1. soutěž 1. kolo

Zdroj obrázku

Nakonec budou jen tři soutěžící, ten čtvrtý neposlal svůj příběh. Jinak hlasování je do komentářů, napište přezdívku pro koho hlasujete. 

Od

Přezdívka: Raja Luthriela

Blog: https://raja-luthriela.blogspot.com

Email: raja.luthriel@seznam.cz

Příběh nebo fanfikce: Příběh

Seděli tam a už notnou chvíli se dívali jeden druhému do očí. Ještě pořád překvapením nevěděli, co říct, a tak raději mlčeli. Jen šumění deště a vzdálené burácení hromů narušovalo to hrobové ticho. Co se to jen před chvílí stalo? Políbili se a po tom polibku už nikdy svět nebude, jako dřív. Ještě teď oba cítili dotek rtů toho druhého. Jak k tomu jen mohlo dojít? Přišlo to tak náhle.

Znali se přece tak krátce. Poprvé se potkali na koncertě kapely Metanoon. A hned zjistili, kolik toho mají společného. Poslouchají podobnou hudbu, jedí stejné jídlo a čtou i obdobné knihy. Spojovala je i láska k medovině, kterou dneska většina lidí už moc nepije. Spřátelili se. Nějakou dobu si pak dopisovali. Párkrát se i setkali. Zašli spolu na fotbal, jindy zase do kina. Za tak krátký čas se velice sblížili.

I dnes se to zpočátku zdálo být jako obyčejný sraz dvou kamarádů. Protože začínalo pršet, jeden druhého pozval k sobě do bytu. Dali si čaj a pustili si televizi. Chvíli se dívali na nějakou ujetou reality show. A pak přišla ta bouřka. A muselo uhodit někde blízko, protože v tu ránu se vypnula elektřina. Polehku se začínalo stmívat. Společně našli ve starožitné truhle, která působila vedle skříně z dřevotřísky, jako pěst na oko, nějaké svíčky a zapálili je. Hodně dlouho si povídali a vyprávěli si vtipné historky. Poté si nalili medovinu. A nejspíš jí vypili trochu víc, než měli.

„Nikdy jsem se s nikým necítil tak dobře, jako s tebou,“ řekl náhle první. A druhý odvětil, že i on to vnímá podobně. Že ani se svou bývalou holkou nepociťoval takovou bezbřehou důvěru a ten klid v duši, když je s ním. Nevěděl, co se děje, Nechtělo se mu věřit, že by snad mohl být gay. Až teď si uvědomil, jaká by to pro něj byla bolest, kdyby se už neměli nikdy potkat. A náhle se to stalo. Ten první si přisedl trochu blíž. A pak ještě blíž. Když uzřel, že se ten druhý neodtáhl, objal ho oběma rukama kolem ramen a vášnivě ho políbil. A jeho kamarád polibek opětoval. A teď, když se od sebe opět vzdálili, ještě nemohli uvěřit tomu, co právě prožili. Začíná pro ně oba nová životní etapa?

Přezdívka: Jackie Decker

Blog/web: https://jackiedecker.hys.cz/

Email: jackiedecker@seznam.cz

Typ soutěžního díla: FF (fanfikce)

Své city k tobě uzavřel jsem do truhly. Té, která běžně zdobí komnaty ušlechtilých. Ach, my jimi nikdy nebyli… Chtěl jsi, to ano. Velmi jsi chtěl. Usiloval jsi o Ušlechtilost, tu éterickou dámu vznášející se mimo dosah smrtelníků. Místy jsi se, řekl bych, pokoušel ji i znásilnit! Ale ona to je dáma cnostná a zbůhdarma svou přízeň nedává. A já? Při pohledu na mne Ušlechtilost klopila svůj zrak. Tanečním krokem, já vzýval její lad a krásu. I když se nechala vtáhnout do kola a propůjčila mi krátce svůj půvab, nikdy mi nepatřila. Tak jako já nepatřil jí…

Zahřmělo. Spustil se déšť za oknem z papíru. Mé rty se zachvěly, ale jen krátce. Jsi pryč. Už navždy!

Milovat a nenávidět stejnou osobu. Nemyslel jsem, že to je možné. Dal jsi mi nejednu životní lekci. To jak bolí tato zkušenost, je však z nich nejzásadnější. Vím, že bys mi rozuměl. Chápal bys, proč jsem to musel udělat. Rozuměj, věděl jsem, že to skončí právě takto, pokud dohrajeme šógi našich životů a pomst až do konce. Přesto jsem nedokázal přestat.

