2. Soutěž 2. kolo

Zdroj obrázku

 Raja Luthriela - https://raja-luthriela.blogspot.com/?m=1

Elinor si po mnoha dnech mohla znovu konečně vydechnout. Jejího muže Daniela konečně propustili z nemocnice do domácího ošetření. Měl totiž dost ošklivou nehodu v zaměstnání a málem při ní zahynul. Teď už je mimo ohrožení života. Pořád by měl však zůstat v klidu a svá zranění zatěžovat postupně. Elinor pracuje jako zdravotní sestra, a tak doktor souhlasil s tím, že se její manžel může doléčit doma. Daniel, i když už je docela soběstačný, ještě pořád potřebuje mazat rány hojivou mastí z bylinek a každý den měnit obvazy.

Od

Jednoho dne se ale Elinor zdržela v práci déle a Daniel zůstal doma sám. Přesto na něj ale nezapomněla. Poslala za ním svou kolegyni a dlouholetou kamarádku Sarah, která ten den volno, aby za ním odpoledne zašla a ošetřila ho. Daniel jí také velmi dobře znal. Kdyby ale Elinor věvěla, že si Sarah na Daniela tajně myslí, určitě by jí o pomoc nežádala.

Daniel zrovna ten den seděl na gauči a sledoval nějaký anime seriál, když zaklepala na jeho dveře. Když Daniel zvola, že je odemčeno, vešla do jeho bytu: „Ahoj Danieli. Elinor mě poprosila, jestli bych ti dnes nevyměnila obvazy. A tak jsem tady.“ Pak odhalila svůj zářivě bílý úsměv a zamrkala dlouhými řasami. Daniel přikývl: „Jo, vím o tobě, Sarah. Ona mi říkala, že se u mě zastavíš. Že za sebe pošle náhradu. Ale nečekal jsem, že se na tu návštěvu oblečeš tak svátečně.“

Sarah, která si jeho slova vyložila jako pochvalu, zamrkala dlouhými řasami a posadila se těsně vedle něj: „Víš, Danieli, když jsem se dozvěděla, co se ti stalo, velice mě to zasáhlo. Strachovala jsem se o tebe ve dne v noci.  A Elinor na tom byla také špatně. Tohle mi… tahle jí nedělej. Má tě tak ráda. Musíš příště dávat větší pozor.“ „Přišla jsi mi převázat zranění nebo mi dělat kázání?“ otázal se Daniel znechuceně, který považoval chování Sarah za vlezlé a dotěrné. Sarah se začervenala a zamumlala: „Jen jsem měla starost. Ještě mi vynadej.“Během trapné chvíle ticha, které následovalo, Sarah vzala do ruky nůžky a staré obvazy odstřihla. Následně h vinula novými.

  Sarah Daniela opravdu velmi milovala. Toužila po něm dnem i nocí. Jako partnera by ho brala všemi deseti. Jenže zároveň je to manžel její nejlepší kamarádky. A o tu také nechtěla přijít. Navíc Daniel nebyl ten typ chlapa, co si rád vyrazí s jinou ženou. Je Elinor věrný zjevně až za hrob. Patrně se k ní také víc hodí. Jenže pro Sarah to bylo velmi těžké. Co by vlastně měla dělat? Připadala si, že je jako mezi mlýnskými kameny. Jak se má rozhodnout? Jít za svými city a zároveň se tím dopustit zrady?

Klidne by mohla zatáhnout závěsy a zapálit svíčku, co leží mezi tou velkou vázou z křišťálu a mušlemi od moře. Zubit se na něj a vysílat k němu milostné signály. Povídat si s ním a neustále zdůrazňovat, jak si spolu krásně rozumějí a kolik toho mají společného. Prostě ho zmanipulovat. Na chvíli by snad uvěřil, že ho k Sarah také něco táhne. Ale nebylo by to opravdové. Za chvíli by si uvědomil, že to byl z jeho strany omyl. Jen by se tím zbytečně rozbilo jedno doteď fungující manželství. A Sarah by se pak nemohla Elinor podívat ani do očí.

Do očí jí vhrkly slzy. Daniel opět upřel svou pozornost na seriál a ničeho si nevšiml. „Nechceš kafe?“ zeptal se jen tak mimochodem, aniž by k ní vzhlédl. Mám tu to rozpustné, jak tu vždycky piješ s Elinor.“ „Ne,“ vyjekla Sarah trochu víc hystericky, než měla v plánu. Už půjdu. Spěchám. Mám naplánovanou návštěvu muzea starožitných hodin. Zatím ahoj,“ téměř vyběhla z bytu a zanechala nic nechápajícího Daniela o samotě. 

