Lotosový vítr a tichý guqin 1 - Odchod z klanu Lan

Jsem na cestě z Oblačného zákoutí, mám u sebe dost peněz, které mi dal můj bratr před odchodem. Svou citeru Wangji Qin mám na zádech a svůj meč Bichen u pasu. 

Je to zvláštní pocit, odejít po celém mém životě stráveném v Oblačném zákoutí do světa a nechat svůj minulý domov, ve kterém jsem vyrůstal a žil celý život, nechat za zády. Není to pouze odchod z domova, ale i z klanu Lan.

Ale už tam nešlo vydržet. Prostě jsem musel odejít. 

Nevím kam mě cesty zavedou, ani co mě čeká, po tomto rozhodnutí, ale to ukáže až čas.

 

Cítím se teď svobodný. Už mě nevážou pravidla klanu Lan z Gusu, přestože nic jiného neznám. 

Ovšem to neznamená, že je odteď hned musím začít porušovat. 

Avšak je pravda, že jsem je už několikrát porušil a strýc a učitel Lan Qiren mě vždy tvrdě potrestal. 

Hlavně nemohu najít Wei Yinga, ani skrz tajnou techniku Wèn Líng mého bývalého klanu Lan. 

Takže je pravděpodobně naživu, alespoň doufám. 

Svět je velký na to, aby se v něm někdo dokázal ztratit. 

Pomalu padá noc. 

Nakonec se rozhodnu jít do prvního hostince po cestě na noc a k přemýšlení, jakým směrem se vydat jako první. 

Jsem už někde mimo Gusu.

Jdu po nějaké stezce, skrz hory a lesy, v tuhle chvíli nevím přesně kde jsem. Uslyším potok, tak ho jdu hledat, mám žízeň, po chvíli ho najdu, dám si vodu do dlaní a napiji se. 

Podle prostředí to zatím vypadá, že tu nikde není ani vesnice, ale pokračuji dál, nezastavuji. 

Nakonec se mi podaří najít místo na přespání, po cestě jsem si nasbíral trochu dřeva, tudíž si rozdělám oheň, budu spát venku, naštěstí jsem to stihl dřív než padla úplná tma. 

Sedím v trávě, opřený o strom a vytáhnu svou citeru a začnu na ni hrát melodii  Zhāohún, opět se snažím najít Wei Yinga, ale marně, ticho, bez odpovědi, mlčení jen zvuk větru v korunách stromů a zpěv ptáků, jinak jen mučivé ticho, ze kterého šílím.

“Wei Yingu, kde jsi?” řeknu smutně do ticha noci. 

Schovám citeru a lehnu si do trávy a hlavu si položím do mechu, je měkký, skoro jako polštář, relativně pohodlný.

Jsem unavený, zavřu oči a po chvilce usnu, tvrdě jako špalek, s vlhkýma očima, od slz, které mi tiše tečou. 

Ráno se probudím celkem brzo, při úsvitu, což je dobře, začíná být už světlo, je čas vyrazit dál na cestu. 

Oheň už stihl zhasnout, ale raději ho ještě zkontroluji než se zvednu a vyrazím dál. 

První ranní paprsky slunce, ale teplo ještě není, avšak mě díky zlatému jádru není vyloženě zima, jako obyčejným lidem, kteří ho nemají. 

Dám si citeru zpátky na záda a vyrazím. 

Jdu dál po stezce dolů z hor. 

Východ slunce je krásný, na chvíli se zastavím a jen se dívám, ale sotva si uvědomím, že bych ho rád sledoval s Wei Yingem, tak se zamračím a otočím se a pokračuji na cestě.

Vůně trávy, stromů, květin...

Vůně jara, ale bez něj to ani nevnímám, je to prázdné a příliš tiché. 

To co mi kdysi, před lety vadilo, když jsem ho poprvé potkal, mi teď dávno chybí a proto to musím najít. 

Najít, chytit a už nikdy nenechat odejít ode mě kamkoliv. 

Cesta je příliš tichá a osamělá, pořádně nevnímám okolí, takže jsem si ani nevšiml, že se blížím k vesnici. 

Což je dobře, mám hlad a alespoň se zkusím zeptat lidí, jestli neviděli někoho kdo odpovídá jeho popisu. 

Po pár minutách dorazím do menší odlehlé horské vesnice. 

