Temné sídlo 2 Spisovatel

Už se blíží východ slunce a my jdeme z lesů zpět do sídla, spát do svých rakví. V podzemí sídla jsou temné chodby s našimi "pokoji", ve kterých spíme. Máme mnoho různých místností a každá z nich je určena úplně na něco jiného. Má sestra zde má i několik mučíren. A každá mučírna vypadá jinak. Jak už jsem řekl, sestra má ráda brutální sexuální hry avšak některé místnosti jsou určeny pro její kruté tresty. A věřte tomu, že zrovna ji nechcete nasrat a je to z mé vlastní zkušenosti. Bohužel, ale mohl jsem si za to sám. Neměl jsem to udělat. Ale o tom nechci ani nebudu mluvit. Procházím okolo fontán vonící rudé krve. Máme zde několik krvavých fontán.

Vejdu dovnitř sídla a jdu po krvavě rudém koberci sálem. Dorazím k chodbě, kterou z každé strany lemují lidské kostry a mezi nimi jsou černé svícny s krvavě rudými svíčkami. Lusknutím prsty zapálím oheň svíček a onen prostor se osvětlí. Po chvíli už jsem ve svém pokoji. Já, má sestra a král, máme pokoje jinde než ostatní upíři, přeci jen jsme jako jediní z královské krve, takže nemáme podřadné místnosti jako nižší vrstvy společnosti. Ach, ano vše je zde děleno podle různých vrstev.

Lehnu si do své nádherné černé rakve. Je vážně pohodlná. Už mám zase ve své mysli toho zvláštního spisovatele z lidského světa, kterého už několik měsíců pečlivě sleduji.

Vskutku překrásný muž, který mě vážně dost přitahuje. Dle všeho jeho jméno je Xiao Zhan. Sám se divým, že mě tak moc přitahuje zrovna člověk, ale to je realita. Nikdy bych neřekl, že se někdy dokáži zamilovat do někoho z lidské rasy. Jenže tento muž je úplně jiný než ostatní. Ovšem nedokáži přesně říci v čem. A hlavně ta vůně jeho krve mě dohání k šílenství. Bohužel o mé existenci neví a nejspíše asi nikdy vědět nebude, protože o nás lidé nesmí vědět. A když se nějaký člověk o nás doví, tak jsou dvě možnosti, buď bude zabit aby nemohl mluvit nebo bude proměněn v jednoho z nás, taktéž aby nemohl mluvit. Máme přísné zákony, horší než jsou ty vaše lidské.

Jen naše zákony jsou pro naše přežití, díky temné a krvavé historii. To vy lidé jste můj druh po staletí lovili a vraždili jste mé druhy. Sice teď už jsme převážně vašimi legendami, ale stále se najdou lidé a kultury, které dodnes věří v existenci upírů a nejen našeho druhu. Ti nejlepší lovci upírů sice zemřeli, jenže nezanikly úplně. Prostě je mnoho věcí, o kterých vy lidé nemáte vědět. Avšak existují mezi vámi tací, kteří mají skutečné magické schopnosti a mohou nás cítit a občas někdo i vidět. Což by tak být nemělo, jen to tak je. A takové případy označujete za blázny, magory a šílence, což je pro nás upíry a ostatní bytosti jen dobře. Alespoň máme z velké části od vás klid a pokoj. Po těch staletích krveprolití je to fajn.

Mám opět plnou mysl všelijakých myšlenek. Zase nemohu spát. Až zase přijde noc, půjdu opět pozorovat muže, kterého miluji. Snažím se před ostatními skrývat, že mě cokoli trápí a tak si před nimi blokuji své myšlenky aby je nikdo nemohl číst. Kolikrát místo spánku brečím. Slzy se derou na povrch a začínají mi stékat po tvářích z očí. Tak moc po tom muži toužím. Proč musí láska bolet?! Nakonec se mi podaří usnout.

***

Když se "ráno" probudím je už krásná černá temná noc. Pro nás je ráno, jakmile zapadne slunce, ale to je logické. Navíc my tři můžeme na slunce jako jediní. Ostatní upíry by slunce spálilo na popel. Což já, sestra a Rive máme výhodu.

Dnes je do našeho sídla pozvaný Ning Wan Hellsing. Královna ho pozvala. Já ani Rive ho nemáme rádi, ale to jsem už řekl. Rádi sledujeme jak ho sexuálně mučí. Král také tyto hrátky naprosto miluje. Avšak lhal bych kdybych řekl, že mě toto vůbec neláká zkusit. Jenže jsem asi srab, když si o to neumím říci.

***

Obléknu se do jiného oblečení a jdu ven k jedné z krvavých fontán se svým černým pohárem. Naberu si krev do poháru a napiji se. Takto si dám tak deset pohárů krve. Najednou mě vyruší něčí hlas. Otočím se.

“Dobré ráno bráško. Vím co tě trápí. Jsi zamilovaný do toho lidského muže, kterého nějakou dobu sleduješ.” promluví.

Tak nějak před mým dvojčetem nic neskryji. Je úplně stejná jako já, jen máme každý jiné pohlaví, ale jsme dvojčata na tom se nic nemění.

“Ano miluji ho má milovaná sestřičko.” odpovím ji.

“Já vím a dost tě to trápí. Nechci aby můj bráška trpěl, takže se mu můžeš ukázat ve své lidské podobě.” pronese a políbí mě na ústa.

Miluji její polibky. U nás je toto normální. Ano v našem druhu je to naprosto normální. Polibek ji opětuji.

“To myslíš vážně sestřičko?” vydechnu.

“Myslím to smrtelně vážně bratře.” odpoví mi. “Měl bys za ním jít.” dodá.

“Děkuji ti drahá sestro.” řeknu ji a políbím ty její ďábelské rty.

Ona se jen usměje a naznačí mi, že už bych měl jít. Jdu se ještě rychle obléci do lepšího oblečení. No moderní moc nenosíme. Žijeme ve vašem světě jen za bariérou, takže o nás jako by nevíte. Vezmu si na sebe černé kalhoty, temně rudou sametovou košili, černou vestičku a černé sako. Poté se ještě nalíčím. Ano my muži jsme zde zvyklí se líčit. Tedy ne úplně všichni, převážně gayové a bisexuálové. Jen takových je mezi námi mnoho. Když se připravím, odejdu ze sídla k bariéře a projdu skrze ní do lidského světa.