Tak jako ty. Yao-ge, setkáme se ještě? V příštím životě? Budu čekat.

Přezdívka: Veru

Blog/web: Wattpad

Email: rastakovav@seznam.cz

Příběh nebo fanfikce: Příběh

    ,,Johnny, notak." promluvila na mě má matka, která se už po čtvrté objevila v mém pokoji (a to je teprve deset hodin ráno a já jsem vzhůru dvě hodiny).

,,Někdy ze svého pokoje musíš jít ven. Přeci tady nebudeš zavřený až do své smrti." zas a opět mlela o tom samém; abych vylezl ven ze svého pokoje. 

,,Vždyť jsem byl venku před týdnem, to nestačilo?" otázal jsem se hořce, protože za mnou, kvůli té samé věci, chodila neustále už celý měsíc, několikrát denně. 

,,Přesně tak, před týdnem, Johnny!" lehce zvýšila hlas, i když k tomu neměla žádný důvod. Ona se mě chodí ptát pořád na to samé a já ji pořád stejně odpovídám; její problém, že ji to štve.

,,A to jsi vylezl ven jen proto, že byl pohřeb-" 

,,A co jako?!" naštval jsem se i já, ale na ni se stále nedíval; ani jsem nechtěl.

,,Je snad má věc, kdy budu chtít jít ven a kdy ne. Navíc nechápu, proč jsi na mě naštvaná. Ty za mnou lozíš jak ocásek a neustále řešíš to samé." pokroutil jsem nad celou situací očima a doufal, že mě konečně nechá být. 

,,Ty na mě zvyšovat hlas nebudeš!" ovšem ona ten svůj zvýšila ještě víc.

,,Jsem tvá matka, Johnny! Bojím se o tebe a mám právo se ptám, kdy půjdeš ven." sice na ni nevidím, protože k ní ležím zády, ale jsem si na stoprocent jistý, že své ruce má překřížené na hrudi a ještě u toho dupe nohou o podlahu. 

,,Zeptat se můžeš, ale ne třicetkrát denně, mami. Jsem vzhůru jen dvě hodiny a ty už jsi v mém pokoji počtvrté." řekl jsem jí tak, jak to je a doufal, že si uvědomí, jak moc danou situaci přehání. 

,,Začal si se ke mně chovat příšerně, Johnny." odfrkla si a z mého pokoje odešla. Poznal jsem to díky tomu, že klaply dveře. 

Hlasitě jsem si povzdechl a zadíval se na fotku v rámečku, kterou jsem měl položenou na nočním stolku vedle své postele. Rukou jsem si musel utřít tváře, po kterých mi tekly slzy. Nakonec jsem stejnou rukou rámeček sklopil tak, abych fotku neviděl a svůj zrak zabodl na jinou věc na svém nočním stolku. 

Prstýnek. 

Prstýnek od mého úžasného přítele, který jsem dostal k našemu druhému výročí. Dal mi ho se slovy, že jednou ten prstýnek nahradí zásnubním a že tenhle mám jako připomínku že to jednou udělá. Nad tou vzpomínkou jsem se musel pousmát, i když úsměv mi na tváři příliš dlouho nevydržel, když jsem si všiml invalidního vozíku vedle své postele (jeden ze dvou důvodů, proč nechci chodit ven). Zamračil jsem se a otočil se na druhý bok, abych si na ten debilní vozík nemusel dívat. 

I přesto, že je teprve deset ráno, zavřel jsem oči a pokusil se o spánek. Byl jsem pořád vcelku unavený a za ty dvě hodiny jsem se pokusil několikrát usnout, ale bez výsledku. Tak proč to nezkusit ještě jednou, že? 

     ,,Johnny?" zaslechl jsem hlas své matky. ,,Johnny vstávej, někdo za tebou přišel." ucítil jsem, jak mě jemně hladí po vlasech a doufala, že mě tím vzbudí. 

,,Kdo za mnou přišel?" zamumlal jsem ospale. Hlavně mě překvapilo, že za mnou vůbec někdo přišel (nejspíš to bude nějaký příbuzný nebo tak, takže žádná sláva). 

,,Páni Jonesová." odpověděla mi a já hned otevřel oči a na posteli se posadil. Má matka se jen trochu pousmála a zvedla se z postele.

,,Půjdu pro ni." oznámila a šla ke dveřím od mého pokoje, u kterých se však zastavila a ještě se na mě otočila. 

