Lotosový vítr a tichý guqin 2 - Den ve vesnici

Když dokýchám z prachu v pokoji a oči mi přestanou slzet, sleduji vesnici. 

Jak to tak vypadá, budu zde do zítra, je teprve dopoledne, po obědě uvidím co budu dělat zbytek dne. 

Malé domy, pár lidí venku, kteří pracují.

Představuji si, jaký život to je. Přemýšlím jak vlastně chci žít, teď když jsem opustil svůj klan Lan, mám různé možnosti.

Asi je mi úplně jedno, kde a jak budu žít, pokud to bude s nim, s Wei Yingem. 

Nakonec se odvrátím od okna a sundám si citeru a meč, jdu si sednout na postel, kupodivu je docela pohodlná. 

Jsem zvyklý spát a žít venku, zvykl jsem si na to na cestách s Wei Yingem. 

Nečekal jsem, že se tak brzo objeví nějaká stopa, ale doufal jsem v to, jsem vděčný. 

Netrvá dlouho a ozve se klepání na dveře, to bude můj čaj a jídlo. 

Jdu otevřít, hostinský mi položí objednávku na stůl a odejde.

Posadím se a chvilku se na to jen dívám, na prázdné místo naproti mě, kde vždy seděl a místo na stole, bez žádné pálenky, on chybí.

Po chvíli se napiji čaje ze šálku a pak začnu jíst.

Je to rýže a ryba a asi nějaké místní koření a bylinky, chutná to dobře, mám velký hlad, polknu.

Jsem zvyklý na plný stůl jídla, čaje a pálenky.

Nikdy neměl peníze a já ano, nevadilo mi to, začal jsem to dělat sám a rád. 

Vlastně sám nevím, jak se to všechno stalo, jak se to všechno semlelo.

Od doby co jsem ho poznal, jsem se postupně začal měnit, nevím jak se to stalo, ale je to tak.

Nemám tušení, jak ani kdy jsem k němu začal něco cítit. Na začátku jsem si to nechtěl přiznat, štval mě a provokoval.

Byl jsem zvyklý na svůj klid, že mě nikdo nerušil.

Nikdy jsem nebyl jako můj starší bratr, který je veselý, komunikuje s ostatními a je milý a příjemný, jemu nikdy nevadila společnost lidí, mě ano.

Jenže, poté co se objevil Wei Ying, se všechno začalo měnit, já se začal měnit. 

To díky němu jsem si postupně uvědomil, jak moc jsem vlastně byl celý život osamělý, nevnímal jsem to.

Když nebudu počítat mého bratra, tak on je první a jediný, ke komu jsem začal cokoliv cítit, ze začátku mi přestal vadit, postupně jsem si na něj zvykl, postupně jsem ho začal mít rád a začalo mi na něm záležet, no a pak se něco zvrtlo a já zjistil, že si bez něj nedokáži život představit, že ho potřebuji po svém boku, ve svém životě, mít ho u sebe. 

To, že jsem se do něj zamiloval, miluji ho, ale nestihl jsem mu to říct, dřív než se všechno zhroutilo, vraždy klanu Wen, válka s klanem Wen, zničení klanu Wen.

No a pak se během války vrátil, ale změnil se, přestal nosit svůj meč a vydal se špatnou cestou, začal kultivovat temnou kultivaci, místo meče začal používat svou novou flétnu a šlo to všechno do hajzlu. 

Netrvalo dlouho a zbytek klanů se proti němu spojili, no a nakonec úplně zmizel, vypařil se, neznámo kam. 

Po zhruba půl hodině se objeví znovu hostinský.

“Přejete si ještě něco, mladý pane?” zeptá se.

“Ne, děkuji. Nechci být rušen. V sedm večer, budu chtít večeři, prosím.” odpovím.

“Dobře, mladý pane, jak si přejete.” odpoví a odejde s nádobím.

Když odejde, rozhodnu se opět zkusit hrát na citeru a hledat ho. 

Pokud byl zde, nebo v okolí, možná se mi podaří najít další stopu. 

Vezmu si citeru a sednu si na zem, začnu hrát.

Pokojem se ozývají tóny citery, ovšem opět bez odpovědi. 

