Lotosový vítr a tichý guqin 4 - Citera a duchové z lesa

Jdu hlouběji do lesa, temnota je až hmatatelná.

Nemám z toho dobrý pocit, ale kdo by to mohl být?

Sice stopy po Wei Yingovi mě zavedli sem, ale nevěřím tomu že by tohle udělal on, doufám.

Ale, co když, polknu.

Ale tak i tak, chci Wei Yinga prostě najít. 

Miluji ho, to nezměním, tak to prostě je. 

Holý fakt, realita.

Chci ho najít dřív, než někdo jiný, kdo by mu mohl ublížit, chci být první kdo ho najde, skryje před světem a bude ho chránit, stát mu po boku.

Zavrtím hlavou a pokračuji v cestě dál, mám pocit že ten obchodník neřekl, jak daleko má být ta chatrč, zamračím se.

Temná energie je čím dál hustčí, zalapám po dechu, nakonec se zastavím a vyndám svou citeru Wangji Qin a rozhodnu se hrát melodii Ān Hún a potom začnu hrát Xǐ Huá. 

Po chvíli je energie trochu lepší, ale na tohle nejspíš sám nestačím, pravděpodobně budu muset poslat zprávu mému bratrovi, aby to vyřešil klan Lan. 

Napadlo mě něco zkusit, možná duchové budou něco vědět o Wei Yingovi, tudíž začnu hrát melodii Wèn Líng. 

Odpovědi se začnou ozývat stylem, že se struny moji citery zblázní a začnou hrát chaoticky, dřív než se stihnu vůbec na cokoliv zeptat. 

“Kdo je to?” zeptám se.

“Sun Shifeng, Wu Shenlin, Li Yechuan, Huang Yaosheng, Chen Fengling.” ozve se hned několik odpovědí naráz.

“Kolik duchů je na tomhle místě?” zajímá mě.

“Třicet osm. Nevím. Padesát šest. Osmnáct.” ozve se chaos různých odpovědí, zamračím se, takovým způsobem se mi toho nepodaří zjistit mnoho.

“Co se stalo na tomhle místě?” zajímá mě.

“Nevím. Země nasáklá krví. Katastrofa, předmět zmizel.” další chaos různých odpovědí.

“Kdy se zde stala katastrofa?” ptám se dál.

“Před sto padesáti lety zhruba.” konečně se ozve pouze jedna odpověď.

“Jaký předmět zmizel?” mračím se. 

“Moling.” ozve se jednotně mnoho duchů naráz. 

“Co to je?” tak tohle mě opravdu zajímá.

“Temná kultivační maska Ting Hunzheho, která nás uvěznila.” opět další jednotná odpověď. 

Teď se mračím úplně.

Jak to, že by o tom klan Lan vůbec nic nevěděl? Pochybuji o tom, že by o tomto můj bratr a strýc vůbec nic nevěděli, spíš to vypadá že o tom mlčí. 

“Kdo je Ting Hunzhe?” svraštím obočí. 

“Náš pán.” opět jednohlasně, ale ne všechny duše, které zde cítím.

“A co se s nim stalo?” zavrčím. 

“Nevím. Nevím. Nevím. Nevím....”  začne se ozývat. 

“Kde jste zemřeli?” zkusím.

“Nevím. Tady. Nevím. Nevím. Tady. Zde.” ozve se mnoho hlasů dohromady. 

Mračím se. 

Ten obchodník, který mě sem poslal, toho mnoho neřekl o tomto místě, jen něco že se zde začali ozývat o půlnoci divný zvuky a něco o černých stínech,  ale dle všeho bych zatím řekl, že zrovna na tomhle místě by se to dělo rozhodně mnohem delší dobu. 

Vzpomenu si, že mě poslal do té chatrče, řekl bych že tam kdysi žil onen tajemný Ting Hunzhe.

“Co se tu stalo před dvěma dny?” zeptám se.

“Nevím. Nevím. Nevím. Nevím. Cizí muž. Někdo se objevil. Nevím. Nevím. Muž, měl zvláštní předmět.” opět mnoho hlasů a odpovědí. 

Wei Yingu, byl jsi tu? 

Řeknu si v duchu, sám pro sebe. 

“Kdy zmizela Moling?” pokračuji. 

“Před dvěma dny.” odpoví jeden z duchů.

Zamračím se ještě víc. Teď to začíná dávat smysl.

Ale kdo vzal Moling? Kdo o tom věděl? 

“Měl ten muž flétnu?” zkusím. 

“Ano.” ozve se nějaký z duchů. 

