Na dně 3 Přiznat či nepřiznat?

***O šest měsíců později***

Náš tajný vztah trvá už půl roku a jsme spolu velmi šťastní. Občas se držíme za ruce nebo se obejmeme. Veřejnost ví, že se známe dlouho a k tomu jsme nejlepší přátelé, takže se na to vymluvíme, když se nás někdo zeptá třeba v rozhovorech. Nemůžeme veřejně přiznat naší sexuální orientaci ani náš skutečný vztah. Chvílemi je to vážně otravné všem stále lhát, ale jinak to bohužel nejde. Nebo spíše nemáme tu odvahu to veřejně přiznat??
Zrovna sedíme s partnerem v restauraci a pijeme naše oblíbené saké. Čekáme na naši večeři.

“Co kdybychom začali žít společně?” nadhodí Xiao.

“Cože?!” div se neudusím lokem saké.

“Ano, myslím to vážně Yibo.” řekne s lehkým úsměvem.

“P-počkat jako že cože?!” nemám jiných slov.

Tohle jsem vůbec nečekal. Fakt...

“Probereme to někde v soukromí, miláčku. Ano?” řeknu pomalu až šeptem.

“Jo máš pravdu. Může nás někdo sledovat od novin či tak. Ti nám nedají pokoj snad nikdy, že?” musí se tomu zasmát.

“To asi ne no.” přidám se k jeho smíchu.

Byl bych nejšťastnější člověk na planetě, kdybychom žili spolu v jedné domácnosti jako skutečný pár. Překrásná, dokonalá představa. Kéž by to skutečně vyšlo.

“Miluji tě Yibo.” vskutku rád provokuje, ale to by nebyl můj milovaný Xiao, že?

“Taky tě miluji Zhane.” a chytnu jeho ruku do té mé.

Ach, tak moc ho chci teď políbit na ústa... Jazykem si olíznu spodní ret a začnu se červenat. On také...

***
Kdysi by jsme se nejspíše nemohli ani chytnout za ruce, tehdy když byla homosexualita ještě trestná což už naštěstí není. Volnost, která není úplně volná. Je dobrá otázka zdali, je dobré přiznat se, když se o tomto tématu veřejně už zase mluvit nemůže? Když se někdo zmíní například v médiích, tak ta pasáž je odstraněna. Takže, i kdyby jsme přiznali naši sexuální orientaci, naši lásku a skutečný vztah tak by to vystříhli.

K tomu rodiny, i když se jim někdo přizná, trvají na manželství s opačným pohlavím a většina to díky svým rodinám nakonec udělají. Někdo má třeba "fake" manželství jen pro rodinu a okolní svět, v soukromí má pravý vztah se stejným pohlavím. Tak se toto dá také řešit.

Nechci si raději ani představit jak by reagovali naše rodiny, kdyby zjistili pravdu. Je dost možné, že by nás začali nutit aby jsme se rozešli a přestali se spolu vídat, přestože jsme oba dospělý.

Je to náš život a mělo by být jen na nás jak ho budeme žít. Jenže to by jsme neměli být z Číny, ale bohužel jsme. Naštěstí žijeme oba dva ve městě. Ano, ve městech je o něco lepší přístup i tolerance.

Komunistický režim...

***
Mnoho takových lidí jako jsme my, rodiny zavrhli kvůli tomu a vydědili, protože to brali jako ostudu své rodiny. Měli by se naučit tolerance, vždyť jsou jejich vlastní krev a vážně za toto nemůžeme. My si nevybrali, se narodit homosexuální. Netolerantní společnost. Převážně staří lidé jsou netolerantní, drží se našich dávných tradic a přes to vlak nejede. A hlavně někde na vesnici.

***
Málo lidí se veřejně přiznalo k homosexualitě. Alespoň z celebrit. Ovšem už jen, že se někteří ozvali, je pozitivní směr nebo ne? To je dobrá otázka.

***
Situace ohledně LGBT komunity je zde všelijaká. Především rodiče to berou nejhůře. Sice se situace začíná zlepšovat, ale žádná sláva to zatím není. Ve velkých městech se to zlepšuje avšak na vesnicích a malých městech ani ne. Kdo ví, jak se to zde bude ještě vyvíjet. Jednou to působí, že se posouváme pomalu vpřed a podruhé, že krok vzad...

Názor mladých Číňanů dokresluje průzkum provedený na čínské komunikační platformě Weibo, ve kterém se přes 80 000 lidí vyjádřilo souhlasně vůči sňatkům mezi osobami stejného pohlaví, zatímco pouze 8 000 hlasujících bylo zcela proti. Samozřejmě musíme brát v úvahu, že se jedná o specifický vzorek populace, který není reprezentativní do té míry, že nezastupuje širokou čínskou společnost. Ale může to být začátek revoluce v tomto směru. Bylo by to opravdu skvělé, kdyby ano...

V Šanghaji se začal konat ShanghaiPride. Začala být považována za centrum LGBT komunity u nás v Číně. Dá se říci.

***
Přestože Čína, jako největší komunistický stát světa, čelí hnutí, se kterým si příliš neumí poradit, kde demokracie hraje nezpochybnitelný pilíř společnosti, jejímž základem by měla být tolerance a lidská práva jednotlivce. Během 90. let se na severovýchodě v Harbinu čínští odborníci snažili homosexuály „vyléčit“. Používali léčbu elektrošoky. Tato metoda měla údajnou psychickou poruchu zcela potlačit. 

Homosexuálové na léčbu byli posíláni svými rodinami. Dobrovolně léčit se chtělo jen minimum. Aby taky jo, když to není psychická porucha a je to dáno geneticky. Člověk se tak narodí a snažit se změnit jeho přirozenost je naprostá debilita, když se ovšem nejedná například o pedofilii. Ale pedofilie je myslím psychická choroba, ale teď si nejsem jistý. Abych nekecal blbosti.

V průběhu ekonomických reforem v 70. letech se začala pomalu, ale jistě měnit i čínská společnost. Během 90. let se objevilo mnoho gay barů, klubů, saun, kadeřnictví a masážních center. Příkladem zcela konkrétních změn v této oblasti je rok 1997, kdy homosexualita přestala být kriminální činností a po letech v roce 2001 byla odstraněna ze seznamu psychických poruch. Aspoň, že tak. Snad se to v naší zemi bude zlepšovat a ne zhoršovat.