Irí - https://cestasnum.blogspot.com/?m=1

Půlnoční pomsta

Odbila půlnoc a v televizi mělo začít nové anime, jenže jak na potvoru vypadl proud a ty jsi byl kvůli tomu nervózní.  Nejdříve jsi chodil po bytě a pak sis sedl k televizi, jenže ona stále nefungovala a možnost vidět premiéru Modrého období se rovnala nule. Snad posté jsi vstal, a opět jsi se posadil. V ruce jsi svíral nůžky, se kterými sis nervózně hrál.

Venku mezitím se bouře spustila a do oken ti déšť bubnoval. Blesky oblohu křižovaly a hromy se v dáli ozývaly. Každým bleskem, jenž oblohu proťal, jsi sebou trhnul. Měl jsi špatný pocit, jenž se s počasím venku mnohem zhoršil. Možná tě dohnaly i výčitky tvého svědomí. Ne, ty přece za to nemůžeš. Nebyla tvá vina co se stalo. Ona si přece za to mohla sama.

O pár chvil později náhle v kuchyni něco spadlo, v ten moment se ti na těle objevila husí kůže. Třesoucíma rukama jsi se snažil zapálit svíčku. Jen přece všude panovala temnota a ty jsi měl pocit, že si s tebou zahrává. Už dvakrát jsi měl dojem, že jsi jí viděl ve svitu blesku. Mrtvolně bledou s mořskými řasami ve vlasech. Dokonce bys i přísahal , že jsi cítil mořskou sůl. Ale to bylo nemožné, její tělo spočívalo na dně oceánu.

Po pár chvílí jsi konečně svíčku zapálil. Měl jsi pocit, že ti těžknou nohy čím víc jsi se ke kuchyni blížil. V mihotajícím plamínku jsi však neviděl nic znepokojivého. Šel jsi tedy ke kuchyňské lince, jenže když jsi došel blíž, po něčem jsi uklouzl. Jak jsi padal, plamen svíčky ti popálil část ruky avšak nic naštěstí ve tvém okolí nechytlo. 

Popálená ruka tě bolela, i přesto jsi ze země zvedl svíčku, a znova jsi jí zapálil. V jejím mihotajícím světle jsi se podíval k zemi. Chtěl jsi vědět po čem jsi uklouzl. V ten moment se ti z hrdla vydral výkřik. Světlo blesku ozářilo celou kuchyni a ty jsi jasně viděl drobné kuličky křišťálu, jenž jsi daroval Sandře. Začal jsi zoufale couvat z kuchyně a přitom jsi křičel hrůzou jak raněné zvíře. Nebylo možné, abys je měl v kuchyni. Sandra byla mrtvá, na jachtě jste se pohádali a tys jí uškrtil. Poté jsi její tělo hodil přes palubu. Jenže jsi se bál, aby jí nikdo nenalezl a tak ses potil. Viděl jsi jí ležet na dně moře nedaleko mušlí, jenž milovala. Na krku stále měla náhrdelník, na kterém se skvělá drobná mušle avšak tys její tělo ještě dostatečně zatížil kamením a ten křišťál měla u sebe.

     Byl jsi nervozní a proto jsi vycouval pozpátku z kuchyně. Šel jsi do koupelny kde byla lékárnička a popáleninu sis namazal chladivou mastí. V duchu jsi se snažil přesvědčit, že se nic divného neděje, ale přesto jsi měl pocit, že nejsi doma sám.

  Z obývacího pokoje jsi náhle slyšel kroky a celý jsi hrůzou ztuhnul. Kroky zněly šouravě a pomalu. Blížily se ke koupelně. Náhle však před dveřmi ustaly. Všude vládlo tíživé ticho. Díval jsi se na dveře s hrůzou vepsanou ve tváří. Udeřil další hrom a déšť zlověstně na střechu tvého domu bubnoval. Dveře koupelny se začaly pomalu otevírat a ty jsi začal čím dál víc blednout.

‘Miláčku, to jsem já. Tvá jediná láska Sandra. Pojď ke mně blíž.’ Slyšel jsi hlas, jenž se začal ozývat. Čím dál víc jsi byl vyděšený avšak náhle tě osvítl spásný nápad. K otevíracím dveřím jsi se otočil zády a sprintoval jsi ke skříni kde byl uložen svazek bylinek, jenž měly chránit před mstícími se duchy. Zapálil jsi jej a začal jsi vykuřovat koupelnu, jenže se za tebou ozvaly její kroky. Zděšeně jsi se otočil a chtěl jsi vykřiknout, jenže to nešlo, ona své ruce k tobě vztáhla a tvé rty svými zakryla. Cítil jsi rozkládající maso a zoufale ses jí snažil odstrčit. V ten moment se ona začala smát a ty jsou couval směrem k vaně. Spadl jsi do ní a ona se nad tebou naklonila a pravila: ‘Miláčku, teď jsi navěky můj a její útlé rozpadající se ruce tě začaly škrtit. Rozpadající se šklebící tvář bylo to poslední, co jsi viděl v hrůze, jenže tě obklopila, než tvé srdce přestalo navěky bít.