 Vejdu do vesnice a pozoruji ostře okolí, jako ostříž. 

Každý pohyb, tvář, zvuk.... Slova. 

Po nějaké chvilce uvidím malý hostinec, zamířím bez přemýšlení tam. 

Tiše doufám, že uvnitř uvidím Wei Yinga jak pije pálenku. 

Povzdychnu si a vejdu dovnitř. 

Vypadá celkem útulně, nejprve se kolem sebe rozhlížím, nevidím ho.

“Ach, mladý pane.” vyruší mě hostinský u pultu.

“Dobrý den.” ukloním se.

“Co si přejete, vážený hoste? Vznešené hosty zde nemíváme. Jen procházíte, mladý pane?” začne do mě hučet.

“Čaj a nějaké jídlo.” nakonec odpovím. “Ano, zatím to vypadá, že jen procházím.” zamumlám a opět se kolem sebe rozhlížím.

“Někoho snad hledáte, mladý pane?” zeptá se. 

Zarazím se a opět svůj pohled zaměřím na něj.

“Ano, hledám.” kývnu hlavou.

“Mohu se zeptat koho, mladý pane? Možná jsem o tom koho hledáte něco slyšel, nebo ho možná viděl.” pokrčí ramena.

Vzpomenu si, jak vždycky získal informace Wei Ying, tak se rozhodnu to zkusit také, jinou možnost ani nemám, pokud ho chci najít.

“Mladého muže, kultivátora s černou flétnou.” odpovím a čekám. 

Starší muž se zamyslí, ale dřív než mi stihne odpovědět, ozve se někdo jiný “Já jsem před pár dny někoho takového viděl.” okamžitě se otočím ke stolu, od kterého jsem to slyšel.

“Kde? Můžete mi prosím říct, kde?” vychrlím ze sebe hned.

Muž u stolu se zamyslí, pak řekne “V nedalekém městě.” poškrábe se na bradě ve vousech. 

“Kterým směrem to je?” muž do sebe kopne zbytek pálenky a vstane a ukáže na mě, abych šel za nim, tak jdu “Tímto směrem, pořád rovně, nejdřív jsou po cestě nějaké vesnice, postupně uvidíte přístav. Ale pokud chcete mohu vás tam zítra odvézt, pojedu tam pro nějaké věci. Dneska ho už stejně nedoženete.” nabídne mi. 

Chvíli přemýšlím, než odpovím “Hostinský, máte jeden pokoj do zítra?” otočím se na něj.

“Ano, mladý pane. Jak už jsem řekl, mnoho hostů zde nebývá.” odpoví mi.

Tak je rozhodnuto “Tak dobře. Děkuji vám pane.” ukloním se. 

Sice mi takové prostředí není úplně příjemné, ale s Wei Yingem po boku jsem si za ty roky zvykl, i když prostředí nevím přesně jak popsat, tak lidé tu působí mile, je zde cítit ten rozdíl mezi hlavními klany a kultivátory, a mezi obyčejnými lidmi. Ale v klanu Lan byli podobné podmínky, když se to tak vezme, klan Lan se liší od ostatních klanů, jako je například klan Jin.

Klan Lan má přísná pravidla a disciplínu, ze které mám jizvy od strýce, když jsem je porušil. Je příjemné, že se mnou v této vesnici nezachází, jako s někým z klanu Lan, je příjemné nebýt všude sledován na každém kroku. 

Vypadá to, že zde není moc informací o hlavních rodinách.

“Pojďte se mnou, mladý pane, ukáži vám váš pokoj a donesu vám tam co jste si objednal.” vyruší mě hostinský.

Úplně jsem na to zapomněl. 

“Dobře.” odpovím jen.

“Zítra rano v pět vás zde vyzvednu.” ozve se za mnou. 

Otočím se “Dobře. Děkuji vám.” pak jdu za hostinským po dřevěných schodech do prvního patra. 

Je to zde prázdné, až na dva pokoje z šesti.

 

Já dostal pokoj úplně na konci úzké chodby.

“Nejlepší pokoj, který zde mám.” promluví.

“Děkuji.” a jdu dovnitř, zavřu dveře. 

Jdu k oknu, podívám se ven. Slunce už je vysoko na obloze.

Vzduch je tu trochu zatuchlý, tak rovnou otevřu okno a okamžitě toho lituji, do očí mi vletí prach, pšýknu nahlas.