Popel a prach

Zdroj obrázku

Všude cítím silný pach kouře od ohně. Klan Wen vtrhl do Lotusového pilíře a madam Yu se nedala tak lehce avšak všichni tu umírají před mými očima. Vím, že musím utéct. Já a můj bratr Cheng jsme na střeše a všechnu tu hrůzu sledujeme. Nikdo nás nesmí vidět jinak je po nás také. Mrtvoly a mnoho krve všude kolem mrtvých těl našeho klanu. Pach krve a smrti. Pohled jako z hororu.

Starší sestru Yanli jsme schovali na jednom místě snad ji nikdo nenajde. Mám strach o Lan Zhana. Velká bolest.

Moje jméno je Wei Ying a Fengmian Jiang mě jako malé dítě adoptoval do klanu Jiang z Yunmengu. Moji rodiče jsou dávno po smrti. Kdyby nebylo strýčka, byl bych na ulici dodnes. Paní Yu mě nikdy nepřijala do rodiny a nenáviděla mě. Trestala mě za každou maličkost a Cheng na mě vždy žárlil. Ale stále to byla moje rodina, ale teď tu leží přede mnou mrtví. Je zvláštní jak během chvilky může vše zmizet. Jak se během chvíle může vše změnit k nepoznání. Stékají nám po tvářích slzy a nemůžeme přestat plakat. Už máme úplně rudé oči od pláče. Musím se postarat o mé sourozence. Teď jsme na ulici všichni tři. Teď jsou mrtví i jejich rodiče. Je to hrozný pohled. Je to jako noční můra avšak v tomto případě krutá realita. Chytnu Chenga a skočíme dolů ze střechy.

“Musíme jít pryč a to rychle. Musíme najít starší sestru.” řeknu tiše.

Začneme rychle utíkat pryč z Lotusového pilíře neznámo kam. Slzy nám stále stékají z očí. Pálí mě oči. Doběhneme na louku a Cheng se hned otočí a chce běžet zpět. Chytnu ho za ruku.

“Nemůžeme se vrátit zpátky. Na pomstu je času dost, ale ne teď Chengu.” řeknu mu.

“Je to můj domov! Proč?! Proč musíš pořád někomu pomáhat?! Hlavně druhému mistrovi Lanovi. Co oni ti dali?! Kdo ti dal domov, když tvoji rodiče zemřeli?! Matka měla pravdu, že na náš klan jednou přivedeš katastrofu a neštěstí! Wei Yingu proč sakra?!” řve na mě.

A mě začnou ještě víc téct slzy a hrozná bolest u srdce. Spaluje mě nehorázná bolest. Podívám se na něj s bolestí v očích.

“Chengu... Pomsta počká. Musíme se postarat nejprve o starší sestru...” stále se ho snažím udržet aby nešel zpět.

Ten mě ovšem shodí na zem do zelené trávy a začne mě silně škrtit rukou. Jeho slzy mi padají do tváře. Nemohu dýchat. Možná si zasloužím smrt... Možná má pravdu... Co když je to skutečně má vina?

“Nenávidím tě! Nenávidím tě Wei Yingu! To kvůli tobě jsou mí rodiče mrtví! Kvůli tobě je Lotusový pilíř vyvražděn a zničen! Můj domov...! Kdyby jsi tak pořád někoho nezachraňoval, nikdy by se to nestalo!” křičí a řve na mě a při tom pláče.

Po pár minutách pustí mé hrdlo a padne vedle mě do trávy. Pomalu nabírám kyslík do mých plic. Pomalu dýchám...

Oba dva křičíme bolestí se slzami v očích do prázdna.

Nevím jak to oznámit starší sestře Yanli. To bude vskutku těžké. Především je musím ochránit, na mě nezáleží. Je jasné, že po nás klan Wen půjde. Chtějí naši smrt. Zatracený kov Yin.

