Kapky krve 6 - Vězeň ve sklepě

"Kolik ti vlastně je, Luno?" zajímá ji.

"V našem světě, přes dva tisíce let, v tomto světě, ani nevím, hodně..." odpoví ji.

"Počkej tu, musím si něco zařídit." řekne Luna.

Nechá Eleanor v jednom z pokojů, a jde do sklepa.

Malém by zapomněla, na osobu, která ji zlomila.

Vejde do sklepa, do místnosti, kde ho drží. Bez jídla a vody, ani jedno si nezaslouží.

Je o trochu hubenější, než když ho zajala. Usměje se, když vidí, jak vypadá, muž kterého tak moc milovala, ale on si její lásky nevážil, a zradil ji, to nikdy neodpouští. Hrál si s jejími city, hrál si s ní, a to nikdy není dobrý nápad, ublížit zrovna jí.

V ruce drží dvě rudé růže s trny. Usměje se ještě víc.

Jde rovnou k němu, nejprve ho odpoutá a vyndá mu hadr z úst, hned na to ho svlékne z oblečení do naha.

Chce ho slyšet řvát bolestí, a prosit ho o milost, o smrt.

Poté s ním hodí o zeď, až zařve bolestí, během ani ne vteřiny, stojí nad jeho zuboženým tělem, kopne do něj, a tím ho přirazí zpět na zeď.

"A teď si budu hrát, já s tebou, jsi jako odporný čokl, havěť, která by neměla existovat. Ublížil jsi mi, zradil jsi mé city, mou lásku k tobě, a zachoval jsi se hůř, než se chovají ty odporný psi! A víš co, nenávidím, ze všeho nejvíc? Arogantní bytosti, jako jsi ty! Opustil jsi mě, pomlouval, a dělal na mě, za mými zády, kurvárny. Chceš si hrát? Tak si budeme hrát, tentokrát podle mých pravidel!" a začne se hlasitě smát, svým typickým psycho smíchem.

"Ty nejsi nic, jen nula! Šílená, divná, blbá...! To ty, by jsi neměla existovat!" ach, ta jeho arogance, ji leze vážně na nervy.

Popadne ho za krk, a začne ho škrtit.

"Děkuji za kompliment. Jsem šílená, to brzy poznáš, jak moc!" pak ho pustí, na zem, jako věc.

Probodne mu jedno zápěstí, svým dlouhým drápem skrz na skrz, pak druhé, a pomalu mu vsune do děr, rudé růže, trny ho ještě krásně bodají, a dřou v čerstvých ranách. 

Z dlaní mu stéká krev. Takový symbol, bolestivé lásky. Jen tak, pro potěšení.

Teď už její stříbrné oči, mají černé bělmo, a rudé duhovky. 

Začíná se měnit, do své pravé podoby. Velká černá křídla, černé rohy, kopyta, dlouhé ostré drápy, jako žiletky, ještě delší tesáky...

Až teď je v jeho očích záblesk strachu. Začne ho sekat do kůže, svými drápy, snaží se jim vyhýbat, ale marně. Jeho kůže se barví do rudé.

Je, jako lovené zvíře, v kleci. Nemá, kam odtud utéct. Toto ji baví. Užívá si to. Už z něj cítí strach, ovšem stále moc málo.

Napadl ji, pro něj optimální trest, až ji přestane bavit, hra s ním. Dokonalý trest.

Najednou se svlékne z oblečení, a začne na sebe, před ním sahat, aby ho vzrušila, aby se přestal ovládat, pak za každý pokus, dotknout se jejího nahého těla, dostane trest. Zničehonic, se zastaví ve svém pohybu, stojí a hledí na ni, jako nadržený čokl. Tohle se ji líbí, jak začíná slintat, schválně mu do jeho mysli, pošle živé vzpomínky, na ně dva, a to, že měl možnost, ji mít, ale rozhodl se, že se raději zachová, jako naprostý blázen, zmrd.

Nevydrží to, pokusí se na ni vrhnout, jako smyslů zbavený. Jenže, okamžitě toho, začne litovat, jelikož jeho rukama, projede, ostrá bolest, rezavé hřeby. Vypískne bolestí, jako pes, kterému, někdo právě šlápl na ocas. Chvíli na to, ho kousne svými tesáky do krku, a začne pít jeho krev.

V této místnosti, je mnoho lidských lebek, a kostí, ale toho si 'Víla Valérie', jak si sám říká, nevšiml, až doteď.

Ano, cítí se víc, jako žena, a chová se tak, tedy on si to myslí, jenže jediné, co skutečně je, je urážkou, veškeré existence.

Zjišťuje, že je naprosto, úplně v prdeli.

"T-to j-jjsou..." hlas se mu třese.

"Ano, lidé, kteří mě zradili, nebo mi ublížili, či mé rodině." odpoví mu. "A ano, já jsem tu ten pravý upír, ne jako ty, který si na můj druh, jenom celou dobu hraješ." dodá klidným, avšak mrazivě ledovým hlasem.

Svými černými křídly ho pohladí, po tvářích a vlasech. Z jejího klidného výrazu, ve tváři, jde hrůza a strach.

"A jestli, si myslíš, že z tebe udělám upíra, tak toho vskutku nejsi hoden. Víš koho jsi vlastně odmítl a opustil? Královnu upírů." Luna si ho vážně vychutnává, a rozhodně ho nešetří.

Vytáhne si cigaretu, zapálí si a kouř mu fouká, přímo do tváře, protože ví, jak mu to vadí.

***

"Ta ho rozhodně nešetří." zasměje se Rive.

"Z těch kostí, si může rovnou udělat výstavu." usměje se její bráška.

"A to jsme si ho několikrát chtěli podat sami, ale známe ji..." ušklíbne se Rive.

"Právě, že známe." začne se smát William.

Sedí v obývacím pokoji, na gauči, mají puštěnou televizi, ve které zrovna běží, nějaký horor. Mezitím se baví, po nějaké době, je vyruší Eleanor.

"Nemáš, náhodou čekat, na královnu, v pokoji?" otočí se na ni William.

"Ehmm, mám hlad." špitne, lehce nervózně, a možná i s náznakem strachu.

Tak ji král Rive podá pohár s krví, ona hned vypije krev.

Rive ji nabere, další krev do poháru, je jasné, že jako novorozená, bude hodně hladová, než se její tělo, naplno přizpůsobí, a zvykne si. U každého jedince, to trvá jinou dobu.

"Neboj se nás. Teď patříš do rodiny, jelikož si tě vybrala, královna." snaží se ji uklidnit Rive. "Jinak, já jsem král." dodá ještě.

"Heh, máš se vskutku co učit, mládě Eleanor." šibalsky se usměje William.

"D-Dobrá. T-takže Luna je zadaná?" vyhrkne náhle Eleanor.

"Ano, já jsem její manžel." odpoví ji.

"Ajo, teď jsem si vzpomněla, že se královna zmínila, o nějakém králi." vzpomene si, teď se cítí, jako naprostý idiot. "A t- vám to nevadí?" zajímá ji.

Oba dva se začnou smát, neudrží se. Eleanor, se na ně zmateně podívá. Absolutně nechápe, co je na tom, tak vtipné. Teď si připadá, jako ještě větší idiot.

"U našeho druhu, je to naprosto normální." objeví se královna Luna. "Že miláčku?" dodá.

Obejme svého krále, a políbí ho.

"Ano, je. Tak, jako incest." políbí svou starší sestřičku.

Eleanor, náhle přepadne pocit žárlivosti. Nechápe to.