikla avšak stalo se že cestou na vlak zakopla a k zemi spadla. Chtěla vědět co její pád způsobilo a tak překážku tu hledala. K jejímu překvapení to byl starý deník , který měl zámek ve tvaru růže. Z nedalekého nádraží se náhle ozvalo houkán vlaku a Katka sebou trhla , Z hrudi se jí vydral povzdech. Kdyby jen nezakopla a nezačala hledat předmět , o který se málem přizabila. Neujelo by jí to . Ale ted je pozdě. S povzdechem na rtech se vydala na další vlak který měl ject za hodinu. Netušila , že jí mezitím pozorují dva upíři . Jeden již nasycený bezdomovcem a druhý stále hladoví, který si právě vybral dárkyni krve. On nezabíjel pokud nemusel. Snad proto se na nádraží za ní i vydaly .
Již na nádraží byla a na vlak čekala a knihu o Čarodějovi si četla. Když do čekárny vstoupily dva mladý muži . Oba byli vysocí a o něčem se tiše povídaly. Vypadalo to jako kdyby něco nebo někoho hledaly . Náhle jeden z nich zamířil k mladé ženě jenž viděl v čekárně. Potřeboval něco vědět.
Slečno nenašla jste deník v parku ? Je starý a pro mě důležitý , zámek má ve tvaru růže a na hřbetě vyrytého netopýra.
Ano m takový deník mám , ach máte pravdu má na hřbetě netopýra, je moc hezký zde ho máte.
Podala tomu muži , deník s úsměvem na tváři a on jej přijal. Chvíli váhal , a nad něčím přemýšleale nakonec se rozhodl.
Kdyby vám to nevadilo , mohl bych vás odvézt domu , jako poděkování za vrácení deníku. Jen povoz je poněkud jiný než jste zvyklá. Po krátkém zaváhaní přikývla a nabídka muže přijala. Ten druhý se k nim přidal . K jejímu překvapení došli na parkoviště kde stál , kočár a konmi tažený. Muž jenž je celou dobu doprovázel šel na místo vozka a ten druhý Katce otevřel dveře a pomohl do kočáru. Po chvilce cesty se na ní usmál a zeptal se jí kde bydlí. Katka mu pověděla svou adresu ale poněkud znejistila. Jeho oči začali zářit rudě a než se nadála držel jí v pevném obětí a své špičáky do jejího krku ponořil. Pil z ní dokud neupadla do bezvědomí.
Příštího dne se doma vzbudila netušící ak se tam dostala , s očima se na obraze s mořem zastavila na pár okamžiku. A s rukou si na krk šáhla kde dvě ranky cítila. Vše si z t té noci vybalila a ke svému překvapení i vzkaz napsaný nalezla. Jenž byl na obraze s mořem přichycen. Bylo tam jen slov děkuji.
Přezdívka: Wen Ning Qionglin
Opuštěný na černo obarvený dlouhovlasý podivín, toulavé povahy kterého přitahovaly upíři příběhy a Opuštěné stavby starších času, seděl na ošuntělé na zeleno natřené lavice a koukal se napůl rozpadající se kočár. Ten kočár mohl klidně být i nekolik staletí starý, strašně ho fascinovál jeho vzhled a místo, kde si v klidu trouchnivěl. Za svých času to mohl být honosně vypadající a stejně tak i kvalitou odpovídající dopravní prostředek, který byl jen pro nejužší okruh vybraných šlechticů. Byl v takovém prostoru který byl něco jako zahradní altán pro účel zaparkování kočáru aby za dešťových noci a dní na něj nepršelo a nešpinil se tak zbytečně. A nakonec o kus dál byl ten nejkrásnější nejtajnější a nejhonosnější palác či šlechtické sídlo v taktéž dezolatním stavu. Přemýšlel co ho tu už tolik let pořád tak často táhlo a dávalo nutkání se zde pravidelně vyskytovat. Neměl pro to vysvětlení rozhodně se zde ale vždy cítil tak dobře... bude to znít divné ale jako doma. Nakonec mu to připomíná, nějaké to upíři sídlo a když on upíry zboznoval hledal a dokonce si chtěl nějakou tu upiřici i najit.
Bylo to už pár hodin co tu zas trávil svůj volný čas, všiml si jak se pomalu začíná stmívát.
Nikdy tu nezůstává když se časově onoho dne blíží k hodinám které jsou hodiny noci. Jelikož okolí celého panství obklopuje hustý starý a děsivý les, v kterém zvěř je to nejmenší nebezpeční. Dějí se tu nadpřirozené a nevysvětlitelné anomálie chtěl byt pokousán upírkou která by z něj udělala svého nesmrtelného společníka, to se mu také jednoho krásneho dne splní, popravdě možná dřív než by si dokázal představit. Popravdě mu doslo že odsud už neodejde za světla a tak mu v hlavě vzniklá myšlenka, to sídlo je opuštěný již spousty let alespoň doufá v to a tak proč ne přečkat noc v tomto sídle někde možná bude ještě nějaké matrace nebo něco na čem by mohl přespat. Tak se postavil s lavičky a vydal se k hlavním dveřím s úmyslem to tu prozkoumat a najít místo na spaní. Jak tak šel tou potemělou chodbou číslo jedna, tak narazí na neuvěřitelně zachovalou ložnici.