Vzpomenu si na rozhovor se starší Lan Yi ohledně kovu Yin. V klanu Nie už klan Wen byl... Teď i v našem domově... Mám špatný pocit, že v Oblačném zákoutí to není jiné... Respektive si najednou vzpomenu, že tam už vlastně byli také... Klan Lan z Gusu byl první na řadě z velkých klanů, jelikož odmítali vydat kus kovu Yin, tak je vyvraždili a Oblačné zákoutí vypálili. Avšak Lan Zhan kus kovu Yin nakonec vydal klanu Wen a tím zachránil zbytek svého klanu. Nakonec katastrofě nešlo zabránit... Ovšem nikdo neví, že kusů kovu Yin je pět a ne čtyři. Ten pátý kus mám já, ale to nikdo neví. Našel jsem ho v jeskyni Černé želvy, když jsme tam byli uvěznění s mou láskou. Respektive našel jsem meč s kovem Yin. Řekl jsem si, že se někdy může hodit. Možná mě temná strana přitahuje, když jsem si ten meč nechal. Je snad se mnou něco špatně? Tehdy, když jsem o jiné cestě než s mečem mluvil, tehdy při přednáškách v Oblačném zákoutí tak mě učitel Lan Qiren vyhodil z přednášky. Ach, teď mi začíná chybět Oblačné zákoutí s třemi tisíci pravidly, ach, jaká to ironie, co? Teď je vše jinak. Xue Yang zmizel se čtvrtým kusem kovu Yin.

***
S Lan Zhanem se známe dva roky, rok a půl jsme partneři a tajní milenci. Lan Qiren mě nikdy nepřijal ani nepřijme. Zatímco Lan Xichen vůdce klanu Lan mě přijal navíc je starší bratr Zhana. Bojím se o ně. Nejspíše i právem.

Nikdo neví o našem vztahu ani lásce, přestože Xichen něco tuší, ale vím, že jemu by naše láska nevadila. Věřím, že by byl za nás rád a přál nám to.

Jak je na tom asi tak můj partner, bez kterého bych nedokázal žít? A co jeho starší bratr? Jsou v pořádku? Doufám, že jsou. Nevím co bych jinak dělal... Snažím se mít pozitivní myšlení, ale po tom co jsem viděl, je to nemožné. Avšak já jsem znám, děláním nemožných věcí.

***O tři měsíce později***

Konečně mám štěstí a shledám se s mým partnerem. Ach, jsem tak šťastný, že je stále naživu. Radost...

***
Já se během bojů rozdělil od mých sourozenců. Nevím kde zrovna jsou. Stihl jsem přijít o mé zlaté jádro, které jsem dal Chengovi. Wen Qing přenesla mé zlaté jádro do Chenga a Wen Ning pomohl. Tito sourozenci nám zachránili život a ukryli nás. To díky nim jsme živí.

***
Rychle běžím za ním. Nemohu na něj zavolat, jinak bych ohrozil naše životy. Strhnu ho bokem, kde nejsou lidi.

“Konečně jsem tě našel lásko.” řeknu velmi potichu.

Podívá se na mě a okamžitě mě políbí na ústa. Toto mi tak chybělo... On mi chyběl.

“Wei Yingu...” řekne překvapeně a usměje se tím sladkým úsměvem.

“Lan Zhan...” obejmu ho a políbím.

“Pojďme si najít nějaký úkryt. Odteď se už nerozdělíme lásko.” pronesu.

“Co Pohřební mohyly? Jiné místo mě nenapadá.” promluví tiše.

“Nebo chrám Tančící bohyně.” pronesu.

“Pohřební mohyly jsou blíže...” dodá.

“Taky pravda. Tak jdeme tam.” souhlasím.

***O dva měsíce později***

S Lan Zhanem žijeme v Pohřebních mohylách. Už jsem se dokázal naučit kouzelnou kultivaci duchů. Naučil jsem se různá kouzla, kletby, talismany a podobně. Vytvořil jsem si duchovní zbraň černou flétnu Chenqing a také  Stygianskou tygří pečeť. Můj partner už ví o mé ztrátě zlatého jádra. Sice se mu vůbec nelíbí moje démonická kultivace, ale začal mi pomáhat jak mohl. Tak nějak se ze mě stal Bůh pomsty.

Ten teror klanu Wen musí skončit. Mezitím začalo Tažení proti Slunci.

Jen já šel svou cestou s mou láskou po boku. Začali jsme spolu pronásledovat klan Wen. Já se svou duchovní zbraní a mými kouzly. Za mnou zůstávají hromady mrtvol a potoky krve. Hraji na mou flétnu a duchové útočí na žáky klanu Wen. Všude kusy masa z těl a krvavé koupele. Já mám jen úsměv a šílený smích se mi dere z plic. Pohled psychopata. Pohltilo mě naprosté šílenství.

***
Po několika měsících to Slunce konečně zapadlo... Xichen se našel a popřál nám štěstí na cestách světem i naší lásce. Odešli jsme...