Po chvíli to vzdám a začnu jen tak hrát nějakou melodii, která mě zrovna napadla. 

V hlavě se mi ukazují slova k melodii, co cítím. 

Právě jsem složil vlastní píseň. 

O něm, bez něj. 

Poté co přestanu hrát, ji uklidím. 

Jdu si lehnout do postele a meditovat. Potřebuji uklidnit svou mysl, srdce a duši. A nervy. 

Tentokrát se mi ovšem podaří při meditaci usnout, je vidět že jsem vyčerpaný.

Vzbudím se po zhruba dvou hodinách, nakonec se rozhodnu prozkoumat vesnici a okolí, možná se zeptám dalších lidí, jestli ho někdo neviděl.

Vztanu z postele, vezmu si citeru a meč Bichen a vyrazím.

“Přijdu na večeři.” oznámím hostinskému.

“Dobře, mladý pane.” odpoví.

Vyjdu ven a ani nepřemýšlím o směru, prostě jdu za nosem, kam mě nohy nesou. 

Procházím mezi domy, sleduji vesnici a rodiny, děti jak hrají, běhají po louce na okraji vesnice. 

Bude to tvrdá práce, ale vypadají spolu šťastně, trochu jim závidím, přestože to klan Lan zakazuje, to se mě netýká, teď už ne. 

Jdu dál po cestě za vesnici, dorazím na rozcestí, jedna cesta vede pořád rovně a druhá dolu mezi rýžovým polem a lesem, tak zabočím, postupně dojdu k jezírku s lotosy, při tom pohledu si vybavím Lotusový pilíř, než ho zničil klan Wen. 

Sednu si na kámen ve stínu pod stromy a sundám si boty, nohy dám do vody a tiše pozoruji krajinu před očima. 

Je tu klid a ticho, jen zpěv ptáků ve stromech a na obloze. 

Užívám si ten klid, tohle jsem potřeboval.

Odejít pryč od ruchu, lidí, válek. 

Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, co celou dobu skutečně chci, jakou cestou chci skutečně jít a hlavně s kým. 

Byl jsem příliš hrdý na to, abych si přiznal všechno, teď toho lituji, nemuselo to dopadnout takhle, kdybych nebyl příliš hrdý a pyšný, díky tomu jsem možná navždy ztratil milovanou osobu, mou spřízněnou duši. 

Ale, to už je minulost, je zbytečné se trápit minulostí, ale chce to řešit přítomnost a časem budoucnost, až bude správný čas. 

Položím si citeru na klín a začnu hrát do ticha. 

Pomalu se blíží západ slunce, ale chci si zahrát jednu melodii, která mě napadla. 

Z očí mi tečou slzy, je mi smutno, osaměle.

Přes slzy nevidím na struny, tudíž jen sedím a hledím nad sebe do mraků. 

Utřu si slzy do rukávu a uklidím citeru, obuji se a vyrazím zpátky do vesnice. 

Je teplý jarní západ slunce, krásný výhled na oblohu. 

Po cestě si začnu broukat novou melodii, která mě napadla u lotosového jezírka, přesně takové chci pro Wei Yinga, a společné bydlení. 

Krásná představa, snad to jednou bude skutečnost, doufám v to. 

Do hostince dorazím akorát včas na večeři.

“Jste zpět.” usměje se na mě hostinský. “Za chvíli akorát bude hotové jídlo. Budete si přát ještě něco, mladý pane?” dodá.

“Ano, čaj prosím.” odpovím. 

“Ten už je hotový, mladý pane. Čekal jsem to.” usměje se na mě.

“Dobře, odnesu to.” odpovím a hostinský mi to podá.

“Děkuji” a jdu po schodech do pokoje.

Zítra musím brzo vstávat, jsem na to zvyklý z Oblačného zákoutí. 

Po chvilce se mi podaří otevřít dveře do pokoje, nejprve položím tácek s konvicí a šálkem na stůl a dřív než stihnu zavřít dveře, objeví se s večeří.

Podaří se mi usnout rychle.

Po probuzení, mě vyzvedne vesničan, přesně jak slíbil.

Zaplatím hostinskému a vyrazím dál na cestu.