,,Děje se něco?" nadzvedl jsem nechápavě obočí. Hádám, že paní Jonesová se mnou potřebuje mluvit, když mě kvůli tomu matka musela budit a ona teď stojí a kouká na mě? 

,,Ne, nic se neděje." pokroutila hlavou.

,,Jen ti chci říct, že ti něco přinesla, tak jak přijde Wiliam, přineseme ti to do pokoje." zmínila jméno svého přítele a zároveň mého nevlastního otce. 

Nemohu vyloženě říct, že ho nenávidím, ale rád ho také nemám. Nikdy se mu moc nelíbilo, že má teď za syna gaye, ale naštěstí mě kvůli tomu nemlátí nebo o mně nevykládá, jaký jsem buzerant. To ale neznamená, že se mu furt nelíbí mít takového syna. No, nevlastního syna. 

,,Tak jo." nechápavě jsem přikývl.

,,Půjdeš už pro ni? Určitě už čeká déle než je třeba." trochu jsem ji popohnal, aby za mnou konečně pustila paní Jonesovou. Jsem hrozně netrpělivý, chci vědět, co mi přišla říct. 

,,Ach, ano." usmála se.

,,Už jdu pro ni." pověděla a s tím odešla z mého pokoje. Dveře nechala otevřené, ale teď jsem věděl, že nimi během několika sekund opět někdo projde, tak jsem po ní nekřičel, aby se za sebou naučila zavírat. 

Jak jsem tušil, během několika sekund dveřmi prošla paní Jonesová s menším, smutným, úsměvem na tváři. 

,,Ahoj, Johnny." posadila se ke mně na postel a pohladila mě po noze, jako to většinou matky dělávají (takové milé gesto).

,,Jak se máš?" otázala se, aby začala nějakou konverzaci. 

,,Chcete pravdu?" podíval jsem se jí do očí, ve kterých už jsem dokázal zahlédnout slzy. Paní Jonesová přikývla a já ji tedy řekl pravdu.

,,Mám se příšerně. Pořád se mi o něm zdá, všechno mi ho připomíná..." vydechl jsem a uhl pohledem. 

,,To jsme na tom stejně." uchechtla se, i když nebylo čemu se smát. Ale vím, že ona to vůbec jako vtip nemyslí, právě naopak.

,,Našla jsem v jeho skříni takovou velkou truhlu. Neotevřela jsem ji, takže nevím co v ní je, ale bylo na ni napsané tvé jméno, tak jsem ti ji přivezla." 

Tak to je ta věc, o které má matka mluvila. Jsem zvědavý, jaké poklady v truhle najdu, ale zároveň z toho mám i strach. 

,,Dobře." přikývl jsem a přemýšlel, jak tu truhlu paní Jonesová zvládla dovést sama a má matka není schopna ji přinést jen ke mně do pokoje (klasická lenost).

,,A také děkuji." opět jsem se na ni podíval. 

,,Není vůbec zač, Johnny." pousmála se, a pak jsme oba zůstali v tichosti. Paní Jonesová mě poté sevřela v pevném objetí.

,,Tak moc mě to mrzí." tiše vzlykla a já to už také nevydržel a sám se dal do pláče.

         Paní Jonesová odešla hned, jakmile se uklidnila. Já pak musel počkat další hodinu než se Wiliam vrátil z práce domů a přinesl mi truhlu do pokoje. Přinesl ji jenom on, takže matka určitě sedí s vínem u televize a úplně zapomněla, že má Wiliamovi s nějakou truhlou pomoct. 

,,To přinesla paní Jonesová, viď?" otázal se mě a já jenom přikývl.

,,Pořád se držíš toho, že se mnou nebudeš mluvit, dokud to není nutné?" nadzvedl obočí. 

,,Co chceš, abych ti řekl, Wiliame?" podíval jsem se na něj a vydechl.

,,Navíc, kdyby na tvém místě byla mamka, tak se k ní zachovám stejně." 

,,No dobrá." pokýval hlavou.

,,Chceš pomoct na zem, aby jsi mohl prozkoumat, co je v té truhle?" zeptal se, což mě celkem překvapilo, že se ptá na něco takového. To bych do něj nikdy neřekl. 

,,To je dobrý, zvládnu to sám." ujistil jsem ho a malinko se pousmál.

,,Ale jinak děkuji." 

,,Za málo." úsměv mi oplatil a z mého pokoje odešel, takže jsem zase zůstal sám, tak jak to mám rád. 

