Život není hra 3 Chaos dvou srdcí

Jsme vážně magoři. Chvílemi jako malé děti na náš věk.

Líbí se mi jak je rudý v obličeji a culí se na mě. Jemu se to nějak líbí. Ale mě taky.

Mám chuť ho políbit. Nevím co je to za pocit.

Hledíme si navzájem do očí.

Sám musím být rudý až za ušima.

Ještě nějakou dobu je v mém rozkroku a hledí do mých očí než se zvedne.

Srdce mi tluče v hrudi jako o závod. Co je to za zvláštní pocity? Stává se mi to často, když je Xiao v mé blízkosti. Nechápu to. Jsme si blíže a blíže alespoň mě to tak přijde.

Za tu dobu co se známe, jsme se dost sblížili. Jsme si velmi blízcí. Možná více než si oba uvědomujeme.
***
Když nejsem zrovna s ním, cítím zvláštní prázdnotu. A smutek s trochou úzkosti. Někdy se nevidíme i několik měsíců, protože nemáme zrovna čas kvůli naší práci. Vždy je mi nějak divně. Neumím to správně popsat. Netuším čím to je. Jen vím, že jsou to hluboké a velmi silné skutečné city.

***
Sedne si vedle mě. A položí si hlavu na mou hruď.

***
Ach, je tak krásný a sexy. Nemůžu si pomoci. Párkrát jsme spolu tančili v soukromí. Je dobrý tanečník. Rád bych s ním někdy tančil na pódiu.

***
“Na co zase myslíš Yibo?” a olízne si spodní ret.

Já si lehce zkousnu spodní ret a zrudnu v obličeji ještě víc.

“A-ale na nic...” uhnu pohledem jinam.

“Ale nekecej Yibooo.” šibalsky se usměje.

Ach, ty oči... Co mu mám jako říct?! O mých divných představách a snech?!! Kterým sám nerozumím? O tom jak mě přitahuje?! Ne! V žádném případě! To nehrozí!! A rozhodně ne v naší zemi! Sám v sobě mám chaos a zmatek. Možná strach?!

“Říkám, že na nic...” nevím co odpovědět.

“Ale no tak...” nedá se odbýt lehce.

“Rád bych někdy s tebou tančil na pódiu.” přiznám nakonec přestože to není tak úplně divné.

“Třeba nám to někdy vyjde.” usměje se a pohladí mě.

“Tobě by to nevadilo?” vypadne ze mě.

“Ne. Proč by mělo?” trochu se zasměje. “ Mohlo by to být krásné.” dodá.

“Jo to by mohlo...” souhlasím.

Užívám si tyto okamžiky s ním. Jsou bláznivé a nádherné. Vždy mi dokáže zvednout náladu a rozesmát mě, když je mi třeba smutno, do pláče. A já zase jemu. Tak silná pouta se v dnešní době moc nevidí. Tato doba je krutá, ale z druhé strany se některé věci zlepšili oproti minulosti. Nebo snad ne?

“Co ke mě cítíš?” zeptá se najednou.

Tím mě vážně zaskočí, protože to sám přesně nevím.

“Jsi pro mě nejbližší osoba, kterou mám, když nebudu počítat rodinu. Tím myslím mámu a tátu. Jinak jsem zmatený sám v sobě.” vyleze ze mě.

Má zvláštní zamyšlený výraz v obličeji. Proč se ptá?

“Proč se vlastně ptáš?” zajímá mě.

“Jen tak...” odpoví mi.

“Co se děje Xiao?” nedá mi to. “A co ty ke mě?” oplatím mu otázku.

Zajímavý lesk v jeho očích. Na co tak skutečně myslí?

“Mám tě vážně moc rád. Jsi pro mě nejdůležitější osoba, když také nebudu počítat mou rodinu. Taky jsem se tak nějak ztratil sám v sobě. Ale už před delší dobou. Jediné co vím přesně, je že jsi vážně roztomilý a sexy. Nemůžu si pomoci. Cítím se vždy zvláštně, když jsem s tebou. Nevím co se semnou děje.” odpoví a já mu hledím do očí.

Srdce mi tluče v hrudi rychleji a rychleji jako by se naprosto úplně zbláznilo. Co je to za pocity? Tyto pocity neznám. Nebo spíše ne až tak moc silné a intenzivní.

“Mám k tobě vskutku velmi silné city. Avšak neumím je správně a přesně popsat. Často nad tím přemýšlím, ale nemohu najít odpověď.” přiznám se.

“Také k tobě cítím hodně silné city, které sám nedokáži přesně popsat.” je na tom podobně jako já.

Nečekal jsem to. Nebo si tu možnost nechtěl připustit, že by to mohlo být možné? Zmatené myšlenky v mé hlavě. Jsem zmatený více než předtím. Cítím se divně.

***
Je čas oběda a právě teď vaříme společně oblíbené jídlo.

Ano často děláme jídlo společně, ale nejen toto. Je mnoho věcí, které děláme spolu. Ale to už jsem asi říkal.

“Co se jít po obědě projít?” navrhne Xiao.

“To zní dobře.” usměji se na něj.

“Máš skutečně nádherný a sladký úsměv Yibo.” prohodí.

Škádlí mě.

“Ty jsi sladký celý.” vypláznu na něj jazyk.

Pleskne mě rukou přes půlky. Zazubí se.

“Brzy zase budu muset na natáčení.” lehce si povzdychne.

“Jo já vím. Já taky.” řeknu trochu sklesle.

***
Máme fakt poměrně náročnou práci. Z jednoho natáčení do druhého a k tomu ostatní. Skoro žádný volný čas. Prý jsme údajně talentovaní umělci. Také to stálo a stojí dost tvrdou práci. Ale hlavní je, že nás to baví a k tomu si vyděláváme poměrně hodně peněz. Takže to úsilí opravdu stojí za to.

***
Po jídle se oblečeme a vyrazíme do ulic.

Máme davy fanoušků.

Snažíme se zmizet někam kde bude větší klid což zde není vůbec jednoduché, když je toto nejvíce zalidněná země na světě. Je tu tolik lidí, že se sem pomalu nevejdeme.

Rozhodneme se jít do parku. Je tu mnoho rodin s dětmi. Je krásné vidět je jak si spolu hrají a smějí se.

Najednou mě chytne nenápadně za ruku a svým sladkým úsměvem se na mě usmívá. Miluji jeho úsměv.

Po nějaké chvíli se jdeme toulat ulicemi města téměř do západu slunce, který spolu sledujeme v objetí, když se nám podařilo zmizet od několika fanoušků a davů lidí. Úžasný pocit.