Lotosový vítr a tichý guqin 3 - Město Heyang a stopy

“Můžeme vyrazit. Můžete si sednout na vůz.” promluví vesničan.

“Dobře, děkuji.” poslechnu ho. 

On si sedne na koně a vůz se pomalu rozjede. 

“Jaké je vaše jméno?” zajímá muže.

“Lan Wangji. A vaše?” odpovím. 

“Slyšel jsem o vás. Vaše pověst vás předchází. Jste dost známý po celém světě. Nikdy by mě nenapadlo, že vás někdy potkám, natož s vámi mluvit, je mi ctí. Jinak já jsem Chen Laogen.” odpoví mi. “Řekl bych, že hledáte toho temného kultivátora... Jak se jen jmenuje.. Ah, Wei Wuxian. Jste pověstný.” dodá zamyšleně, já zblednu. 

Bál jsem toho, že mě lidé poznají, nebo že o mě minimálně někdy slyšeli, achjo.

Hlavně můj bývalý klan Lan, můj starší bratr a klanový vůdce Lan Xichen a můj strýc Lan Qiren. Já a můj bratr jsme známí po celém světě, první a druhý nefrit klanu Lan.

Povzdechnu si. 

“Ano.” odpovím tiše. 

“A jak se má váš bratr Lan Xichen?” zeptá se.

“Nevím, odešel jsem z klanu.” přiznám upřímně. 

“A proč? A co na to váš bratr?” ptá se.

“Už mě nebaví řešit věčně války o moc hlavních rodin a klanů, chci mít klid. A můj bratr mě chápe, vždycky mě chápal a podporoval a já jeho.” odpovím chladně. 

Je mi to nepříjemné, ale snažím se chovat slušně, především mi pomáhá, přestože nemusí. 

Zamračím se sám pro sebe, jelikož na mě nevidí, takže můžu. 

Snažím se chovat slušně a klidně, ale uvnitř mě to vře, nakonec dostanu nápad, aby se mě přestal ptát a dal mi pokoj, aniž bych musel vyletět.

Vytáhnu svou citeru Wangji Qin, položím si ji na klín a začnu hrát. Zabere to, přestane furt mluvit.

Najednou si uvědomím, koho mi připomíná, Wei Yinga když jsem ho poprvé potkal a na začátku, jak mi lezl na nervy a teď mi to chybí.

Ale tento vesničan Chen Laogen, není Wei Ying a nikdy jim nebude, rozhodně ne pro mě. 

Nikdy předtím, bych nevěřil tomu, že se objeví někdo, kvůli komu bych navždy opustil Oblačné zákoutí a klan Lan a už vůbec ne tomu, že ten kvůli komu to udělám, bude zrovna Wei Ying, ale stalo se tak. 

Všimnu si, že jsme dávno za vesnicí, jedeme po prašné cestě, mezi rýžovými poli. 

Vzduch je suchý z horka, ale zároveň vlhký z okolních jezer a rybníků. 

K tomu je vzduch plný vůně jara, květin, keřů, trávy a stromů, plodin a suché i vlhké půdy.  

Vypadá to jako směr do Yunmengu, ale proč by šel právě tímto směrem? Vím, že je to jeho bývalý domov a klan, ale od té doby co ho nový klannový vůdce a jeho bratr Jiang Cheng vyhodil... 

Možná nešel do Yunmengu, třeba mezitím změnil směr jinam, úplně se mi nechce střetnout se s Jiang Chengem, nemáme se dvakrát v lásce, po určitých událostech a už vůbec ne od doby co Jiang Cheng oznámil světu, že ho vyhodil z klanu Jiang. 

Zatnu pěsti zlostí a vztekem, když si na to vzpomenu. 

Mám vztek na celý svět, že mi chce vzít, to co miluji nejvíce ve vesmíru. Na svět a krutost lidí. 

Na chvíli přestanu hrát na citeru, z očí mi steče slza. Mlčím a hledím do dálky za námi. 

Všimnu si, že jsme v nějaké vesnici. Tato vesnice je trochu větší, než ve které jsem byl přes noc. 

Je vidět, že se pomalu blížíme k městu, jen nevím ke kterému, zatím. 