Chvíli jsem na vcelku velikou dřevěnou truhlu koukal a nakonec s postele slezl na zem. To byla ta jednodušší část, ale dostat se k oné truhle bylo mnohem horší než se sesunout na zem. Naštěstí, po pár minutách, se mi to podařilo a já seděl přímo před ní. 

Položil jsem na ni jednu ruku a prsty po ní lehce přejel. Abych byl přesnější, přejel jsem po svém jménu, které bylo napsané na víku. Žádný prach na mých prstech nezůstal; paní Jonesová nejspíš truhlu utřela (to je od ní velice milé). Během několika dalších sekund jsem truhlu nakonec otevřel a... Její obsah mě nějakým způsobem zklamal. 

Byly tam jen nějaké deníky, vlastně jenom dva, a také pár jiných věcí, které nevypadaly Jacobovi. A že jsem měl pravdu! Vzal jsem do rukou tmavě červenou mikinu, která patřila mně, ale už jsem ji delší dobu neviděl, protože si ji můj přítel "vypůjčil", ale nikdy nevrátil. Dále tam bylo jedno mé tričko a spousta mých gumových náramku, které měly na sobě natisklé mé oblíbené skupiny. Jacob si s nimi vždycky hrál, takže jsem mu je přenechal s tím, že si je zase vezmu zpátky, což se ovšem nikdy nestalo (až doteď...). 

Nakonec jsem z truhly vytáhl dva deníky a položil je vedle sebe. Do rukou jsem vzal ten ve spod, protože mě napadlo, že bude obsahovat věci ze staršího období. Otevřel jsem ho a hned na první stránce na mě vykoukl obrázek, který maloval Jacob. Byla to jeho nějaká vymyšlená postava, která seděla na koši na prádlo a v obličeji byla znuděná. Nad kresbou jsem se musel pousmát. 

Na dalších stránkách už byl prostý text, co jsi Jacob psal. Některé stránky měli dokonce i datum, ale ne všechny. Buď vždycky zapomněl tam datum napsat nebo prostě nechtěl. Nalistoval jsem asi do půlky deníku a začal číst. 

Takhle jsem četl několik hodin, dokud jsem první deník neměl celý přečtený. Hodně věcí mě rozplakalo, tak proto mi to trvalo tak dlouho; potřeboval jsem pokaždé čas na uklidnění, abych mohl pokračovat ve čtení. 

Díky všem těm vzpomínkám, má mysl zabloudila k té jedné osudné noci, která mi obrátila život vzhůru nohama.

     ,,Somebody to love." ukončil jsem konec písničky s tichým uchechtnutím a podíval se na svého přítele, který seděl za volantem a právě nás vezl domů z jedné oslavy. 

,,Přídavek!" zakřičel zvesela Jacob a věnoval mi rychlí pohled s úsměvem. Musel se přeci věnovat řízení, takže se musí dívat před sebe a ne na mě. 

,,Ale prosím tě." pokroutil jsem pobaveně hlavou a opřel se o sedadlo auta a začal se dívat z okna. Venku dost pršelo, a také už byla tma; bodejť by ne, když jedeme ve dvě ráno. 

,,Jaké prosím tě?" otázal se.

,,Vždyť zpíváš nádherně." pochválil mi můj zpěv, ale on mi chválí pořád něco, takže to pak ztrácí význam. 

,,Ha, ha." zase jsem musel pokroutit hlavou a svůj pohled věnoval mu a jen na něj zůstal zírat. Jelikož jsme projížděli lesem, tak nám přestalo hrát rádio a jediné co bylo slyšet, bylo jak déšť dopadá na auto. 

,,Na co tak koukáš?" otázal se mě Jacob a podíval se na mě s tím dokonalým úsměvem. 

,,Na toho nejúžasnější člověka na planetě." odpověděl jsem mu a věnoval mu svůj úsměv.

,, Miluju tě." 

,,Já tebe taky." Jacob se nahl blíž ke mně a já udělal to samé a následně jsme spojili naše rty. 

Jakmile jsme se odtáhli od našeho polibku, koutkem oka jsem zahlédl světla, a tak jsem otočil hlavu. Díky tomu jsem si všiml auta, které jelo přímo naproti nám. 

,,Jacobe! Pozor!" vykřikl jsem vyděšeně. Jacob se podíval tam kam já a volant rychle strhl na stranu. Bohužel auto do nás i tak nabouralo a my se kutáleli po menším svahu dolů. 

Při pádu jsem se praštil do hlavy a poslední co si pamatuji, je tvář mého zesnulého přítele.