Slova: Podpora, nemoc, příběh, pláč, obětí, východ slunce
Yuzuki Mikage mě sleduje hluboce a zaskočeně, očividně ji překvapili ony slova. Nejspíše si vážně myslí, že nedokáži k nikomu nic cítit, nevím proč to bolí.
“A co když ano?!” vyletí ze mě, ani nevím jak, bezmyšlenkovitě, automaticky, hned na to se zarazím, nad slovy které ze mě právě vyšli.
“A do koho?” vydechne Ren.
“Od kdy se mladá paní chová divně? Od chvíle co se objevila ta zvláštní holka Yuzuki Mikage, takže... Soudím podle toho, že pravděpodobně do ní.” dedukce Hone Onna, je správná.
Všichni teď upřou své pohledy na ni, místo mě, avšak tato situace mi není ani náhodou příjemná, to vyzvídání, pohledy, rýpání do mých citů... Čím víc do toho rýpou, o to víc mě bolí na hrudi.
“Ano, je to ona! A dejte mi pokoj!” zvýším hlas, snažím se tuto debatu konečně ukončit, leze mi to na nervy.Tichý pláč, který se před nimi snažím skrýt, ale asi mi to moc nejde. Příběh, ani jednoho z nás zde, není nijak šťastný, můj ani jejich, zajímá mě její příběh, který je nám zatím neznámý. Mé srdce místo věčné prázdnoty, naplnila láska, i když bolestivá.