Wei Ying! 

Ale co může mít v plánu?

Že by se vydal ještě horší cestou? 

Nakonec prudce uklidím svou citeru Wangji Qin a jdu rychle dál po cestě. Musím tu chatrč co nejdřív najít, dokud je ještě nějaké světlo. 

Po nějaké době konečně najdu to, co hledám. 

Je to malá rozpadlá chatrč kousek od cesty mezi stromy, vejdu dovnitř. 

Rozhlížím se kolem sebe, je tu samý prach a plíseň. 

Uvnitř to vypadá, jako po výbuchu. 

Stará postel vypadá, jako by v ni nedávno někdo spal, jinak působí staře a dlouhodobě opuštěně.

Přesně, jak řekl ten obchodník ve městě.

Na zemi najdu nějaký kusy papíru, působí staře. Zvednu je ze země a podívám se. 

Podle útržků to působí jako nějaký plánek na výrobu něčeho. Ale kusy papíru jsou roztrhané, musel je někdo roztrhat, jen není jisté kdo ani proč. 

Jak to tak vypadá, tak zde toho moc nenajdu ani nezjistím, ale rozhodnu se vzít ty roztrhané papíry, zatím nevím důvod, ale možná se budou hodit. 

Vyjdu ven zpět na cestu směrem zpátky do města. 

Najdu si ve městě nějaký hostinec na noc. 

Pomalu se blíží tma, měl bych si pospíšit. 

Až ve městě budu přemýšlet, co dál. 

Do města Heyang dorazím už za tmy. Doufám, že se mi podaří sehnat ubytování na noc. 

Ulice už nejsou tolik plné lidí, přesto je zde rušno, hlavně opilý lidé. 

Ovšem opilý lidé se mi momentálně hodí, jelikož někde se opít museli.

Oslovím prvního, který mi přijde do cesty v boční ulici “Mohu ze zeptat pane, kde se mohu ubytovat?” promluvím, muž škytne “Tam je hostinec.” odpoví mi a ukáže směrem dál po ulici “Děkuji.” ukloním se a pokračuji než konečně uvidím před sebou hostinec.

Nadechnu se a vkročím dovnitř. 

Je zde plno lidí, hluk a mnoho hlasů dohromady, jeden mluví přes druhého. 

Jen doufám, že bude ještě místo na přespání. 

Podaří se mi v davu najít hostinského, jdu za nim.

Ukloním se “Mohu se zeptat, máte místo na přespání na jednu noc?” promluvím. 

Starý muž se na chvíli zamyslí, než odpoví “Máte štěstí, mladý pane, ještě nám zde zbývá poslední pokoj.” a usměje se “Dobře, tak já si ho vezmu.” muž promluví “A budete si přát ještě něco, mladý mistře Lan Wangji?” očividně mě skutečně má pověst předchází “Ano, čaj a dám si rybu s rýží.” odpovím.

Hostinský na někoho ukáže, aby šel k nám.

“Ukaž mladému mistrovi jeho pokoj.” přikáže mladému muži, který se okamžitě ukloní a já též “Pojďte za mnou Hanguang Jun.” zaplatím a následuji mladého muže do schodů, zvenku jsem si ani nevšiml, že má dvě patra, projdeme chodbou ke schodům do druhého patra, můj pokoj je čtvrtý od schodiště na pravou stranu, dveře po levé ruce.

“Zde, mladý mistře.” a otevře dveře do pokoje.

“Děkuji a teď můžete odejít. A nechci aby se příliš rozkřiklo, že jsem zde.” řeknu chladně.

“Ano, jak si přejete. Rozumím.” ukloní se a zmizí.

Vejdu dovnitř pokoje a zavřu dveře.

V rohu pokoje je u okna postel, na posteli modré jednoduché povlečení, u postele je menší skříň a stolek, na kterém hoří kadidlo a svíčka, uprostřed pokoje je menší stůl a u něj polštářek v modré barvě, což se k tomuhle městu hodí.

Přestože to nepůsobí okázale, působí to jednoduše a elegantně.

Podívám se ven z okna, ze kterého jsou vidět uličky a domy, je odtud vidět i menší část řeky Yunhe, výhled je pěkný.

Sundám si citeru a meč Bichen položím k posteli, na kterou si sednu. 

Na to, že tohle město není tolik známé ani velké, to vypadá že se mu díky obchodu daří dobře. 

Klepání na dveře, už mi přinesl čaj a jídlo. Položí to na stůl.

“Děkuji, můžete odejít.” pronesu.