Ale mám takový pocit, že jsme někde ve směru oblast Yunmeng, nebo mě pletou ty vodní oblasti po cestě, nejsem si jistý kterým směrem jsem vlastně šel z Oblačného zákoutí a z Gusu, když nad tím přemýšlím teď. 

Prostě jsem šel, kam mě nohy nesli, bez přemýšlení, možná to byla chyba, ale stejně bych musel nějakým směrem jít, někde začít hledat jsem musel. 

Tak ani tak, nemám tušení kam ani jakým směrem zmizel Wei Ying, takže je jedno u jakého směru jsem začal, nebo ne?

Netrvá dlouho a jsme za vesnicí, vlastně ani nevím za kolikátou, cestu zrovna dvakrát nevnímám, místo toho jsem ve vlastní hlavě a myšlenkách, úplně jinde. 

Projedeme ještě několik vesnic, než dorazíme do města.

“Jsme zde.” promluví vesničan Chen Laogen.

“Děkuji vám Chen Laogen.” ukloním se. 

“V pořádku. Na shledanou.” odpoví a taktéž se ukloní.

Jsme někde u přístavu, jako první bych měl zjistit kde to vlastně jsem. Jdu směrem k přístavu, kde jsou obchodníci, cestovatelé. 

Rozhodnu se zeptat nějakého obchodníka, který stojí opodál od davu, což je ideální, alespoň pro mě. 

Ukloním se “Ehmn, mohu se zeptat pane, kde to jsem?” 

Starší muž se na mě podívá “H-Hanguang Jun-” ukloní se “Tohle je město Heyang, nedaleko má menší sídlo malý klan He, ale ten asi neznáte.” odpoví.

Svraštím obočí “O něm jsem už slyšel.” řeknu zamyšleně. 

“To se dá od klanu Lan čekat.” usměje se na mě.

“Hm-” přemýšlím “A nestali se tu nebo v okolí města, nějaké divné události?” zajímá mě. 

Muž se zamyslí, pak zavrtí hlavou.

“Děkuji.” ukloním se a otočím se k odchodu, v tu chvíli “Počkat-” otočím se zpět “Teď jsem si vzpomněl, že se v lese nedaleko začali ozývat o půlnoci zvláštní, děsivé zvuky a objevili se černé stíny-” zamračím se “A? Pokračujte-” pobídnu ho “Hluboko v lese je mnoho let opuštěná rozpadlá chatrč, ale poslední dva dny to vypadá že tam někdo je-” domluví “A víte kdo?” zajímá mě “Nikdo to neví, všichni se bojí, říká se že jsou to zlí duchové-” dodá “A kterým směrem to je?” zablýskne se mi v očích, až couvne dozadu “T-tudy... Podél řeky Yunhe... A p-pak uvidíte starou cestu nahoru do lesa... A p-pořád po cestě, pak ji uvidíte...” očividně jsem ho vyděsil, no není první “Děkuji” ukloním se a jdu pryč.

Podívám se směrem, kterým mě poslal onen muž, povzdychnu si.

“Wei Yingu, jsi tu?” pronesu do vzduchu.

Už je dávno čas po obědě, procházím kolem davů lidí a snažím se držet směr podél řeky.

Nemám rád davy, ale ještě když jsem byl v klanu Lan, musel jsem často chodit pryč z Oblačného zákoutí, kam mě poslal bratr nebo strýc, ale teď jdu kam chci jít já.

A to je, tam kde je Wei Ying.... Ať je kdekoliv, najdu si ho. 

Když se vymotám z davů lidí, nakonec se mi podaří najít tu cestu, na kterou mě poslal onen muž.

Cesta vede do lesa, alespoň se podívám na to, co se tu děje a případně situaci vyřeším a pokud bude situace vážnější, tak pošlu zprávu bratrovi do Oblačného zákoutí, aby to vyřešil klan Lan. 

Ale už teď cítím temnou energii ve vzduchu.

Jdu po cestě do lesa, první čeho si všimnu je že zde není slyšet vůbec nic, žádný zpěv ptáků ani zvěř, ani vítr, ticho jako v hrobě. 

Už teď se mi situace nelíbí, nemám z toho vůbec dobrý pocit, temnota je čím dál tím víc hustá, každým krokem hlouběji do lesa.