Byl unavený a tak nebylo extrémně moc nad čím přemýšlet.
Lehl si do postele a hned na to usnul, jeho spánek vyruší podivný zvuk v místnosti. Proto se posadil a rychle se rozhlížel po místnosti, a uvidí temnotou zahalenou postavu, podle křivek ženu. Byl to jediný faktor který v té temnotě Byl rozeznatelný, protože byla tma a tak vytáhne telefon a zapne svítilnu. Posvítí si na ni a to co uvidí ho dost překvapí. Musel se třikrát přesvědčit zda je skutečné to co vidí, ale po chvíli přiznává že je to realita. Byl tak překvapen že nevěděl co říct, ale nakonec pronese "ty jsi upírka a toto je tvoje ložnice že? Já sem tu pro tebe teď na obtíž? Promiň nevěděl jsem že tu někdo skutečně bydlí " dokončí proslov a čeká co mu na to řekne. Ona se usměje " večeře do postele? Hmmm to nezní zas tak špatně. " posadi se vedle něj, a chvíli si ho tak prohlíží. (Možná že by to nemuselo být zas tak zle znamení, třeba tu je protože je to osud a možná by mohl být tím kdo zaplní prázdný místo a stane se společníkem. )
Cítila se poměrně hodně nastálou situaci pobavena, a tak jen zmíní malí poměrně důležitý detail " to ale není mé sídlo, jen zde existují, když je tak prázdné a Opuštěné. Miluji zde ten výhled na růžemi zarustající bývalou zahradu. Růže jsou moje oblíbené květiny, jak rude tak černé. Pocházím s britských ostrovů a jsem Královské krve původních upírů několik stovek až tisíce let starého rodokmenu." Řekne poměrně hrdě a pyšně, jelikož byla vskutku ráda za svoji druhovou pozici, v potravním a existenční pozici. Moře bylo jedno z mála věci které nemusela proto plavby lodí absolvovala jen dvakrát, i to bylo na ni víc než dost. Připadal si jako čaroděj a to jim vůbec není a už vůbec neumí kouzla. Celkově tato vzniklá situace byla možná osudem určena.
Nakonec jeji vzrušení bylo neskutečný, a tak se tento okamžik v mžiku promění na sexuální orgie Nakonec vytáhne na něj všechny své zbraně a úmyslně na něj nasedne a ukáže mu jak skvělé si sni bude užívat. No a když už tak proměnu bude provádět velice brzy, nejspíš zítra či pozítří! Když je dostatečně spokojený a euforie mel už dost tak už mu spokojena sama z sebou, dá dost času odpočívat. Zbytek večera si povídají a koukají na film který má v mobilu uloženy, a jsou v oběti jeden u toho druhého užívají si to a spokojeně odpočívájí. Kolem a kolem ona se najedla a on si užil přesně toho co by ho ani nenapadlo že se mu dnes poštěstí a co skutečně chtěl jednou zažít. Konečně se cítil zase plný života, a přitom právě ona je to co ho pomalu zabije. Všechno to jen diky tomu štěstí co mu do cesty připletlo jí. Koneckonců on chtěl být nesmrtelný, a ona mu to byla rozhodnutá dát. Také během jednoho večera z něj udělá mladého upíra, který je tak nádherný až slzy štěstí to vhání do očí a právě on rozšíří řady tohoto druhu.
Ona byla rozhodnutá s něj udělat svého druhá a mít pro věčnost konečně protějšek a svojí nesmrtelnou duši. Dnes našli oba dva to co od života chtěli no a tak když se další den probudí, je zde tma a okna jsou zabarikádovaná a teď už to mohl vidět jelikož z chodby prosvítá lehce světlo že venku už je slunečno, a teď mu dochází že tento pokoj mohl zjistit že je jiný a teď si to konečně vše mohl pospojovat. Přes škviry mezi prkny lehkým náznakem prosvítá světlo ale je v tak malém měřítku, že ji to rozhodně ublížit nemohlo.
Včerejší sexuální dovádění bylo neuvěřitelné, pořád tomu nemohl uvěřit. Byl to dlouhý sex oba se několikrát uspokojili navzájem a při tom posledním se mu i zakousla do krku a vysala k tomu i nějakou tu krev. Vzala svojí ruku prokousla si žílu a dala by mu napít svojí krve která by z něj udělala čim i ona je ale na to nebyl ten správný čas ani místo co se dělo potom si opravdu nepamatoval probudil se až rano což už nějakou chvili je Cítil se oslaben ale ležel spokojen vedle svojí upírky a ona se na něj po chvíli otočí. Opravdu krásné tiskla své dokonalý tělo na to jeho euforie a přenádherný pocit to byl. Navic šlo citit úplně všechno z jejího těla přilepený na nem a to vážně bylo senzační kdo by to řekl, že se mu tento sen splní no kdo by to řekl, Jak vidíte, i jen jedno přání stačí mít k tomu aby se jeden stal šťastný. A řeknu vám že opravdu má ted všechno co kdy chtěl, to vskutku ano.
Raja Lutherie
OdpovědětVymazatWen Ning Qionglin
OdpovědětVymazatRaja Luthriela
OdpovědětVymazatIri
OdpovědětVymazatIri
OdpovědětVymazatIri
OdpovědětVymazatWen Ning Qionglin
OdpovědětVymazatRaja Luthriela
OdpovědětVymazat