Temné sídlo 3 Prokletý chlapec

“Hodně štěstí Wang Yibo.” uslyším za sebou než se bariéra zase zavře, Riveho hlas.

Vyjdu teď už z opuštěného domu. Pro obyčejné lidi je naše sídlo jen opuštěný dům. Podzimní listí lemuje cestu. Vím kde je jeho krásný domek. Netrvá dlouho a dorazím k onomu domu. Kupodivu není úplně daleko a navíc chodím poměrně rychle, ale musím si dávat pozor. Je velmi důležité působit jako člověk, což už teď vypadám jako by z jiné doby, alespoň toto oblečení působí nejvíce moderně z toho co mám.

***O dvě hodiny později***

Konečně ho najdu v jednom baru.

Máme i nějakou měnu tohoto století. Sednu si vedle něj. Otočí se.

Usměji se na něj. Ach, je tak krásný. Hledí na mě jako by bez dechu. Asi vážně nevypadám jako z této doby, což by mohl být problém.

“Ahoj. Mé jméno jest Wang Yibo. A tvé jméno?” promluvím nakonec.

Chvíli mlčí a jen mě pozoruje. Vidím v jeho očích slzy a zmatek. Proč pláče? Kdo mu ublížil? Až tu osobu najdu, zabiji ji. Až teď zjistím, že nedokáži číst jeho myšlenky. Fajn tak už vím v čem je tento muž jiný než ostatní. Je totiž štít.

“Jsem Xiao Zhan. Těší mě.” přes slzy se na mě také usměje.

Oh, jeho úsměv je sladký a kouzelný. Mám co dělat aby se mi nepostavil penis. Nepotřebuji ho hned vyděsit.

“Také mě velmi těší. Mohu se zeptat co se ti stalo? Kdo ti ublížil?” vypadne ze mě.

Ani si neuvědomím, že jsem mu začal automaticky tykat. Kde jsou mé způsoby? Zdvořilé vychování mého postavení? No teď je to asi jedno, musím si hrát na člověka. Toto tělo má i puls jako normální lidské tělo. Uměle upravené moje pravé tělo. Vypadám pořád stejně, jen obal je lidský. Respektive se to špatně vysvětluje.

“Rozešel se semnou můj partner.” řekne dost potichu, jako by to bylo nějaké tajemství.

“To mě mrzí.” řeknu jen avšak mé srdce tiše jásá radostí, ale zároveň je to smutný pocit.

Nechci ho vidět v tomto stavu a už vůbec cítit tu jeho obrovskou bolest. Občas jsem ho viděl s nějakým mužem, ale nevěděl jsem, že je jeho partner. Což mi dává určitou naději, že ho někdy můžu získat pro sebe. Zrovna já bych ho neopustil, možná protože nejsem člověk.

“Děkuji, to mě taky.” odpoví mi. “Přijdeš mi fajn a taky, že zrovna ty mi moc dobře rozumíš. Ty jsi stejný jako já, že?” dodá zase tím tichým hlasem.

“Ano to jsem. A skutečně vím jaké to je. Kolik ti je let?” pokračuji.

“Mě je třicet a tobě?” zajímá ho.

“Dvacet čtyři.” nemohu mu říci můj pravý věk.

Vážně by byl zajímavý výraz, kdyby věděl, že jsem ve skutečnosti přes pět set let starý upír. Snažím se té představě nezasmát. Postupně z něj cítím lepší energii a emoce.

“Vypadáš mladší.” usměje se na mě.

“Ani ty nevypadáš na svůj věk. Také působíš mladší.” úsměv mu oplatím.

Nejraději bych ta ústa políbil, jenže to nemohu, alespoň teď ne. Jsem prokletý chlapec. Občas je být upírem prokletí. A rozhodně nejsem sám kdo to tak vidí.

“Jsi poměrně hezký mladý muž. Takový tajemný a záhadný, jako by jsi ani nebyl z tohoto světa. Působíš jako anděl z temnot a to mě přitahuje.” řekne.

“Anděl temnot?” pronesu tiše. “A to tě přitahuje?” toto mě zaujme nejvíce.

Počkat?! To jako znamená, že když vypadám jinak než ostatní, tím ho přitahuji? Bál jsem se, že právě díky tomu ho nebudu přitahovat.

“Ano jak už jsem řekl.” odpoví.

“Takže chceš říci, že tě přitahuji?” lehce si zkousnu spodní ret.

“Přesně tak.” řekne opět potichu.

Také jsem začal mluvit tiše, nejspíše je to z nějakého důvodu důležité. Jsme v Číně. Můj druh do lidského světa moc nechodí. Nemáme k tomu nějaký extra důvod. Maximálně občas lovit, přestože máme své krvavé fontány, ale to je chvílemi nuda a také když zrovna jdeme na návštěvu do jiných sídel či paláců. Ne všichni z mého rodu žijí v našem temném sídle. Je mnoho míst kde žijeme. A právě v těchto situacích chodíme přes svět lidí, takže se trochu vyznáme ve vašem světě. Jen v tomto století ještě moc ne. Temné sídlo je hlavní a má sestra je královnou nás všech. Ostatní má na starost upíří rada na daných místech. Ta také trestá upíry za porušení našich zákonů. Těch je mnoho, ale říkat je nebudu.

“Co jít někam jinam? Na jiné místo?” zeptám se ho.

Dopiji ten odporný alkohol a zaplatím.

Hlavně každou chvíli musím hledět na jeho krční tepnu či tu na zápěstích. Ta jeho vůně krve mě dohání k šílenství, mám co dělat abych se nezměnil do mé pravé podoby, aby mi nezrudli oči a neobjevily se mé dlouhé ostré tesáky a také abych na něj nezaútočil. To by mohla být ta největší chyba v mém životě za celou věčnost a to vážně nechci. Prostě se musím udržet a neudělat tu největší kravinu, které bych opravdu dost litoval. A to vím jistě. K tomu tohoto muže skutečně miluji. Zrovna já mu nesmím nikdy ublížit. To bych si nikdy neodpustil. Je to realita. Jsem vděčný mojí sestře, že mi dovolila se mu ukázat.

“To je dobrý nápad.” souhlasí Xiao.

Když vyjdeme ven, už začíná svítat. Přichází pomalu čas se vrátit do mého světa. Avšak vůbec se mi popravě nechce. Jeho přítomnost je mi až moc příjemná. Navíc s ním konečně mohu trávit čas a nejen ho sledovat ze stínů.

Jdeme do nějakého parku. Je vidět zbytek hvězd na obloze. Miluji hvězdy. Světla v temnotě. Užívám si přítomnost Xiao Zhana dokud ještě mohu. Vychutnávám si tento čas plnými doušky jak se říká.

“Také naprosto miluji hvězdy, jsou překrásné. Uvidím tě ještě někdy?” vyruší mě z myšlenek.

“Ano to máš pravdu. Jasně, že uvidíš zda-li chceš.” odpovím mu.